Krásná ukázka, kterak slibný začátek kardinálně zvorat. Začíná totiž dřevito-krémově, teplá tělová vůně a lehký santal, nenápadně oslazené krémovou broskví a jen podbarvené růží. Drží se spíš u těla, ale je moc příjemná a kdyby tak zůstala, ráda bych ji nosila. Ale to ona ne. Ona pomaličku začíná drhnout, nenápadně, nápadněji, až drhne a hořkne a vůbec není hezká a uhlazená a já jsem pěkně naštvaná, protže to fakt zkazili něco docela nadějného.

Černý čaj je tak silný, že má až zemité tóny. Je vlažný, s pár svěžími kapkami bergamotu a hlavně s parádním suchým, zakouřeným a lehce vetiverově drhnoucím dřevem, zjemněným nesladkým kosatcovým pudrem, které ve mně vyvolává značné nadšení. Čaj postupně houstne a teplá nasládlými pryskyřicemi (= nejlepší fáze), ze směsi kouřových dřev vystupuje tlumený lesní nádech jedlového balzámu a nahořklá hutnost dubového dřeva s až whiskovým akcentem, jako známe z Lutensovy Chene. Na závěr čaj okořeníme nesladkou skořicí, kardamomem a pikantním černým pepřem a dopřejeme si trochu vetiverové popelníkovosti a jalovcové jehličnatolesní svěžesti s bobkovým listem z Ambre Sultan. Vůbec je tu dost styčných bodů s Lutensem. A s Odinem. Celkově hodnotím velmi kladně, vůně je zajímavá a neotřelá, má vývoj i projekci a je perfektně unisexová.

Začátek hned po nástřiku je hořký a trošku drhne, ale naštěstí se vůně po chvíli uhladí. Nemůžu si pomoct, ale i tady vnímám ten už tolikrát opakovaný akord hladkého dřeva, prachového kosatce a hebkého bílého pižma s lehkým náznakem kadidla, zde hladce nahořklé guajakem (za prapočátek považuju VCA Bois d’Iris – ne že bych řešila chronologii, spíš kde jsem to objevila – ale najdeme ho napříč značkami, třeba Iris od Odori, Bois d’Argent z exkluzivní kolekce Diora, Farmacia SS. Annunziata 450,…). Po rozvonění není po úvodní hořkosti ani památky, kosatec ustoupí a vyloupne se hladký santal s pižmem, jimž dodá hloubku a atmosféru myrha. Vůně je prodchnuta pocitem teplého silného větru, v němž proti jeho poryvům skoro přestáváte dýchat, pocitem hladkého písku pod chodidly, co se s každým krokem a zabořením dostává mezi prsty, pocitem dřevěné chýšky s rákosovou střechou, v níž si pálíte oblíbené balzámy. Není to divoká a nespoutaná svoboda, ani šílenství, YOLO a kdovíco. Je to absence limitů uvnitř vlastní hlavy. Přemýšlím, proč mě tak zaujala. Netuším; jenom je mi v ní dobře. Mám ji za obdobnou univerzálku, jako jsem měla Allegro con Brio (Calé).

suché seno, sluncem vybělené dřevo a hořké kakao. evokuje mi horké, pozdně letní odpoledne, piknik na dece uprosřed sklizeného pole s těmi velkými válci z obilí a popíjení kakaa (což tam moc nesedí, ale voňavá kombinace je to velmi příhodná). slunce svítí na jasné obloze, zem je vysušená na troud a kolem je ticho, někde v dálce lesík a stín, který láká k přemístění, a absolutní pohoda volného dne se stéblem v koutku úst a slamákem na hlavě. P.S.: podle složení je to moje kakao zřejmě tabák, ale jde fakt pěkně do sladka až kakaova.

Fakt moc moc černou oudovku jsem očekávala, ale nejsem si jistá, zda dokázala naplnit moje představy o temné vůni. Nejvýraznější je tu pro mě oud s tóny technického mazadla a hodně zřetelným kafrovým podtónem. Hned v závěsu je to oud teple medově balzamický, hustý a sametový jako roztavená pryskyřice - stylově podobný celkovému dojmu z Leche-Flamme pod značkou Jousset. A úplně trošičku tu cítím oudu stájově živočišného. Nebýt té přílišné svěží větrovosti, mohlo to být zajímavější, ale asi tu má svou roli odlehčit tu hustou sladkou hmotu.

Táborák. Kouřová skotská single maltka. Opravdu pálící se suché dřevo. Začne sládnout, prolíná se tím měkké semišové labdanum s živočišným nádechem, hřejivé jemnou ambrou okořeněnou skořicí. Zakouřené dřevo se neztrácí, jen se prolíná s tímto a v základu do toho ještě přichází chypré tón, když se povede. Ta výsledná drhnoucí nasládlá zakouřená labdanově tělová měkkost smísená s na troud suchým cedrem je nenapodobitelná. Je to živočišné a není a ještě jako by se tam schovával kosatec z Bois d'Iris (VCA), vůně starého papíru a měkce vlhký tabák.

frontální útok ostře štiplavého koriandru s nádechem muškátu a petržele. kam strčili bois i iris nemám nejmenší tušení a ani moc nemám zájem po tom pátrat.

