Je v edp dokonalou symfonií svíravě hořké zelené svěžesti neroli, pomerančového květu a petitgrainu se vzdušným šeříkem, který je ještě vlahý od ranní rosy. Šeřík pozvolna přebere hlavní roli. Díky pudrovému kosatci se santalem však zůstává něžný.

Caronovská růže je již v koncentraci edp v úvodní fázi díky bulharské a májové růže plnokrevná v tom nejlepším smyslu slova. Po rozvonění trochu zkrotne, když ji postupně nahradí citrusově kořenitá růžová pelargónie. Kosatec s vanilkou ji posléze učiní ještě něžnější a společně se santalem v základu nás zavedou do dámského růžového budoáru.

Verze parfémové vody z 90. let těsně před ukončením výroby mě nijak zvlášť neoslovila. Nicméně když se objevila zpráva, že by se verze z nové privátní kolekce měla víc blížit té úplně původní, nemohla jsem odolat a vyplatilo se. Po laciném jasmínu s drhnoucím vetiverem nezůstalo ani památky. Čistý parfém skutečně obsahuje daleko hezčí a výraznější fialky, spárované s ještě krásnějším zemitým kosatcem a konvalinkou, která společně s bílým pižmem pomáhá vytvořit efekt sametově zelených lístků a fialkového pudru. I zde fialka v kombinaci s malinou v jedné fázi nepatrně bonbónkovatí, ale nikterak rušivě na úkor samotného fialkového květu a vůně líčidel. Koncentrace eau de parfum je znatelně odlišná. Fialkové kvítí se zemitým kosatcem ředí svěží bergamot s kyselými malinami. Konvalinka jen zdrženlivě nahlíží z povzdálí, aby tak na sebe hlavní pozornost mohl strhnout fialkový pudr s bílým pižmem. Kdybych si však měla vybrat, volím jednoznačně plnější, kulatější a lépe držící parfémový extrakt.

Ďábel vás zve na své lůžko z masivního dřeva vskutku rafinovaně a to prostřednictvím vánočního punče s hřebíčkem, skořicí a strouhanou pomerančovou kůrou, který vaří v kotlíku, zahřívaném prostřednictvím kadidla, balzamické ambry a dalších pryskyřic. Díky nahořkle medicinálnímu tónu oudu a labdana je jeho lůžko potažené kůží, vystlané šafránově semišovými poduškami a zasypané sušenými okvětními plátky růží. Nebyl by to ovšem ďábel, aby mezi ně nepřimíchal alespoň trochu borovicového jehličí.

Vůně byla nazvaná podle slavného románu Alexandra Dumase mladšího Dáma s Kaméliemi, na jehož základě zase o něco později vznikla neméně slavná Verdiho opera La Traviata. A skutečně, vůně dokonale odpovídá představě dámy ve volánových šatech této doby a flakon s balónkovým rozprašovačem tuto atmosféru jen podtrhuje. Ty šaty ovšem přichází až později, dáma se nám nejprve osvěžila zelení, trochou citrusů a špetičkou pikantního kardamomu, poté si vlasy ozdobila příjemně nasládlým pomerančovým květem, aby si následně dopřála koupel v jemné růžové vodě se slabounkým ovocným podtónem. A konečně tu máme ty volánky a krajky, dáma usedá již ustrojená k toaletnímu stolku, aby se i nalíčila – je cítit vůně sladkého pudru a líčidel (krémově květinové tóny) a dokonce si dopřeje jeden fialkový bonbónek. Zanedlouho však sladkost ustoupí, vůně se nadnese a promění se v lehounké sametové pápěří. Máme tu tedy vůni zpočátku svěží, květinovou, přiměřeně sladkou, pudrovou, trochu krémovou, něžnou, trochu romantickou, avšak díky koncovému lehce drhnoucímu suchému dřevu rozhodně ne naivní a to se cení. Jakkoliv si tedy myslíte, že kolínské vody nejsou nic pro vás, třeba vás tato Dáma s kaméliemi donutí změnit názor jako mě, protože výdrží rozhodně strčí do kapsy leckterou toaletku.

