Před třemi lety jsem ji při prvním zkoušení v Printemps v Paříži zavrhla jako vražednou medicinální oudovku. Teď s odstupem času se můj postoj k ní malinko zlepšil ve smyslu, že už ji nemusím jít hned drhnout. Nicméně oud v ní není příliš kvalitní a má blíž ke koňské podestýlce a ta mi pořád nevoní. Jinak je asi tak na pikosekundu na začátku okořeněný šalvějí, pak už následuje jen trocha šafránu, sušené růže, kapka pačuli a nějaké to dřevo. Čili souhlasím s barbuchou, arabka to je, ale v té únavné nekonečné řadě vůní tohoto typu ničím nevyniká. (NT)

Jestli něco Andymu doopravdy umí, jdou to aldehydovky. Zatímco Miriam a Noontide Petals jsou z větší části stále klasické, L´Eau už je čistokrevně moderní, ovšem tentokrát se pan Tauer vysloveně překonal. Jásavé lehoučké aldehydy tu tančí jako svěží ranní vánek mezi rozkvetlými citroníky a pomerančovníky. Některé z nich už mají zralé sladké plody, takže neodoláte a utrhnete je. Když je rozříznete na jednotlivé plátky, dužina uvnitř přímo zajiskří. Na andělskou úroveň ji po rozvonění pozvedá nadýchaný obláček bílého pižma s něžným pudrovým kosatcem, do něhož se vůně zahalí. Mléčný santal svou smyslnou hřejivostí společně s balzamickou ambrou v základu pak vzdáleně připomene starší sestřenici Noontide Petals. L´Eau je naprosto dokonalá Andyho svěženka, která by mohla být odpovědí pro ty, pro něž je Shalimar Cologne na léto už příliš sladký a málo svěží a zároveň jim dochází Eau de Shalimar.

Složení sice uvádí broskev, no já v téhle svěžence už od počátku cítím mandarinkovou šťávu a docela sladkou a přírodní. Po chvilce se zásluhou překvapivě příjemně svěží frézie, růže a vodních květů ovšem promění v mandarinkovou limonádu s bublinkami a nakonec díky bílému pižmu dokonce v mandarinkový šumák. Jen ten laciný cedr v základu z ní dělá generickou svěženku, ale nezdá se mi o nic pitomější než její předchůdkyně klasická L´Eau par Kenzo.

Jak už naznačuje samotný název, je osvěžující koupelí v chladné perlivé pelyňkové vodě v měděné vaně, kdy na jejím okraji leží otevřená krabička s antiperlemi. Byla by to perfektní kolínská, kdyby se koupel nevypařila rychle jak pára nad hrncem a nezůstala jen pudřenka se suchým pelyňkem.

Anatole Lebreton je parfumér, pocházející z francouzské Bretaně a právě tahle vůně má být inspirovaná jeho dětstvím, stráveným běháním po loukách, mechových porostech v hlubokých lesích a tajemných vřesovištích bretaňského venkova. A co k tomu dodat, ve flakonu z toho najdete úplně všechno. Nasládle zelená andělika s větrovými podtóny, hořkým zeleným galbanem, samětově zelenými lístky fialky, hlohem a chomáčky pudrové mimózy tu zastupuje louku, plnou vlahé zeleně, bylin a květin. Řekla bych, že je to zejména mimóza, která tomu společně s křehkým kosatcem asi nejvíc dodává vzdušnost a lehkost. A protože jsme na louce a máme tu mimózu, nechybí tu ani hromada čerstvého sena, lákající k ulehnutí. V základu pak nebyl opomenut ani ten les, zastoupený navlhlým mechovým podkladem, jenž vůni dodá jemný punc chypre. Čili pro koho je taková Une Fleur de Cassie příliš úderná a Farnesiana coby mimózová vůně zase přespříliš sladká, ale chce něco se stejně dobrou výdrží a přitom dostatečně originálního, směle do L´Eau de Merzhin.

Sice je v úvodu méně zelená a chybí jí rum a obilné sušenky, nicméně jinak je L´Eau de Minuit dámskou variací na Au Masculin, kde bonbónková fialka s lékořicovým anýzem, vanilkou a tonkou vytváří dojem perníčků s cukrovou polevou. Díky přidanému křehkému kosatci a bílému pižmu místo cedru ale přece jen působí trochu vzdušněji. Oslovit by mohla především nositelky Insolence a typově podobných vůní.

