zvláštní, těžko popsatelná, z barev jí odpovídá taupe... spíš než chladná (protože mi díky suchosti a bylinné prachovitosti přijde docela hřejivá, nebo minimálně vlažná) je odtažitá, není se v ní čeho pořádně chytit...po tomhle rozpačitém prvním setkání se ale rozpovídala: kadidlo se tu smrsklo na jakýsi kovový tón (to bude to, co z ní dýchá chladem, a také to, co je na ní nejzajímavější) - takhle by voněla rtuť z rozbitého teploměru - tekutý kov a sklo, jinak to je hlavně myrha a suché dřevo... i v té neurčitosti je docela proměnlivá, jednu chvíli to vedle myrhy byly i sušené květiny, řekla bych mateřídouška (nebo levandule?), pak zase jasný hřebíček s pižmem (to dělalo až kožený dojem), jindy dávka jemného krémového mýdla navrch k tomu všemu...všechno je hladké a tlumené, dá se tomu přiznat i určitá balzámovost...působí to jako dřevěná světnice, kterou někdo pečlivě uklidil, pověsil luční květiny na zeď vedle plechových hrnců a pak na staletí opustil...nebo stará lékárna, kde jdou vyčichlé byliny a balzámy cítit jen zpoza skleněných nádob a na pultu stojí kovové váhy...pro mě je to také vůně Jany Eyrové, malé a cizí na odlehlém panství, v prostých šatech ke krku, ovšem s bohatým vnitřním životem...seděl by mi k ní někdo (muž i žena) nenápadný a tichý, s černočernýma vtahujícíma očima...
Pamätám si, ako ma v jeden letný chladnejší podvečer táto vôňa dostala...testovala som bez vedomia,čo to je...nútila má privoniavat si a i bez toho som ju cítila..
Vyšla som na vzduch,sadla si.. zapálila cigaretu a obrazy sa tvorili...
Vôňa dávnych storočí, minulých životov..silne dualisticka vôňa...
Človek, možno dve pohlavia v jednej duši, utekajuci cez les, les je vlhký, ihlicnaty..stmieva sa...
Toľko toho už zažil
Toľko toho už videl...
ani sám nevie prečo beží, možno sa mu vynorili spomienky..je sám,cíti sa strateny... opustený
Možno preto,lebo les je chladný...
A možno hľadá stratený chrám,do ktorého sa môže skryť pred prichádzajúcou tmou..alebo v ňom proste padnúť na kolená a modliť sa ...
znova sa spýtať "prečo?"
znova ucitit vôňu kadidla, to ho očistí...
Možno uteká pred svojím životom..
Možno sa len ráno zobudí zo sna, ktorý tak často vidí..
Možno...
(Parfém je skutočne najkrajší na jar, chladnejšie leto..a najviac mi sedí na leto,keď sa nad ním sklana jeseň...cez zimu nevynikne jeho posolstvo a sila..je magický a tajomný..ma dušu rovnako ako človek)
Tuhle vůni mám ráda na přelomu zimy a jara. Zvlášť v chladných dnech, kdy je obloha zatažená a schyluje se k dešti. Venku je všechno šedivé a béžové, bílá zima je pryč a zelené jaro ještě daleko. Takové melancholické mezidobí. Začátek L'orpheline je vlhce prašný, jako mokrá omítka. Trochu bezútěšné kamenné rozvaliny nebo zarostlý dvorek s úlomky cihel a dlaždic. Procházka venku, chůze po nerovně udusané cestě, po zelenobéžové trávě a stoupání po šedých kamenech, třeba u nějakého starého kostela nebo rozvaliny tvrze. Čerstvý vzduch je vlhký a mírně zemitý. Cítím i lehký nádech kadidla, připadá mi mrkvové (podobně jako vnímám ve vůni Zagorsk nebo Cardinal). Vůně L'orpheline je studená, přitom je v ní i tělové pižmo a ve výsledku je to zajímavá a neobvyklá vůně. Dcera jí říká "kamenné kytky" (případně "pohřební kytky").
