Aktuální česká politická situace

To je strasny...

Já když to četla prvně, tak jsem z toho byla úplně špatná. Od té doby si nikdy neříkám, že se máme zle. Nemáme. Ani náhodou.

Přečetla jsem dopis jedním dechem. Nejvíc mě asi dostalo, že jsou to vlastně jen seskládaná "suchá" fakta, skoro žádné emoce, na které už nezůstala síla ...

Ano. To je na tom to, co prostě člověka dostane. Žádné sebelitování, srdceryvné výkřiky. Byli rádi, že jsou živí.

V tom dopise je vsechno... chovani drahych osvoboditelu, chovani komousu...

To se musím podělit.......

To není nic o svatosti... jen je potřeba si uvědomit, o jaké době - a lidech - přesně je řeč. V tomto případě a) Václav Havel studoval ("mohl studovat") vysokou školu dálkově, t.j. při zaměstnání: a to při zaměstnání tzv. jevištního technika, které se počítalo do dělnických profesí. Čili odčinil svou vinu (původu) a studovat mohl, neb jako dělník zároveň budoval ty zářné zítřky.

b) jeho (mladší) bratr měl už tu pozici jednodušší (dělnická profese v rodině), a také zachytil poněkud uvolněnější náladu/příležitosti ve společnosti konce šedesátých let, kdy bylo možné leccos, co nebylo myslitelné v letech padesátých, ani později (po čistce resp. uznání bratrské výpomoci) v letech sedmdesátých. Vzhledem k tomu, že doktorát získal v roce ´71, musel s ním začít ještě koncem těch uvolněných šedesátek.

Takže ne, nic zvláštního ani podezřelého na tom nevidím. 

A velmi pěkný příklad tý debility s původem nacházím i ve vlastní rodině: když dědeček, zasednuvší krátce po válce do generálního štábu co plukovník, odmítl komunistické naháněče a v krátkosti skončil jako lopaťák... netušil, že vlastním dítkám se tak zaslouží o pěkný kádrový posudek a následná studia, na která jako potomci tehdy již dělníka měly nárok  Tak to prostě chodilo...

Strasne smutne. Uprimne, tohle by melo byt povinnou soucasti vyuky. Chudak clovek, co to psal. A vsichni ostatni.

Úplně z toho mrazí. Bydlím pár ulic od domu, kde byl asi dopis napsán a všechna místa, která pisatel zmiňuje dobře znám. Je pro mě dost strašné představovat si je zasazené v těchto válečných reáliích.

Ha, diky za doplnujici info, tohle dava uz vetsi smysl. Stejne musim rict, ze me prakvapuje to studium v US, moji rodice jsou vyrazne mladsi generace a oba maji historky typu, ze kdyz uz dostali povoleni cestovat, tak sami, nikdy nesmela jet cela rodina atd... o studiu v zahranici nemohla byt rec.

u nas je to podobne. kdyz nasi koncem 80. let dostali povoleni jet navstivit zname do zapadniho nemecka, ja (tehdy batole) jsem pekne musela zustat u babicky jako rukojmi :)

ona asi situace v šedesátých a pak sedmdesátých letech byla hodně odlišná

a takové ty nelogičnosti, jakože rodiče nevhodného původu nemohli studovat a dítě těch nespolehlivých pak narukovalo k pohraniční stráži..:DDD

jojo, sousedka takhle to "rukojmí" prostě u prarodičů nechala...

Zajimave, jak se bali, aby jim lidi z toho raje na zemi nezdrhli. Tatova pritelkyne mela docela dojemnou historku, kdy dostala povoleni vycestovat do Italie. Vylet byl castecne na lodi, a kapitan samozrejme od vsech vybral pasy, ktere mel zamcene v trezoru. A hodne mladych lidi pry jelo s umyslem emigrovat, pry tehdy sla opravdu snadno sehnat prace po kavarnach a tak. No a oni dostali uplne genialni napad, jak ty pasy dostat zpatky. Zavolali si italskou policii, ta prijela na lod a pasy si vyzadala. Pry si doted vybavuje mladeho kluka, ktereho jina cestujici ukecala, at zustane s nimi, a on tam zustal jen s batohem a bez penez, protoze narozdil od ostatnich nebyl vubec pripraven. Zajimalo by me, jak ti lide nakonec dopadli.

jedna moje známá emigrovala podobně dobrodružně do Kanady, koupila si zájezd na Kubu s přestupem myslím v Montrealu, akorát prej sebou musela mít fakt věci leda na tu Kubu, takže skončila někdy v lednu v Kanadě jen s plavkama a ručníkem.

ty jo, to je hodne dobrodruzny plan. Mas nejake informace, jak dopadla? Tyhle pribehy se me vazne dotykaji... sama bych okamzite utekla ze zeme, ale neumim si predstavit, jak hrozne muselo byt vlastne odejit s tim, ze si nemuzete vzit vubec nic, ani dost penez, a pak jste sami nekde v civi zemi, uplne bez prostredku.

Tak to já znám podobný, ale trochu smutnější (nebo veselejší?) příběh:

Taky emigrace pomocí dovolené na Kubě. Let tam, mezipřistání snad někde v Kanadě Gendru/Gandru.. už nevím.

No a tak lidi utíkali, vystoupili při mezipřistání.

A ten dotyčný šetřílek si řekl, že přeci není blbej, aby přišel o tak parádní dovolenou a rozhodl se, že fouknou až na zpáteční cestě. Doma potajmu všechno vyřídili, co šlo prodali a rozdali.

Užili si krásnou dovolenou v karibském ráji a na zpáteční cestě letěli domů bez mezipřistání. A bylo vymalováno 

jezisi  a zkusili to pak znovu?

dopadlo to docela dobře, prý v tý Kanadě měli hodně štědrý imigrantský systém, včetně podpory a jazykových kurzů. Ta známá se tam nakonec chytla, dodnes tam žije, nevím, jak teď, ale jednu dobu měla myslím obchod se zdravou výživou a přírodní kosmetikou, pak myslím kosmetický salon nebo něco na ten způsob, já se s ní seznámila tady v Praze skrz psa, jezdila do Čech jednou za rok až dva na pár měsíců za svými starými rodiči a brala sebou i psa z Kanady (měla malýho, lítal s ní na palubě v příručním zavazadle, vždycky se strašně bála, že jí ho tu rodiče vykrmí a přesáhne kila)

vždycky se strašně bála, že jí ho tu rodiče vykrmí a přesáhne kila) to nema chybu.V zasade nase rodinne pribehy o imigraci take koncily dobre, vlastne neznam nikoho, kdo by si pohorsil. Coz je az s podivnem na to, jak ten start musel byt tezky.