Renusatko Chápem ťa, mám podobne precitliveného vnuka, mám obavy, že to bude mať v živote ťažké....
"Blbé" dotazy / Co nutně potřebujete vědět
10. srpna 2014 15:10
Garfie to je tak neskutečně morbidní.. uf
viktorka_od splavu No je! Bylo mi 18, dneska mi to vlastně přijde ještě šílenější než tehdy...
Garfie jenom opít je dobrý, muze byt hur. Když jsem byla na pohřbu bývalého tchána, potkala jsem tam po půl roce i skoro exmanžela, tchýně úplně rozložená ze že vseho. No mazec.
Pak jsem jela ještě autem asi 150 km kvůli klientovi, co proběhlo tak, že za Bratislavou jsem vytočila kamošku psycholožku a ta mě zabávala až do cile, takže jsem to nějak odridila. No naštěstí to byly časy, kdy ten provoz byl docela v noci minimální. Na hotelu jsem v baru o pulnoci do sebe kopla dva panaky a začla si románek s nejakým českým typkem 
Jak proběhlo to školení jsem milosrdne zapomněla.
continuity Prosím tě, skončilo to románkem, si nestěžuj!!!
Garfie tak to je jasný, v 18 mi taky spousta věcí přišla trochu divná, ale když si na to vzpomenu dnes tak to bylo naprosto šílený:DDD
MP Meri smrti se boji každej, ale ten pocit by měl směřovat spíš konstruktivním směrem: vím, že jsem tady jenom po omezený čas.
Pokud tě to nějak traumatizuje nebo paralyzuje, rozhovor s kompetentní osobnou by mohl pomoct.
Garfie no hele, ten románek byl taky silenej!
Dadoo taky si myslím že ten odstup je lepší, bude to pohlazení na duši, když uvidíš kolik lidí s úsměvem a láskou vzpomíná. 
continuity Já nevím, spis mám pocit, ze se to nějak horší. Co mám dítě, tak hodně. Poslední dobou už mívám problém i u filmu. Jsem dost neempaticka, tak to s tema postavama normálně nijak neprozivam, proste jenom koukám. Ale když někdo zemře (a muže to bejt i v blby kriminalce), tak z toho mám poslední dobou divny pocity. V tu chvíli si říkám - taková zbytečná smrt, to si ty lidi neuvědomujou, jak moc je to definitivní a ze pak už není NiC a ze všechno skončí, už nikdy nikoho neuvidí, proste slus, konec atd. ... ne ze bych se tím trápila celej večer, ale je mi z toho nedobře. Někdy pak třeba přepočítávám, kolik mi asi tak ještě zbyva, jaká je pravděpodobnost, ze už jsem třeba ve třetině, nebo v polovině ... naštěstí neumím moc dobře počítat, tak toho většinou nechám dřív, než se úplně vyschizuju No jak to tak po sobě čtu, moc normálně mi to nezní, ale třeba je ti jen příznak stárnutí
MP Meri s dětma se ty strachy obecně zhoršují, ale mě s těma dětma takový ten existenciální strach opustil. Prostě v nich je ta nesmrtelnost a to jestli jsem v půlce nebo i dál mě vlastně nechává úplně chladnou.
Zkus si o tom s někým popovídat, až to kolem trochu uklidní.
MP Meri mne to naopak zni hodne normalne, spis ze na to nejsi zvykla vitej mezi smrtelniky:P
MP Meri zrovna dneska jsem si rikala, kolik mi jeste asi zbyva, dik za pripomenuti 
Meli jsme tu totiz nejmladsi mlade a jak jsem s nim dovadela, tak me napadlo, jestli se jeste dovim, jakej bude jako dospelej. No, kdovi 
viktorka_od splavu počkej, to jako mají všichni?
To pak nejsem normální já!