Trocha borovicového jehličí, kadidlo zjemněné pižmem a potom dlouhotrvající prašná hřebíčková myrha, skoro stejná jako v Myrrhe Ardente. Pěkná, možná až příliš uhlazená vůně. Kadidla je v ní pomálu.
Ach, tak to je sirotek, kterýho každý - ať soucitná žena či tvrdý muž - rád obejme a utěší.
Sirotek je totiž čistě vymydlený a chová se nadmíru slušně a skromně... v dřevěné kostelní lavici sedí způsobně, a ze smutného zamyšlení ho nevytrhne ani ministrant, mávající kadidelnicí.
Tahle kadidlovka je úplně jiná, než jsem čekala. Ani mně se nezdá vyloženě kostelní, na to je tam spousta dalších tónů. Vypadá to staré zaprášené kamenné stavení (štiplavý drcený pepř a kadidlo). Uvnitř se nachází velká plechová vana, kde si právě náš "sirotek" (sladce živočišné pižmo) dopřává ledovou koupel v levandulovým mýdlem. Místnost je vyzdobená jalovcovým chvojím (ve Fille en Aiguilles, jíž zmiňují andry a Foteini mám spíš klasické jehličí).
Po rozvonění dojde ke zlomu. Kadidlo - klidně si zase pomozme tím krbem, které zpočátku působilo chladně a kamenně, i když vyloženě ne mramorově, přesto má typově nejblíž asi k tomu v Encens et Lavande, je zapáleno ambrovými dřevy, takže začne přece jen malinko hřát a doutnat. Na chvilku tak povolí jeho kamenná forma, zhoustne a trochu zvoskovatí.
Tenhle oheň však nemá dlouhého trvání, neboť větrová levandulová svěžest, studený kov, ani jalovcové chvojí nehodlají přijít o svůj dosavadní vliv nad "sirotkem", takže kadidlo už jen tak nesměle poškytává a vrací se do původní podoby. Pořád si nejsem jistá, zda ji budu potřebovat, jedno vím ale určitě, tohle už můžu po delší době aspoň zase považovat za Lutense (nepočítám Laine de Verre). A vlastně teď mi to docvaklo, takhle zhruba jsem chtěla, aby voněla La Vierge de Fer.
Svěží začátek v podobě plechu v čerstvém seně plném teplé ranní rosy. Ze sena postupně vykoukly osamocené stonky levandule, ale zase se stydlivě schovaly. Kadidlo se zjevilo pouze v podobě vzdálené ozvěny, zato pudrové ledové pižmo po rozvonění ovládlo pole. Na Lutense nezvykle krotká vůně, přesto originální a do značné míry i univerzálně nositelná.
Chladná, chladná, chladná. Andry, ktorá komentovala L' orpheline predo mnou, v nej má kadidlo teplé, no na mne je vôna studená ako psí čumák. Aj keď je kadidlovo umiernená, je laboratórne chemická a umelá. Príšerne umelá. Nedokážem si ju predstaviť na človeku. Na záver sa to možno zlepší, no ja ju musím okamžite umyť z ruky. Mojim favoritom z tejto Lutensovej rady zostáva stále L'Eau Froide.
Ano, je to kadidlová vůně, ale ne vyloženě; a hlavně - není chladná jako kameny, ani kouřová a dusivá. Kadidlo je teplé, prohřáté špetkou ambry, a snoubí se s jehličím jako ve Fille en Aiguilles, k tomu se přidává suché, velmi suché dřevo a koření ze Serge Noire. Je to tedy pikantní a výrazně kořenité, ale ne indické kari. Připadá mi, jako když podpálíte v dřevem obložené chaloupce uprostřed temného jehličnatého lesa suché dříví v krbu, co trochu špatně táhne, oheň plápolá a mihotavě osvětluje místnost a olizuje kameny, z nichž je krb postavený, a uvnitř chaloupky to voní lesem a smolou a nahořklým pelyňkem, co se suší ve svazečku přivázaném k trámu u stropu, a mletým černým pepřem, co se rozsypal v kuchyňce.
