A teda je to spíš do i do radostného vlákna, ale dám to sem. Dnes jsem ráno při ranní injekci zjistila, že má táta na rameni asi pásovej opar, takový puchýřky vodový. Sice ho to nebolelo, ale nevěděla jsem, co s tím. Zavolala jsem té paní, že musím do práce a jestli by na to v poledne nekoukla, jak se jí to jeví.
V poledne mi volala, že to může být a nemusí, ale že dojde k lékařce pro mast a léky, abychom to měli doma, kdyby to ten opar byl. A že táta ok, povídal si s ní, dokonce se oholil
Pak volala ve čtyři, že to mám doma, ale že se jí zdá, že to mizí a byla to spíš nějaká alergie, a že to budeme sledovat.
Já mám poprvé pocit, že na to nejsem sama, že se můžu o tu starost s někým podělit a ještě je to školený zdravotník a vyřeší za mne styk s obvodní doktorkou, kde bych jinak zas trávila hodiny. Dneska jsem v práci toho udělala tolik, jak jindy za týden, bez té věčné úzkosti, co se doma děje. Pocit, že mi ještě někdo kreje záda, to je úleva.
No a pak paní volala ještě večer, jestli není táta alergickej na jahody, že mu doma na zahrádce pár natrhala a zejtra mu je přinese