Na začátku vybafne podivná směs citrusů, zelených ananasových listů a skleníkové tuberózy. Až po pár minutách vyperlí na povrch coca-colové tóny otočníku se zemitým kosatcem a jemnou konvalinkou. Jenže pak to zase zabije základ s chemickou ambrou a pižmem, připomínajícím prádelnu.

Podle názvu vůně i samotné kolekce jsem si představovala hedvábnou květinovou orientálku, jenže ono je to cele jinak. Otevře se sice moc pěkným šťavnatým červeným pomerančem a nezralými malinami, ale taky rozmačkaným rybízovým listím, které úplně nemusím, a hlavně citrusovým čističem koupelen (takhle mě vždycky zlobí laciná mandarinka s bergamotem). Kdyby to tím alespoň končilo, jenže on si ještě přisadí skleníkový muškát. Až po delším rozvonění se zjeví sametově ovocná růže s jiskřivým nasládlým růžovým pepřem. Kdyby takhle zůstala, byla by příjemně osvěžující, no bohužel se k ní rozhodli přihodit angelovské pačuli s hřejivou pryskyřičnatou ambrou a zbytečně z ní tak dělá malinko uvřeštěnou a ulepenou karamelovou fiflenu. (NT)

Chtělo to zajisté pořádnou dávkou smělosti domýšlivosti, aby mladičká Jeanne Bécu de Cantigny okouzlila Ludívka XV. Vyzývavé šaty z rudého sametu, zázvorově blyštivé šperky, kardamonově uhrančivý chladný pohled, malinově svůdné rty a pačuliové růže ve vlasech, které ji vehnaly do vřelého náručí kadidla s tóny medicinálního oudu a aromatického tabáku, aby spolu mohli tančit po dřevěných zámeckých parketách, zakončený sladce benzoinovým polibkem.

K vytvoření této vůně prý inspiroval Ernesta Daltroffa první transatlantický let Charlese Lindbergha, který 20. května 1927 vzlétl se svým jednomotovým strojem z Rooseveltova letiště na Long Islandu a za 33,5 hodiny přistál v Paříži. Vůni však pochopitelně nevěnoval mužům, nýbrž prvním pilotkám (z francouzských průkopnic jmenujme Adrienne Bolland, Hélène Boucher nebo Maryse Bastié, z těch celosvětově známějších Harriet Quimby, Amy Johnson či Amelia Earhart) a všem ostatním, které se s nimi chtěli ztotožnit. Samotná vůně však byla oficiálně představena až v roce 1932. Samozřejmě neznám původní nereformulovanou verzi, ale i tento květinově-orientální styl mě maximálně oslovil. Otevírá se úderem hořkého zlatavého neroli s květinově pikantním karafiátem a slunečným jasmínem. Představte si, jako byste čerstvě vykoupaná v květinově mýdlové lázni vystoupila na letištní plochu, do níž praží slunce. Po chvíli už kolem vás začínají pomalinku rolovat letadla - pudrově pryskyřičnaté tóny. Ve vlasech vám zůstal pro ozdobu zůstal osamocený kvítek fialky. Ještě je potřeba si jako správná dáma před letem ochránit ruce a obličej patřičným krémem - nádherné máslové tóny, které vůni krásně uhladí. Toto krátkodobé sametovo-krémové zjemnění však mizí, jakmile vám technik řekne, že vaše letadlo je připraveno a nandá vám vaši koženou leteckou bundu (v této fázi by se dala najít jistá spřízněnost s Tabac Blond, odmyslíme-li si z něj ten tabák, pochopitelně). Malý ždibec hřejivého pižma tomu dodává tu potřebnou startovací jiskru, takže nezbývá než vzlétnout ;) .