zvláštní, těžko popsatelná, z barev jí odpovídá taupe... spíš než chladná (protože mi díky suchosti a bylinné prachovitosti přijde docela hřejivá, nebo minimálně vlažná) je odtažitá, není se v ní čeho pořádně chytit...po tomhle rozpačitém prvním setkání se ale rozpovídala: kadidlo se tu smrsklo na jakýsi kovový tón (to bude to, co z ní dýchá chladem, a také to, co je na ní nejzajímavější) - takhle by voněla rtuť z rozbitého teploměru - tekutý kov a sklo, jinak to je hlavně myrha a suché dřevo... i v té neurčitosti je docela proměnlivá, jednu chvíli to vedle myrhy byly i sušené květiny, řekla bych mateřídouška (nebo levandule?), pak zase jasný hřebíček s pižmem (to dělalo až kožený dojem), jindy dávka jemného krémového mýdla navrch k tomu všemu...všechno je hladké a tlumené, dá se tomu přiznat i určitá balzámovost...působí to jako dřevěná světnice, kterou někdo pečlivě uklidil, pověsil luční květiny na zeď vedle plechových hrnců a pak na staletí opustil...nebo stará lékárna, kde jdou vyčichlé byliny a balzámy cítit jen zpoza skleněných nádob a na pultu stojí kovové váhy...pro mě je to také vůně Jany Eyrové, malé a cizí na odlehlém panství, v prostých šatech ke krku, ovšem s bohatým vnitřním životem...seděl by mi k ní někdo (muž i žena) nenápadný a tichý, s černočernýma vtahujícíma očima...
Pamätám si, ako ma v jeden letný chladnejší podvečer táto vôňa dostala...testovala som bez vedomia,čo to je...nútila má privoniavat si a i bez toho som ju cítila..
Vyšla som na vzduch,sadla si.. zapálila cigaretu a obrazy sa tvorili...
Vôňa dávnych storočí, minulých životov..silne dualisticka vôňa...
Človek, možno dve pohlavia v jednej duši, utekajuci cez les, les je vlhký, ihlicnaty..stmieva sa...
Toľko toho už zažil
Toľko toho už videl...
ani sám nevie prečo beží, možno sa mu vynorili spomienky..je sám,cíti sa strateny... opustený
Možno preto,lebo les je chladný...
A možno hľadá stratený chrám,do ktorého sa môže skryť pred prichádzajúcou tmou..alebo v ňom proste padnúť na kolená a modliť sa ...
znova sa spýtať "prečo?"
znova ucitit vôňu kadidla, to ho očistí...
Možno uteká pred svojím životom..
Možno sa len ráno zobudí zo sna, ktorý tak často vidí..
Možno...
(Parfém je skutočne najkrajší na jar, chladnejšie leto..a najviac mi sedí na leto,keď sa nad ním sklana jeseň...cez zimu nevynikne jeho posolstvo a sila..je magický a tajomný..ma dušu rovnako ako človek)
Tuhle vůni mám ráda na přelomu zimy a jara. Zvlášť v chladných dnech, kdy je obloha zatažená a schyluje se k dešti. Venku je všechno šedivé a béžové, bílá zima je pryč a zelené jaro ještě daleko. Takové melancholické mezidobí. Začátek L'orpheline je vlhce prašný, jako mokrá omítka. Trochu bezútěšné kamenné rozvaliny nebo zarostlý dvorek s úlomky cihel a dlaždic. Procházka venku, chůze po nerovně udusané cestě, po zelenobéžové trávě a stoupání po šedých kamenech, třeba u nějakého starého kostela nebo rozvaliny tvrze. Čerstvý vzduch je vlhký a mírně zemitý. Cítím i lehký nádech kadidla, připadá mi mrkvové (podobně jako vnímám ve vůni Zagorsk nebo Cardinal). Vůně L'orpheline je studená, přitom je v ní i tělové pižmo a ve výsledku je to zajímavá a neobvyklá vůně. Dcera jí říká "kamenné kytky" (případně "pohřební kytky").