Úplně ze začátku v té citrusové fázi ji ještě sladkou nemám., až po chvilce ta broskev je tam jediná sladká, ale to jablko, to je na mně zase regulérní jar na nádobí. Potom přejde do té roviny pánské kolínské přesně, jak píšeš. Levandule je nejprve taková drsná. To obilí v kombinaci s vetiverem a vzdušným kadidlem opravdu voní tak lehce tabákově, jak to píšou na TPC. Po rozvonění pak ta levandule změkne do mohérova díky pižmu, ovšem proč k tomu přidali v základu tu sklenici malinovky? No, taková L´Eau Froide je pro mě osobně sice nenositelná, ale aspoň mě bavilo jí zkoušet. Tady nevím, co tím chtěl básník Lutens říci.

Hořké neroli se svěžími citrusy v kombinaci se zatuchlou vodní zelení a nepříjemně drhnoucím pižmem, které připomíná prádelnu plnou chemických bělidel. Víc k této phaedonovic vodě nemám co říct. Vlastně jo, zaplaťpánbůh, že ta hrůza nijak zvlášť nedrží.

Tak tady se konečně s Ramónem shodnu, pokud jde o oprávněnost názvu, skutečně se jedná o něžnou růžovou vodu osvěženou pomerančovým květem a jemným pižmem. Vlastně jsem původně doufala, že letošní letištní limitka AA Flora Rosa by mohla vypadat nějak takhle, jen s kosatcem navrch. Tahle růže je nejprve zelená a kovově chladná podobně jako Kiss My Name, jen znatelně svěžejší, čemuž pomáhají příjemné svěží vodní tóny. Opět je to ta čerstvá voda, na níž jsem narazila v Lovely Day. Po chvíli začnou po vodní hladině připlouvat růžové okvětní plátky se svěže nahořklými pomerančovými kvítky. Přestože na jejich povrchu ulpělo několik krůpějí rosy, neklesají pod hladinu, mimo jiné tomu totiž brání i tenounká vrstva nazelenalých tónů chypre, na které sem doputovaly. Jedinou nevýhodou je, že zde použité pižmo má v mém případě v kombinaci s ostatními složkami tendenci vonět jako bublinky aviváže :? . Teď si uvědomuji, že je to snad první vůně s naprosto opačným postupem - od začátku nadějná, nadějnější a na konci sešup dolů, škoda. (NT)

Tak čerstvý vzduch ve starých zrezivělých vodních trubkách, jo? No tady tomu opravdu věřte :mrgreen:. Máme tu staré kovové trubky, ale čerstvým vzduchem je rozhodně neproplachujeme, nýbrž citronádou s pikantním pepřem a zázvorem, potom francovkou, ve které se měsíc máčel eukalyptus (v této kombinaci oblíbené toť mazadlo mojí nebožky babičky). Potom skrz trubky proženeme „studený“ kouř a jejich vnitřek vysteleme lístky mražené máty, na nichž ulpělo i pár zrníček soli. Tak tomuhle už říkám antiparfém v pravém smyslu slova, žádná kolínská. Jako recese dobré, jen nějak nevím, proč bych to měla chtít nosit.

Kysele svěží rybíz se tu mísí se šťavnatou hruškou a jemnou pivoňkou. Ale já nevím, čím to je, že i tahle Lolita na mně gumovatí, když v ní podle složení žádná lékořice být nemá. Guma se ztratí až v bílopižmovém základu, který ovšem bohužel nezapře ani laciný drogérkový cedr. (NT)

Přiznám se, že marketingová propagace o harému a závojích jde i tentokrát mimo mě. Co jí ale upřít nemůžu upřít, je to, že v sobě zajímavým způsobem spojuje pozitivní starosvětskou stránku, kterou jsem dosud našla zejména u vůní Caron, s modernějšími tělovými pudrovými tóny. Jak již bylo řečeno, vůně je postavená zejména na suchém štiplavém koření jako pepř, nesladké "prachové" skořici, nasládle zeleném koriandru a hřebíčku. Mihne se tu i šťavnatá broskev. Postupně se však přes koření propracovává jemné prachové pižmo, které spolu s šumivě pudrovými tóny, vylisovanou sušenou růží z herbáře, trochou průsvitného a možná tak maximálně dvěma zrníčky vanilky (jinak je totiž vůně prakticky nesladká), což činí z Inedite kromě té úvodní pikantní stránky, zároveň i romantičtější a intimnější záležitost. (NT)

Klasickou L´Eau par Kenzo jsem svého času používala přes léto coby vodní svěženku. Velmi rychle mě však začala nudit. To její indigová varianta už je jiné kafe. Christine Nagel se tu povedlo smíchat nakysle svěží mandarinku s bergamotem, krotkým jasmínem, tropickým ylangem s banánovými a nazelenalými podtóny a likérovou švestkou. Právě ta vůni dodá dojmově nafialovělý odstín. V základu se pak spojí s krémovou tonkou, bílým pižmem a balzamickou ambrou, která švestka ke konci promění v sušenou. Je obrovská škoda, že se takhle univerzálně použitelná vůně přestala vyrábět.

