Dadoo přeju hodně sil. Ale zdá se mi, že ta prodleva je možná i výhoda. Už si se se situací měla trochu času alespoň nějak vyrovnat, rozloučení promyslet, nemusíš to řešit v takovém tom šoku. Rozloučení to bude jistě v rámci možností příjemné.
"Blbé" dotazy / Co nutně potřebujete vědět
10. srpna 2014 15:10
Dadoo to zni jako krasny rozlouceni
muj prvni pohreb byl v 18 letech pohreb tatinka moji hodne blizky kamaradky. To bylo hodne drsny. Ale jinak jsem zazila jen krasny pohrby. Naposled kdyz umrel v 95 letech muj deda a sesli se tam jeho kamaradi skauti. To bylo uzasny a dojemny, ale pekne dojemny...
711990 tvoje vzpomínka mi připomněla pohřeb jednoho mého kamaráda. Taky se tam sešli kamarádi skauti, jemu ale bylo jen 20, byla to sebevražda. Okolnosti teda nic moc, ale bylo to poměrně příjemné rozloučení.
Evaeva uf, no ty stary skauti teda lepsi:(
Já si pamatuji pohřeb moji prababicky. Tedy pamatuji.. Takové záblesky z něj. Byly mi 3 roky a je to asi moje nejranější vzpominka.
Voskovou tvář v truhle v síni, krajky v rakví, a hlavně kabáty a nohy. Jak jsem byla maličká a koukala vzhůru. Prababiccino křeslo, domeček na počasí na stěně. A že mi dávali do ručiček papírové modré a zelené trikoruny a petikoruny.
A že byli všichni v černém a bylo tam teplo
Já jsem už jako dospělá nezvladla jít na pohřeb babičky ( bylo to 6 autem hodin daleko, já v osmém měsíci, doma malinke dítě). Jela jsem za ni těsně před tím, jak umřela, takže jsem se s ní opravdu rozloučila, možná lip než lidí, kteří s ní byli často, protože jsme obě věděli, že je to naposled. A stejně jsem to v sobě uzavřela až po dvou letech na pohřbu jejího manžela, kde jsem se nějak rozloučila s oběma.
Evaeva je, je to už lepší. Ona hlavně Růženka pomohla.
Sice rovnou po pohřbu by to bylo šikovnější, ale takhle, myslím, se to líp užije.
On byl pro spoustu lidí skvělým parťákem, rádcem, muzikant, kytarista a zpěvák. Vodak. Všechno věděl a uměl a každému pomohl a poradil. Taková lokální autorita. A s každým popil. 
Sám dokázal utáhnout zábavu v plné hospodě celý večer i noc.
Tak mu spoustu lidí a známých a kamarádů bude chtít přijít naposledy pripit.
Snad to přežiju i ja
Ta smrt vždycky byla nějak součástí života, asi je dobrý o tom s dětma nějakou přiměřenou formou mluvit? Vím, že Cesta domů má i knížky pro malý děti o smrti, když se stane, že v rodině třeba umírá někdo opravdu blízkej.
Potrefenáhusa mě třeba i přijde, že třeba ty předškolní děti tu smrt nevnímají tak tragicky, určitě bych je před tím vyloženě nechránila.
Dadoo podle mě si to přes to všechno nakonec užiješ
continuity moje babicka umrela, kdyz jsem byla na studijnim pobytu, porad nechtela, abych jela.
Tesne nez jsem odjela se onemocnela, byla jsem za ni. Ja myslela, ze se z toho dostane, protoze ona se dostala i z horsich veci.
Na pohrbu jsem proto nebyla a taky mi to hrozne dlouho trvalo, nez jsem to nejak vzala a uvedomila si. Proste to nebylo uzavrene a Xkrat jsem si rekla, ze mi ten pohreb chybi jako rozlouceni.
U nás se o smrti nikdy nemluvilo, jakoze vůbec. Ani na hřbitovy se nechodí. Když někdo zemřel, obvykle jsme se o tom jako děti dozvedely od mámy až zpětně, klidně i s odstupem měsíců/let. Možná to bylo i tím, ze mám hodně mladé rodiče a tím i prarodiče, takže se kolem "moc neumiralo".