Hřejivě kořenitá čajovka s nakládaným ovocem a vlhkým, živočišným cedrem. Zpočátku osciluje mezi adeptem na člena Lutensovy rodiny Bois de něco (hlavou rodiny je Feminité) a připomínkou klasické Omnie od Bvlgari (bez mléka). Černý čaj je nejprve teplý, s mletou skořicí, kardamomem, hřebíčkem a se švestkou ve sladkém likéru a odkaz na legendární lutensovský cedr je překvapivě autentický (nebo z jiné strany - jde o povážlivé opisování). Po rozvonění čaj vystydne a stane se z něho spíš odvar z lesních plodů a listí ostružiníku s pár černými, varem změklými bobulkami zatoulanými v hrníčku a když zamícháme lžičkou, ode dna se rozvíří usazené koření.

Sladký fialkový bonbón se postupně rozpouští v mléčném santalu s hořkým mandlovým amarettem a myrhou. Začátek se mi nelíbil, ale postupně se rozvinula do vůně, co přenáší do jiných sfér. Podoba s Modrou hodinou? Ano, ale spíš než na iris-fialku je tu akcent na pomalu se pálící balzámy, vzácná dřeva a vonné tyčinky za monotónního zvuku Ommm. Rozvoní se do podoby sladce balzamicky dřevité, hutné, ale zároveň éterické jako vonný dým, lehce pikantní suchým zázvorem, s nádechem pudrových modrofialových květů.

Na základě marketingové logiky, že název prodává, tak nějak bez důvodu překřtěná na sugestivnější Close Your Eyes and tři tečky. V zásadě se jedná o suché a hladké guajakové dřevo s kouřovými podtóny hojně zasypané sladce květinovým pudrem, kolem kterého nám poskakuje zelená hruška, která časem trochu zmoučnatí a s pudrovým dřevem se víc prolne. Celé je to jako socha z prachových zrníček, jen se dotknout a rozsype se. Co se stane, když zavřeme oči, mi není úplně patrné, ale možná dostaneme do úst nějaký piškotový dezert vonící jako napudrované tělo.

Bois de Paradis má pro mě šťastný začátek s nešťastným koncem. Úvodní dřevo naložené v husté ovocné marmeládě, zalité koňakem, je naprosto geniální. Možná troška povidel, možná náznak nějakého svěže štiplavého koření – kardamom, a pak skořice? - a možná něco trochu bylinného. Možná i čerstvě rozkrojený zázvorový kořen zamíchaný v té marmeládě. Je to opravdu kompaktní, těžko rozšifrovatelná, hustá směs. Postupně se vkrádá jemná mýdlovost, náznak větrového pižma a tlumeně nasládlá fíková dužina. To by všechno bylo dobré, jenomže pak nám ten fík s marmeládou začnou trochu uhnívat a v kombinaci se skořicí a tou malou špetkou mýdla to na mně vytvoří dost prazáhadnou kombinaci, která není zrovna moc libá mému (ani jinému) nosu. Abych to shrnula, vůně je to nesporně zajímavá a pěkně zpracovaná, ovšem poněkud rozporuplná, s jistým rizikem, že se nekontrolovatelně zvrhne, takže hodně záleží na konkrétním nositeli.

Původní verze v tmavém flakonu. Roky jsem hledala ideální santal a nakonec si mě našel sám. Křehký, čistý, nekomplikovaný. Doplňují ho vzdušné sladké pryskyřice a měkká hřejivá ambergris, takže tolik nedrhne. A vůbec nejlepší je na něm ta vonokvětka, meruňková a kosmeticky mýdlová, která vůni dodává další rozměr. Závan ze zahrady. Kapka ovocné šťávy ve sklenici vody. Drobná vyřezávaná dřevěná soška jako suvenýr. Intenzita je spíš jemnější, ale drží přiměřeně. Velmi dobře nositelná, příjemně uklidňující vůně. Nejblíže je jí asi Santal Pacifique od Perris, ale ten je jaksi modernější, více strohý a minimalistický, a je doplněný spíš nespecifickými svěže pudrově květinovými tóny.

typický cedr a mechová lesní zeleň, z níž vykvetou jemné kvítky fialek. oproti FdB neovocná, méně pižmová, jemnější

krásný santal, mandarinky, zatuchlost a "chanelovský tón"

FdB se sladším, zralým, šťavnatým, exotickým ovocem, méně koření a živočišna, cedr samozřejmostí