Celkem obstojná svěženka s vůní citrusů, máty, vodních květů s ovocným podtónem na vzdušném pižmově-dřevitém podkladu. V létě se s ní dá sprchovat, ale potkat ji v zimě je peklo.

Antiparfém? Leda pokud to budu posuzovat z hlediska, že tato vůně je opakem toho, co od Lutense, i když ani to už vlastně není pravda, když vzpomenu na nevydařený Nuit de Cellophane. Já bych to spíš viděla na kolínskou a docela slušnou, bezesporu lepší jak Cellophane už jen pokud jde o tu vzdušnost a průsvitnost. Je jiskřivě mýdlová, svěže citrusová, v jistých okamžicích až kovově chladná, příjemně bylinková – po rozvonění vynikne zejména „nasládlá“ máta. Květinově krémová magnólie s pudrovým nedrhnoucím pižmem a slaným podtónem tomu pak vytváří věrohodný obraz vypraného bílé prádla třepetajícího se ve větru na mořské pláži během přílivu.

Tak takhle vůně na rozdíl od Palissandre d´Or rozhodně ví už od začátku, čím chce být: kořenitě dřevitou orientálkou. A proč jsem si na ní vzpomněla? Kvůli sladkému růžovému dřevu. Je pravda, že tady není mléčné a když už, tak minimálně, ale prostě se mi líbí, že ani na chvilku neodbíhá jinam. Úvodní směs koření je vskutku originální, Pikantní kardamom se zázvorem a špetkou suchého prašného šafránu jsem ještě nepotkala stejně jako hřebíček s muškátovým oříškem. Ti dva společně kromě kořenité dřevitosti společně s hořkoslanou ambergris a "koženým" oudem vydávají o kapku víc živočišnosti než je obvyklé, ale ta se stejně během pár chvil rozpustí v teplém kadidle. V další fázi se už rozvoní do dřevita, přičemž nejvýraznějším se stává právě růžové dřevo. Hřejivou ambru pak v základu doplní sametový kouř labdana se sušeným tabákem a špetkou bílého pižma. Jako orientálka se pochopitelně může pochlubit i skvělou intenzitou a výdrží. Ano, tohle může s jistou dávkou fantazie evokovat večer někde v poušti u ohně.

Mno, zpočátku by to byla opravdu krásná vůně, evokující letní louku s lučními květinami a čerstvým senem, jenže pak se mi do toho vkrade aviváž a je to zabitý. (NT)

Tahle vůně má být jakousi ódou na slaměnku a nutno uznat, že více než zdařilou. Úvod osvěžuje hořké neroli s bergamotem a šťavnatou, až lehce přezrálou nektarinkou. Samotná slaměnka tu sice voní zpočátku hlavně v kombinaci s bílými květinami medově, přesto ne vyloženě cukrově a ulepeně, jako se mi to často stává třeba v Immortelle de Corse, která mi vyloženě kroutí nosem. A co je ještě lepší, po rozvonění se s nástupem hřejivé hořkoslané ambergris a temných kouřových tónů labdana a vetiveru projeví v autentičtější podobě, jejíž vůni bych osobně tady přirovnala asi k mixu sušeného tabáku a dřevitých pilin. Špetka mléčného santalu s vanilkou v základu to pak celé uhladí a dodají tomu na eleganci. Normálně se škatulkování parfémů vyhýbám, ale tady musím udělat výjimku, protože tahle vůně si přímo říká o velké večery a velké dámy.