Napodobit autentickou vůni šeříku je podobně složité jako umíchat tu správnou konvalinku. Často vyzní hodně ostře, někdy až biolitově, jako se mi to děje na začátku v Opardu, než nastoupí další květiny. Olivia Giacobetti šla jinou cestou a opravdu se jí povedlo s pomocí vodních tónů zachytit jeho věrohodnou vůni po dešti. Zelenou svěžest získává zase od okurky - ve všech ostatních vůních se mi z téhle složky navaluje, ale tady je překvapivě příjemná. Listy pomerančovníku mu pro změnu dodávají přirozenou nahořklost. Jak se En Passant vyvíjí dál, déšť pozvolna ustává, na šeřík začnou pomalu dopadat první sluneční paprsky a s pomocí pomerančovníku a sena oschne a zahřeje se. Nakonec se díky bílému pižmu v drydownu promění v šeříkově pudrovou vůni.

Encens Asakusa vám představí japonský masivní strunný hudební nástroj ze dřeva, zvaný koto v podání Fumie Hihara. Štiplavé kadidlo s růžovým pepřem vás po strukturované kamenné dlažbě, lemované cypřiši, zavede do chrámu Sensijo v Asakuse, kde vás očistí jeho kouř, linoucí se ze zastřešeného kotle. Potkáte tu i několik tradičně nalíčených Japonek ve kosatcově nachových kimonech s fialkami ve vlasech, meditujících u pálené myrhy.

Ohromně se mi líbí název téhle vůně a po důkladném vyzkoušení se nebojím říct, že tohle kadidlo je andělské. Objeví se hned po natrpkle svěžím bergamotu s mandarinkovou kůrou. Nejprve je to klasické, lehce štiplavé kostelní kadidlo, které se pálí společně s nasládlým jedlovým balzámem. Postupně se však zásluhou labdana změní v roztomilého buclatého kamenného, malinko zaprášeného andělíčka, který si se šibalským vanilkovým úsměvem zálibně prohlíží tamní návštěvníky v kostelních lavicích z cedrového dřeva. Pokud tedy někdo hledá povedenou, cenově přijatelnou kadidlovku s dobrou výdrží, co by nepůsobila pánsky a nechce v ní les, pro toho by mohla být Encens d'Ange řešením.

Myslíte si, že levandule ve vůních není nic pro vás, je moc ostrá, moc pánská apod.? Tak Christopher Sheldrake vás možná přesvědčí o opaku. Pohrál si s ní totiž v kombinaci hustým teplým a později pro změnu chladnoucím kadidlem a vytvořil z ní perfektní Jin a jang. Ano, první dojem je typicky bylinně štiplavý a aromatický, jak to jen levandule dokáže, jenže ona pak vzápětí začíná krásně křehnout a zdánlivě se rozpadat. V tom však odněkud přivane teplý vítr s vůní kadidla a pohrává si s jejím okvětními plátky. Donese je až k řadě obrovských zapálených svícnů. Ty plátky ovšem neshoří v jejich plamenech, nýbrž velmi zlehka dopadnou před ně na chladnou podlahu z šedého mramoru, která je navoskovaná medově nasládlou ambrou. Jak ten větřík pomalinku přináší další a další okvětní plátky, vytváří na šedé podlaze světle fialový koberec. Svíce jedna po druhé dohasínají, teplo mizí, vzduch trošičku zřídne a zůstává v něm jen suše pryskyřičnatá stopa. Před chladem už váš tak chrání právě jenom ten levandulový koberec a ona slabounká ambrová vrstvička, přesto ten souboj andělsky čisté levandulové křehkosti a temnou šedohnědou stránkou zůstává až do samého konce dokonale vyvážený.