Ach, jaké krásné zkaramelizované jablko, posypané teplou skořicí a zakápnuté bergamotovou šťávou na mě na začátku vykouklo. Člověk by měl v tu chvíli úplně chuť se zakousnout do ruky. Ale kterého, s prominutím, blba napadlo, nacpat k tomu laciný drogérkový cedr? Je to sice krátká fáze, po níž nastupuje luxusní dort z piškotového těsta, plněný mléčným vanilkovým krémem a posypaný najemno namletou kokosovou moučkou a nadýchaným bílým pižmem, nad kterým by zaplesalo srdce každé vanilkářky. Jenže co z toho, když tenhle jinak dokonalý gurmánský požitek pokaždé na chvíli zhyzdí mainstreamová cedrová chemie? (NT)

na mně naštěstí nemá s Fils de Joie co dělat. Naopak kombinací nazelenalého jasmínu s opojně medovou plumérií ji vnímám jako líbívější variaci na A la nuit bez koření. A mám v ní dokonce i tynajemno nasekané, mléčně nasládlé mandle, které se společně se špetkou bílého pižma vmíchají do hustého, máslového ovocného ylangu s tóny zralých banánů.

Je něžnou květinovou orientálkou, kombinující jemně kořenitou májovou růži, jiskřivě medovou plumérii, citrusovou champakou a lístky fialek. Hřebíček se skořicí v další fázi ji pak posouvají dál orientálním směrem a společně s ambrou krásně zahřejí, zatímco nadýchaná vanilka se špetkou bílého pižma dodává dřevitému základu potřebnou měkkost.

Ano, duo Lutens/Sheldrake konečně vytvořilo růži bez přehnané opulentnosti a lektvarovosti Sa Majesté la Rose. Zpočátku by se s jistou dávkou fantazie dalo říct, že je díky pepři pichlavá, má trny a spolu s příjemně svíravou nasládlou fialkově-dřevitou palčivostí se představuje v lehounce temnějším podání. Zdobí ji i několik křehkých zelených lístečků s naprosto minimalistickým závojíčkem živočišných tónů. Potom už dostává prostor samotný karmínově červený květ růže, orosený dvěma kapkami vody. V základu ji jemně prohřeje musk, typově podobný tomu z Encens Mythique d´Orient, se špetičkou ambry, ta rudá stopa ovšem zůstává. Není to žádná úderná sheldrakeovina, přesto o sobě dává vědět dostatečně dlouhou dobu.

Marně přemýšlím, jak to Etienne de Swardt s Quentinem Bischem s tím Koncem světa vlastně mysleli. Nečekejte žádnou apokalyptickou vizi, žádný pocit negativity a existenčního zmaru, jímž je román z pařížského zločineckého prostředí La Fin du Monde filmée par l'Ange Notre-Dame, který údajně posloužil jako inspirace, prosycený. Tohle je odpoledne na venkově, kdy se za pepřově osvěžující dešťové přeháňky procházíte lány obilí. V ruce přitom držíte pytlík slaného máslového popcornu. Jakmile déšť ustane, ulehnete s ním na přilehlou louku, poroustlou mrkvovou natí a kosatci a pozorujete, jak se na blankytně modré obloze opět stahují šedá mračna a znovu se pomalu zvedá vítr, aby zlehka zvířil prach.

Dosud jsem se až na pár výjimek stavěla k vůním MH docela vlažně. A tahle vůně, která má být jakousi ódou na Konstantinopol, je po Rose en Noir další, která mě nutí se na tímto postojem vážně zamyslet. Kardamom s krotkým kmínem a trpkým bergamotem má zřejmě odkazovat na krámky s kořením, kostelní kadidlo s prašnými podtóny zase na zdejší mešity. Růži s pačuli si vypůjčila z již zmiňované Rose en Noir (po rozvonění se u ní projeví stejný ovocný tón). Jediné, co by se snad teoreticky dalo vytknout, je cedr, protože tu a tam přece jen sklouzává k ostrouhaným tužkám, i když opravdu jen velmi slabě. Ale stačí vydržet na mandlovou tonku s vanilkou a jemně kořeněným santalem v základu a pomůžou z La Fumée Ottoman dotvořit plnotučnou orientálku.