Opravdu hodně mě zajímalo, jak si strejda Serge představuje „Boží dech“ a o to víc jsem zklamaná. Po úvodním závanu sladce štiplavé jedlové pryskyřice se šalvějí se na mně totiž rozvoní do podoby lehce zkvašeného kmínového chleba, který nejprve namočíme do mléka, oslazeného zkaramelizovaným vanilkovým cukrem a potom ho vytáhneme, posypeme štiplavou skořicí a zabalíme do koženého ranečku. Vážně nechápu, co tímhle chtěl básník Lutens říci. (NT)

Asi musíte mít především rádi anýz a jeho větrově nasládlou vůni, protože ačkoliv zde přichází ruku v ruce s bergamotem a aldehydy, jeho prvotní úder je opravdu silný. V tomto ohledu je inspirace Après L'ondée skutečně nepopiratelná. Avšak to je jen začátek, jelikož anýz jen dláždí cestu intenzivnímu karafiátu, dále tuberóze, která společně s pomerančovým květem vytvoří hřejivý, medově nasládlý tón. A protože tu máme karafiát, nesmí chybět ani hřebíček s jeho obvyklou stopou živočišnosti a dřevitosti, možná i nějaké to pižmo. Barevně modrým, lépe řečeno nachovým směrem, se Modrá hodina vydá až po pořádném rozvonění, kdy se naplno projeví coby pudrová vůně s hebce sametovou fialkou, kosatcem, vanilkou a mandlovou tonkou a takto drží několik dalších hodin.

V toaletce se stejně jako v extraitu dočkáte podobné anýzové pecky s bergamotem a karafiátem, ale bez aldehydů. Ze všech tří koncentrací je nejvýrazněji hřebíčková, zcela však postrádá medovou nasládlost EdP (někdo to nazývá až olejovitost). Místo toho rovnou podobně jako extrait přechází do fialkovo-vanilkové polohy, osvěžené sladkým pomerančovým květem a jemným bílým pižmem. Čím víc o tom přemýšlím, že pokud se Thierry Wasser při své práci s touto složkou někde inspiroval, byla to možná zrovna Modrá hodina v koncentraci EdT. A zároveň je to toaletka, která vykazuje největší příbuzenství s Après L'ondée i v základu, neboť obsahuje stejně křehoučký šmolkově modrý kosatec.

Čistý parfém má anýzový úvod ještě výraznější než EdP, o to rychleji se ovšem pak stáhne. Aldehydy s bergamotem zde sice také mají své místo, ale jsou tlumeny pryskyřičnatým kouřem. Odtud rovnou přeskočí ke květinové sametovosti a příjemně sladké fialkovo-kosatcovo vanilkové pudrovosti, zbývající složky včetně živočišnosti se zde drží v pozadí a parfém tak působí mnohem uhlazenějším dojmem, jak je pro parfémové extrakty Guerlain typické.

Vlastně jen můžu potvrdit to, co už bylo o této vůni napsáno. Není pouze připomínkou L´Heure Bleue. Ihned po jiskřivém aldehydovém úvodu s jemně namletým badyánem se hlásí jasná připomínka na šumivý Coca-Cola tón z QVLP a vlahou fialku z Après L'ondée, obohacená o dávku tělového pudru z LPRN2. A netrvá příliš dlouho a zpoza pudrové opony se konečně připomíná i L´Heure Bleue. Je to sice umírněnější odkaz, porovnáme-li obě koncentrace EdP, ovšem je-li na vás hloubavost a tíha klasiky někdy přílišná (nebo tomu říkejme starosvětskost) a chcete-li cítit chlad letní noci (místo jarní/podzimní) s asi tak miliónem zářících hvězd v optimistickém podání Quand Vient La Pluie, zahalenou do pudrového kabátku z bílého pižma, který je heboučký a jemný jak pavučinka, pak budete z L´Heure de Nuit nejspíš nadšené. A mám zjištěno, ač se nositelce může zdát, že jde spíš o tělovou vůni a výdrž a intenzita nejsou ohromující, opak je pravdou. Okolí o ní ví bezpečně a dlouho, protože o sobě stále dává vědět příjemnými závany.

Je svěže kořenitou vůní s citrusy, zázvorem, pepřem, bazalkou, pichlavým cedrem a lístky fialek. Vetiver v základu ji dodává lehkou zakouřenost, tonka zase špetku sladkosti. Ano, Olivier Martinez je pro L´Homme ideální tváří.

Ano, EdP má v hlavě trochu jinou skladbu citrusů a levanduli vystřídalo koření, takže je trochu svěžejší. Ty mandle s tonkou jim jsou společné oběma, ale EdP se mi na rozdíl od toaletky opravdu líbí, protože v kombinaci s přidaným kadidlem, růží a kůží na mně nevyzní tak přehnaně sladce a ulepeně.