Pochází z kvarteta vůní, jimiž prý chtěly Camille Goutal a Isabelle Doyen vyjádřit okouzlení orientem a návrat k samému zdroji vůní, kadidlu. Tato vůně má být jakousi ódou na kadidlo, resp. jeho tři podoby: kadidlová esence, která má svou vzdušností a minerální svěžestí připomínat chladný kámen, kadidlový resinoid s hřejivým a balsamickým aroma a kostelní kadidlo, pálené spolu s jedlovou pryskyřicí a nasládlým extraktem z lentišku (mastix), který je známý už od dob starověkého Egypta, kde se používal jako přísada do Kiphi, parfému samotných faraonů. No a jak to tedy voní doopravdy? S tím začátkem musím plně souhlasit, dýchnul na mne chlad starého kamenného chrámu, ten však vzápětí protnula ostrost pepře a kardamomu a přemístila mě z historie do současnosti a to ke krbu, plnému žhavých uhlíků a spousty hřebíčku (chvílemi mi to malinko připomíná udírnu z Tea for Two, naštěstí to není tak dramatické, takže z toho pro mě vychází mnohem lépe). Závěr se nese ve znamení již vyhaslého krbu, lépe řečeno „suchého“, lehce nasládlého kouře, podobnému tomu z Ambre Fétiche. Avšak zatímco AF vnímám jako dámskou vůni, Encens Flamboyant už je pro mě ryze mužská záležitost, přestože je na oficiálních stránkách této značky zařazena i mezi těmi dámskými.

Ve srovnání s první kadidlovkou Copal Azur, kterou Betrand vytvořil pro značku se jedná o kultivovanější a líbivější pojetí kadidla. Je znovu studené, zaprášené od štiplavého drceného pepře, ten však brzy osvěží sladkost růžového pepře. Nicméně s klasickým kostelem nemá co dočinění, spíš jen kaplička z mramoru někde u moře, u níž někdo zapomněl a nechal ležet kožené rukavice. Tomu alespoň napovídá mihnuvší se lehounký závan cypřišového jehličí, který ovšem odvane příjemný vánek bílého pižma, přinášející něžnou vůni pudrového kosatce s podtóny vanilkového benzoinu. Jen by mohla mít lepší intenzitu a výdrž.

Kromě nezbytného kadidla je inspirovaná především jeho neobvyklou kombinací s třešňovým květem, pocházejícím z jihokorejského města Jinhae, kde se každoročně koná svátek třešňového květu a pravidelně jej navštěvuje milión lidí. Samotná vůně vás přivítá suchou dřevitostí pikantního muškátového oříšku, osvěženého jiskřivým růžovým pepřem s kapkou citrusů. Po pár minutách už se pozvolna objevuje i kadidlo s třešňovým květem. A obě složky zde ukazují mimořádně zajímavou polohu. Třešňový květ je zde krásně hladký na rozdíl od takové Masakï-Masakï a jiných vůní tohoto typu zřejmě právě zásluhou kadidla v chladu neřeže a drží se v příjemných krémových tónech, jako jsem to dosud zažila jen u Cherry Blossom (Kaipu). Kadidlo, přestože je jak teplé, tak i částečně mramorové, vůbec nepůsobí kostelně a spíš podobně jako v Shunkoin (Xerjoff) evokuje lehce zaprášenou mramorovou konvičku na čaj. Ve srovnání s ní ovšem není ani zdaleka tak sladká a hlavně je bez kokosu.

Mohou aldehydy vonět zlatavě? V případě prvních tónů této vůně ano. Kromě vlastní jiskřivosti jsou zde totiž zkombinovány s nahořklým šafránem a svěžestí pikantně nasládlého růžového pepře. Po chvilce však ustoupí do pozadí a dají vyniknout orosené růži s mechovými a dřevitými tóny, která typově připomíná Epic Woman, jakmile v ní odezní muškát. Jenže tahle vůně není o růži. I ta se po rozvonění stává jen podbarvujícím prvkem. Dokonce ani není o kadidlu, pokud by ho tam třeba někdo podle názvu očekával, ač postupně přechází od navlhlé mechovosti k pryskyřičnatosti. Encens Mythique je totiž o zlaté hořkoslané ambergris a hřejivém krémovém pižmu.