Tohle je vsechno hrozne individualni. Ja jsem jako dite na pohrbu v zivote nebyla, protoze u nas v rodine se verilo, ze deti na pohrby nepatri. Maminka nam vzdycky oznamila, ze nekdo zemrel, a ze to znamena, ze uz ho neuvidime. Ja s brachou jsme to vzali na vedomi bez jakekoliv ujmy.
Prvni pohreb, ktereho jsem se zucastnila, byl pohreb babicky z tatinkovy strany, se kterou jsme si byly blizke. Bylo mi osmnact a brachovi necelych sestnact. Bracha se sel na babicku podivat, nez zavreli rakev, a malem se psychicky zhroutil. Dodnes se mu pry o tom nekdy zda. Maminka nam potom rekla, ze to byl presne ten duvod, proc nas jako male nechtela na pohrby brat - protoze chtela, abychom na pribuzne meli vzpominky tak, jak jsme je videli naposled, ne jako voskove figuriny v rakvi.
Nevim presne, cim to je, ale jako dospela nemuzu pohrby vystat a to tak, ze na ne odmitam chodit. Nejde mi vubec s tim, ze se nedokazu vyrovnat se smrti toho dotycneho - mam viru, ze smrt neni konecna; jsem smirena s tim, ze vsichni jednou odejdeme, a ze nikdo nevi dne ani hodiny. Ale ten obrad, jak se dela v nasich podminkach, je mi uplne odporny. Rakev, vence, hudba (!) - proste z nejakeho duvodu mi to vadi, dela se mi z toho az fyzicky spatne.
Pokud zemre nekdo, na kom mi zalezi, delam si svuj osobni ritual, kterym se loucim. Pokud zemre nekdo, kdo nijak zvlast blizky nebyl, nevidim duvod, proc bych mela nekde tajtrlikovat na pohrbu. Spolecenske konvence me nezajimaji.
Samozrejme svuj negativni postoj k pohrbum nikomu nevnucuju. Jen pridavam dalsi perspektivu k uvazeni. Pokud bych mela dite tak citlive, jako ma Renusatko, tak bych urcite zvazila nechat ho doma.
Mimochodem, kdyz uz jsem se tady rozepsala, tak jednou jsem se sama sebe ptala, kdyz tedy nesnasim ty pohrby, jak bych to resila, kdyby se to na svete ridilo podle me!? Jako neco se s tim telem udelat musi, ze jo!? No a vyslo mi, ze takove nejprirozenejsi a nejmene desive mi pripada, jak to delaji Hindu v nekterych casti Indie - rodina doprovodi telo, ktere je (symbolicky) nahe a zbavene vsech sperku a makeupu, k pohrebni hranici, kde si ho preberou zrizenci, a je to. Zadny obrad se jinak nekona.
Nevim, jestli jsem byla v minulem zivote Hindu nebo co, ale fakt by se mi to takhle zamlouva mnohem vic. A to se bojim ohne!
Na pohřby nechodím, ale žádnou "neuzavřeností případu' jsem nikdy netrpěla. Byla jsem na pohřbu jednoho prarodiče a dodnes z toho mám divný pocit, zatímco dalším třem jsem nebyla, rozloučila se s nimi v duchu a nemám pocit, že by bylo potřeba něco víc.
Pinot Noir Ano, to je presne 
Jako dítě jsem se zúčastnila několika pohřbů. Nepamatuji se, že by se mnou téma smrti někdo důkladně rozebíral. Když mi v devíti zemřel otec, nedovolili mi, abych byla přítomna v kostele, když byla otevřená rakev. Mrzí mne to dodnes.. Když je někdy v rádiu písnička, kterou mu hráli, musím to okamžitě vypnout nebo odejít pryč. A hru na kytaru nesnesu vůbec, nerada se zúčastňuji táboráků atd., vždycky mám pocit že se mi začne vařit krev a nejradši bych dotyčnému tu kytaru vytrhla a rozmlátila na kusy. Nedokážu to poslouchat. Myslím, že je velmi důležité o tom s dětmi mluvit, bohužel pro některé lidi je smrt stále tabu. Není to dobře.