Nevim, na kolik to souvisí, ale já mám poslední roky pocit, ze mám ze smrti možná trochu trauma - ovšem ze svojí 
. Až jsem kvůli tomu už několikrát pomyslela na to, jestli bych neměla vyhledat nějakou odbornou pomoc, ale bojím se, ze mě vyženou co jim tam lezu s takovou banalitou, ze smrti se přece boji každej
MP Meri Tak to já jsem měla v 5 letech období, kdy jsem o smrti premyslela furt, v noci jsem poslouchala s hrůzou, jestli babička dejchá (je stará, mohla by umřít!!! - mohla jsem si dat pohov, umřela předloni v 98)
tuhle mi vyprávěla kolegyne, jak ji 6letej vnuk oznámil, ze bohužel, ona umře na koronavirus, protože je stará, to je jisty, ale nemusi se toho bát, protože on si všechno zapamatuje a az bude jednou starej a umře taky, tak ji všechno poví, co se mezitím dělo
Nám za poslední 2 měsíce zemřeli dva blízcí. Jednomu jsem se na pohřeb nevešla, druhému se nejbližší rozhodli obřad nedělat, rozloučili se jinak. Já mám pořád pocit, že ty lidi jakoby zmizeli, ale nějak mi v podvědomí nedochází, že umřeli.
Já vzala synka v jeho pěti letech na pohřeb strejdy. Moc ho neznal, ale já ho tehdy neměla kam dát, chtěla jsem být oporou sestřence a myslela jsem, že takhle malý dítě to nějak vydrží bez újmy. No byla to chyba. Ta atmosféra, plačící lidi, chlapeček měl pak pár týdnů noční můry a slovo pohřeb nechtěl už slyšet, museli jsme dávat pozor, když se něco v širší rodině stalo. On byl ale vždycky takovej úzkostnější.
A po letech, když umřela tchýně, jeho babička, (se kterou měl moc hezký vztah a do poslední chvíle jí navštěvoval v ústavu, kde skončila, dokonce byl poslední, kdo s ní mluvil večer a v noci umřela), tak ho můj exmanžel donutil na pohřbu pronést smuteční řeč. Tu ještě dal, pak utekl a strašně se opil, na den někam zmizel. A doteď o tom nechce mluvit.
Takže nevím, ani ty pohřby nejsou pro každýho, někdo se rozloučí sám v duchu a ten obřad nepotřebuje. Každej jsme jinej.
Renusatko Hele, já ti nevím...pochopitelně záleží od dítěte, ale myslím, že věkem to úplně není. Stejně jsem se složila na pohřbu mojí babičky před pěti lety, stará jsem už byla dost!!! Bylo jí 95, zemřela doma, měla jsem čas se s ní rozloučit, organizovala jsem pohřeb, protože její tři dcery byly celé pomatené :-), odřídilla jsem auto s lidmi na pohřeb....prostě pohoda-a tam jsem se složila, fakt totálně, prostě mi došlo, že zemřel další člověk, co mě bezpodmínečně milovat-a že tím vlastně tak nějak definitivně skončilo i moje dětství...zpátky to musel odřídit bratranec.
Já si právě nemyslím, že je to věkem. U nás je to určitě povahou dítěte. Bohužel jsem zrovna teď měla možnost si to ověřit. Byli jsme s kočkou na veterině, máme ji 11 let, takže si život bez ní vlastně nepamatuje. Kočka je na tom hodně špatně
. Od pondělí bude jezdit na infuze a ve středu se rozhodne, jestli to zvládne nebo ne. Mladej dostal šílenej záchvat, vůbec jsme ho nemohli uklidnit, myslela jsem, že budem muset jet ještě někam s ním. 
Už je to trochu lepší, ale děsí mě, že tohle bylo jen oznámení, že kočka je nemocná a co ji čeká. Tak moc doufám, že to kočka zvládne, protože rozhodovat co dál a říct mu to, to vůbec nechci
Renusatko Hm, tak tohle ti nezávidím :-( to je fakt extrémně přecitlivělý, bude to mít těžký. Zvlášť jako chlap.
Jennyfor Rozumím mu. Když jsem maturovala, zemřel mi kamarád, spolužák ze základky. A jeho rodiče mě a ještě jednu kamarádku požádali, abychom mu držely stráž u rakve-jedna jako "vdova" a jedna jako "nevěsta", nějaký podivný zvyk, o kterém jsem nikdy neslyšela. Takže jsem stála vedle rakve ve svatebních šatech mojí sestry, koukala na celou jeho rodinu a všechny kamarády....děsný. Asi poprvé v životě jsem se potom opila.
Potrefenáhusa To je moc hezký!
Zarinya No...mám z toho i fotku 