Vyloženě lehká jako motýlci sice tahle vůně není, rozhodně je to ale jedna z nejčistších bílokvětinovek, jaké jsem zatím poznala. Těch prvních několik vteřin s natrpkle svěžím bergamotem skoro ani nestojí za zmínku, jelikož se prolíná s hořkostí neroli, hřejivostí tuberózy, nazelenalým jasmínem a medově nasládlým lipovým květem. Až dávka čerstvého pylu (jemné pižmo) po pořádném rozvonění vůni nadnese. Každopádně ani v této fázi bych ji s létem nespojovala, dojmově z ní mám spíš pocit jarního dne na louce, kdy začalo svítit slunce jen krátce po té, co se zvedla mlha. Nebylo by to špatné, bohužel se na mně jako většina původních l´artisanovských vůní do hodiny rozpadne.

Tak v tomto případě název s hodinovou bohoslužbou sedí. V jehličnatém lese za mydlinkovou mlhou se před námi zjevuje starý zaprášený kostel. Vevnitř se nachází jen několik dřevěných lavic. Kamenné zdi kostela jsou sice chladné, ale vzduch uvnitř je prosycen suchým štiplavým kouřem teplého kadidla. A jako kostelní kadidlovka má pochopitelně neuvěřitelnou intenzitu a výdrž.

Znovuobjevená vzpomínka na gurmánské vůně s kosatcem od Guerlainu, jen bez té jejich typické vanilky . To byla jedna z prvních věcí, která mě napadla, tedy jen v první polovině. V začátku jiskří mandarinka v prachovém obláčku sladké skořice, až z ní zůstane jen samotná kůra a v plátcích dopadne do horké lázně z tmavé čokolády. Z té vykvete nejprve zemitý kosatec pomalu se „rozpadající“ do něžných pudrových tónů. Čokoláda nám postupně tuhne a kdosi ji rozdrolí až na prach a uvolňuje tak cestu teplému mléčnému santalu a vůni máslových sušenek v mlžném kouřovém oparu.

Ano, je to především o růži, ovšem zrovna takto pojatou růži nemusím . Tedy zpočátku je sice promísená se svěží frézií a říznutá trochou pepře, poté se kolem protáhne vlečka malinového sirupu s trochou fialkového pudru, ale ta růže je pro mě prostě příliš omamná, až bolehlavová. Celé to navíc umocňuje i ten kouřový kabátek, do něhož se zahalí a neustává to ani tehdy, když ta růže spadne to trávy a začíná se intenzivně sušit na slunci. Teprve v úplném závěru konečně zjemní a nepatrně (přesto však velice příjemně) zesládne, jenže kdo má na to takovou dobu čekat? (NT)

Tahle myrha mě vůbec nenadchla. Ze začátku totiž na mně voněla jako sladká jarová voda (mandarinka, vodní květy a med – to se nějak nepovedlo). Po delším čekání se sice myrha objevila v kombinaci se dřevem, kořením a „lutensovským“ živočišnem, ale ten prvotní dojem už to prostě nezachránilo.

Pierrovo pojetí temné vanilky je oproti té Lutensově brát s menší rezervou. V první fázi má totiž spíše podobu vanilkového cukru, smíchaného s hřebíčkem a špetičkou skořice a zahaleného do kouřově pryskyřičnatého obláčku. Teprve po rozvonění se objeví krémová bourbonská vanilka, která v kombinaci se zmíněným vánočním kořením typově trochu připomíná reformulovaný Addict v tomhle případě podbarvený temně sametovými tóny.

Přívlastek Nuit je v tomto případě značně zavádějící. Zpočátku voní jako bonpari z příchutí lesního ovoce. Po rozvonění se promění v růžový lokum, obalený v práškovém cukru. Jenže pak se zvrhne do laciné drogérkovky s umělohmotným pačuli, která neviděla kadidlo a ni z rychlíku.

Přelitý Tresor Midnight Rose s přidaným kysele svěžím liči v hlavě a mandlovými sušenkami po rozvonění. To je celé. Pitomá ta vůně není, ale fakt nechápu tohle neustále omílání jednoho a toho samého.

Vím, že s gardéniemi ve vůních je často kříž, avšak po víceméně kladných ohlasech a celkem dobré zkušenosti s Une Voix Noire a zmínkách, že jde o moderní chypre byly mé naděje opravdu veliké. Kyselá a štiplavě svěží rebarbora by ani tolik nevadila, dokonce ani to zelené jahodníkové listí a ani ty kandované jahody. Problémem je samotná gardénie, která nejenže na mně houbičkovatí, ale je obalená hlínou a dokonce i drhnoucí kůží. Po rozvonění naštěstí ty žampióny zmizí a vyloupne se z toho docela slušná krémová květinovka s broskví. A vida, najdou se i ty "sametové" tóny chypre. Ovšem to nedokáže vykompenzovat tu hrůzu předtím.