Trocha borovicového jehličí, kadidlo zjemněné pižmem a potom dlouhotrvající prašná hřebíčková myrha, skoro stejná jako v Myrrhe Ardente. Pěkná, možná až příliš uhlazená vůně. Kadidla je v ní pomálu.
Ach, tak to je sirotek, kterýho každý - ať soucitná žena či tvrdý muž - rád obejme a utěší.
Sirotek je totiž čistě vymydlený a chová se nadmíru slušně a skromně... v dřevěné kostelní lavici sedí způsobně, a ze smutného zamyšlení ho nevytrhne ani ministrant, mávající kadidelnicí.
Tahle kadidlovka je úplně jiná, než jsem čekala. Ani mně se nezdá vyloženě kostelní, na to je tam spousta dalších tónů. Vypadá to staré zaprášené kamenné stavení (štiplavý drcený pepř a kadidlo). Uvnitř se nachází velká plechová vana, kde si právě náš "sirotek" (sladce živočišné pižmo) dopřává ledovou koupel v levandulovým mýdlem. Místnost je vyzdobená jalovcovým chvojím (ve Fille en Aiguilles, jíž zmiňují andry a Foteini mám spíš klasické jehličí).
Po rozvonění dojde ke zlomu. Kadidlo - klidně si zase pomozme tím krbem, které zpočátku působilo chladně a kamenně, i když vyloženě ne mramorově, přesto má typově nejblíž asi k tomu v Encens et Lavande, je zapáleno ambrovými dřevy, takže začne přece jen malinko hřát a doutnat. Na chvilku tak povolí jeho kamenná forma, zhoustne a trochu zvoskovatí.
Tenhle oheň však nemá dlouhého trvání, neboť větrová levandulová svěžest, studený kov, ani jalovcové chvojí nehodlají přijít o svůj dosavadní vliv nad "sirotkem", takže kadidlo už jen tak nesměle poškytává a vrací se do původní podoby. Pořád si nejsem jistá, zda ji budu potřebovat, jedno vím ale určitě, tohle už můžu po delší době aspoň zase považovat za Lutense (nepočítám Laine de Verre). A vlastně teď mi to docvaklo, takhle zhruba jsem chtěla, aby voněla La Vierge de Fer.
Svěží začátek v podobě plechu v čerstvém seně plném teplé ranní rosy. Ze sena postupně vykoukly osamocené stonky levandule, ale zase se stydlivě schovaly. Kadidlo se zjevilo pouze v podobě vzdálené ozvěny, zato pudrové ledové pižmo po rozvonění ovládlo pole. Na Lutense nezvykle krotká vůně, přesto originální a do značné míry i univerzálně nositelná.
Chladná, chladná, chladná. Andry, ktorá komentovala L' orpheline predo mnou, v nej má kadidlo teplé, no na mne je vôna studená ako psí čumák. Aj keď je kadidlovo umiernená, je laboratórne chemická a umelá. Príšerne umelá. Nedokážem si ju predstaviť na človeku. Na záver sa to možno zlepší, no ja ju musím okamžite umyť z ruky. Mojim favoritom z tejto Lutensovej rady zostáva stále L'Eau Froide.
Ano, je to kadidlová vůně, ale ne vyloženě; a hlavně - není chladná jako kameny, ani kouřová a dusivá. Kadidlo je teplé, prohřáté špetkou ambry, a snoubí se s jehličím jako ve Fille en Aiguilles, k tomu se přidává suché, velmi suché dřevo a koření ze Serge Noire. Je to tedy pikantní a výrazně kořenité, ale ne indické kari. Připadá mi, jako když podpálíte v dřevem obložené chaloupce uprostřed temného jehličnatého lesa suché dříví v krbu, co trochu špatně táhne, oheň plápolá a mihotavě osvětluje místnost a olizuje kameny, z nichž je krb postavený, a uvnitř chaloupky to voní lesem a smolou a nahořklým pelyňkem, co se suší ve svazečku přivázaném k trámu u stropu, a mletým černým pepřem, co se rozsypal v kuchyňce.