Mutziputzi ten rozhovor jsem si rano taky precetla. a musela jsem se horce smat, ze ona vlastne v souvislosti se svou nemoci nesnasela ta slova, ktera tady pisem: bojovala, byla bojovnice, byla to silna zenska...
Stěžovací vlákno
10. srpna 2014 17:31
razorblade no, jak vidím na pár případech kolem sebe, tak už jen to, aby se člověk po sdělení té diagnózy nerozsypal na prvočinitele, chce určitou duševní sílu. A vyrovnat se s tím, co následuje, je docela boj, ať si tomu kdo chce říká jak chce.
Ach jo, to je mi upřímně líto ... V souvislosti s tím jsem si už jako mockrát předtím uvědomila, jak málo jsem se já zatím setkala ve svém okolí se smrtí nebo s nějakou těžkou diagnózou. Až to jednou (logicky) přijde, bude to pro mě pořádný šok. Každopádně jsem za to neskutečně vděčná.
Strašně smutné. 
razorblade já osobně vidím rozdíl mezi obdivem, že se nesložila a snažila se normálně fungovat a kecama typu bojuj! to dáš! který vlastně házej zodpovědnost na toho nemocnýho
Moc smutná zpráva, je mi to líto.
Bara.. Achjo. Nejvíc líto je mi děcek, jsou ještě malý na takový věci...
Ach to je mi neskutecne lito...
MP Meri To je skoro jedno...ja se v praci s umirajicimi setkavam denne, ale stejne vas to nepripravi na umirani vase ci vasich blizkych. A zhroutit se po takove diagnoze je naprosto normalni a legitimni reakce, v podstate to je rozsudek smrti s obrovskou mirou handikepu na konci (ochrnuti, bolesti, zvraceni apod). Taky nemam rada ty fraze o bojovani...Obecne se ve spolecnosti malo mluvi o umirani, je to takova temna komnata, kterou nikdo nechce otevrit. Bara nebyla bojovnice, ale spis prukopnice v tom, co nadorove onemocneni vlastne znamena, mluvila o vsem otevrene a za to ji hluboce obdivuju.
Smutná zpráva.Hodně síly dětem a celé rodině.
Je mi to moc líto.
To je strasna zprava
Je mi to moc líto. Pro děti to musí být strašné.
Četla jsem to ráno a opravdu mi bylo do pláče. Je to smutné, moc. Hodně síly přeju rodině, dětem a rodičům, musí to být strašné, když odejde máma a dcera.
stes ono to pro děti muselo být těžký i předtím, i když samozřejmě stokrát lepší nemocná než žádná maminka... kamarádka si pamatuje maminku prakticky jen nemocnou, a to je taky hodně smutný dětství, ať děláš co děláš
viktorka_od splavu. ach jo, smutný
četla jsem to ráno a vytryskly mi slzy...
já se přiznám, že já se rakoviny strašně bojím, mamka na ní zemřela ve 52 a jak se blížím do toho věku, začínám hysterčit (ano, chodím na prevenci, byla jsem na genetických testech, ale žiju prakticky v neustálém pracovním stresu a stres je jedním ze spouštěčů...)
Magráta - to nedělej, přivoláváš si jí, absolutně jsem jí vytěsnila, pro mě neexistuje. A pracovní stres v tomhle věku eliminuj, už je nárok být v klidu. Přenech to jiným.
Magráta neboj, ona je to stejně taková loterie, člověk neudělá nic
Magráta maminka mého muže zemřela ve 44 na rakovinu. Moje švagrová taky žila dlouho ve strachu z toho věku a pořád se sledovala, víc chodila na prevence ale doktor to chápal, tak problém nebyl. No teď už je víc v pohodě. Je jí 50.