Bohužel musím potvrdit to, co zmiňuje domenica u sebe na blogu. S odstraněním 28 přišel kosatec i o svou jásavost, kterou nahradila bergamotová svěžest. Je stále zemitý, lehoulince mrkvový a je doplněný zelenými výhonky a intenzivnější, no už to není ta slaďoučká vařená mrkvička, rozpadající se na jazyku, ale vlivem balzamické ambry lehce hořkne. Za jiných okolností bych tuto polohu ambry uvítala, jenže tady úplně nahradila druhou pro mě zásadní podobu kosatce původní 28 La Pausy: máslovou. Kosatec si dál jede svou lineární melodii, jen se zahalí do průsvitného obláčku bílého pižma. Na druhou stranu pokud uvážím, co na mně provádí nová 31 Rue Cambon v koncentraci eau de parfum, potom La Pausa jednoznačně vyhrává.

Vždycky mě potěší, když objevím nějaký dobrý mainstream ze staré školy a to je případ této vůně. Začíná směsí hořkých citrusů, štiplavého koření a zelených tónů. Mihne se i trocha živočišného jasmínu. Následně se však rozvoní do teplého květinového mýdla, do něhož vmícháme lžičku lehce zcukernatělého medu. Sladkost však zanedlouho zlumí mech s lesním podrostem spolu s kouřem ze zapálených vonných tyčinek santalu.

Po opětovném porovnávání obou verzí musím uznat, tím, co nové verzi LPRN 2012 škodí, je ta řvavá sytá trešeň a zesílené čajové aroma, nikoliv lékořice, ačkoliv takový Octavian tvrdí, že díky tomu je nová LPRN měkčí a zakulacenější – no, ehm. Vlastně toto je jedna z mála lékořic, která na mně narozdíl od té v Lolitkách negumovatí. Je to teplý mandlový moučník, zpočátku přelitý citronovou šťávou. Po jejím vyprchání ho postrouháme lékořicí, ta však vůbec není připálená, naopak je příjemně tlumeně sladká a vůni propůjčuje pudrový/prachový nádech, jak byste to spíš čekali od skořice, ovšem spolu s vůní čerstvě uvařeného černého čaje, nesoucí se ke mně tentokrát jen z povzdálí nezapomenou vůni dodat jemný odstín noir. Obojí zároveň vůni překvapivě přitáhne k tělu jako kašmírová šála, jíž se chcete v zimě zahřát. Nakonec tedy nezbývá, než se do moučníku zakousnout a zjistit, že uvnitř ukrývá krémovou vanilkovou náplň. Z kategorie gurmánských počinů od Guerlaina je to tedy sice pořád těžší, ale při správné náladě velmi dobře stravitelný zákusek.

Zatímco původní La Petite Robe Noire byla o teplém mandlovém moučníku s krásnou lékořicí, tahle vůně vsadila na umělohmoutnou řvavou třešeň s několika kapkami trpkého bergamotu na úvod. Ty se ovšem vzápětí ztratí v hektolitrech kouřového uzeného čaje, který mi vadil už v takovém Tea for Two. Ale zase abych nekřivdila L´Artisanu, tam mě alespoň nezačala terorizovat tuna žvýkačkové třešňové hmoty s připálenými mandlemi, jako je tomu v této LPRN po rozvonění. Po lékořici tu není téměř ani památky. Jediné, co se trochu povedlo, je kosatcovo-pudrový poprašek v základu, který se snaží tlumit tu třešeň. Jenže je tak jemný, že na to jeho síly prostě nestačí. Zkoušela jsem už tolikrát a vždycky to končí mýdlem a drhnutím.

S prodloužením šatiček zmizel ukřičený umělý třešňový čaj a byl nahrazena jiskřivou malinovkou se svažím bergamotem a moc pěknou růží, která v kombinaci s mechovými tóny skutečně nabere trošičku směr moderní sametové chypre. LPRN 2012 se ozve až po rozvonění, kdy se malina se spojení s pačuli a hustou mandlovou tonkou přemění na ovocnou žvýkačku. Narozdíl od její předchůdkyně se zde však podařilo ztlumit tu plastovou sladkost s pomocí kouřových tónů vetiveru, takže jí občas nosím, když je nálada.