Je skutečně líbeznou kadidlovkou, oslazenou smetanovou madagaskarskou vanilkou a benzoinem. Dojmově vytváří pocit, že jste se na chvilku usadili na venkovní schody, vedoucí do kostela, abyste v ústech vychutnali kousek mléčné čokolády s jemnou příchutí kávových bobů těsně před tím, než vstoupíte dovnitř, abyste mohli obdivovat jeho mramorový oltář. Jedinou slabinou je podobně jako v případě Santal Austral na můj vkus až přílišná intimita. Majitelkám 450 (Farmacia SS. Annunziata) se ale určitě bude líbit.

V úvodu zchladí ledový zelený čaj s příchutí mandarinek a kapkou bergamotové šťávy. V osvěžující citrusové linii pokračuje i magnólie, ale to už se prostřednictvím sametového pylu vonokvětky s vůní krémových meruněk, pryskyřic, tónů sluncem prohřátého sena a maté dostáváme k už i k čaji bylinkovému s kapkou vřelé santalové mléčnosti. A tím se jako tenká nitka proplétá jemná kořenitost růžového dřeva.

Betrand Duchaufour umí kouzlit, když chce. Vzal řapík rebarbory, rozřízl a rozmačkal tak, aby z ní vytekla šťáva, z níž nechal vykvést nádherný křídový kosatec. Místo sněhobílých vloček na něj nechal pozvolna se snášet droboučké cedrové hoblinky. Dokonce by mi k němu ani nevadil mléčně kokosový santal ze Santal Blush, ale zemitě peprné guajakové dřevo v základu způsobuje, že kořínek kosatce na mně bohužel začne zahnívat.

Proč to má v názvu Euphoria, když s tou původní už nemá nic společného? Začíná směsí ostře svěžích citrusů a sladkého třešňového květu. Za ní následuje trocha lehounce opojného šeříku a především jemná růže s navlhlými zelenými lístky a stonkem (suché dřevo), uhlazená krémovým pižmem. Ve své podstatě je to pěkné, ale je vážně nutné pořád pracovat s tolikrát ohranou písničkou pižmových růží? (NT)

Procházku zahradou zalitou měsíčním svitem ve mně rozhodně neevokuje. Je to pánská bylinková kolínská s výraznou šalvějí, levandulí a trpkým bergamotem, k níž se posléze přidá mátově svěží pelargónie se zemitými podtóny a mletá káva. V základu je potom suše dřevitá díky muškátovému oříšku, jemně kořeněná pepřem, prohřátá kadidlem a sametová od poprašku bílého pižma.

Tak tohle je zatím asi nejvěrnější vůně třešňového květu, jakou jsem kdy zkusila. Je to vlastně kompletní třešňový strom nejen s květy, ale už i s některými uzrálými třešněmi na pačuliovém základu. Akorát pod třešeň někdo do trávy rozsypal i pytlík rybízových bonpar.

The Vagabond Prince je značkou, která patří zakladatelům fragranticy (Elena a Zoran Knezhevich) a má představovat jakousi pohádkovou postavu dobrodruha, vášnivého objevitele a romantického snílka a tak není divu, že i jejich první a zatím jediná vůně byla pojmenována v podobném pohádkovém duchu. Začarovaný les byl prý inspirovaný vůní přírody, respektive vůní lesa za temné noci, pochopitelně v ruském duchu, a konkrétně ještě Kupalou, staroslovanským obřadem známým již z pohanských dob, jímž se oslavoval letní Slunovrat. Zadáním byl pověřen Betrand Duchaufour. Ten se rozhodl vystavět vůni kolem černého rybízu a zasadit jej právě do lesní atmosféry. A jak je to doopravdy? Za sebe říkám, na mne pohádka se začarovaným lesem tentokrát nefunguje. Pravda, rybíz je to vcelku přirozený. Skrze trochu aldehydů, říznutých sladkým pepřem a šťavnatým pomerančem ve vás vyvolává pocit, že právě pijete čerstvou rybízovou limonádu, jejíž bublinky cítíte až v nose. K dispozici je i sladký rum – Bertrand má zřejmě pocit, že žádná slovanská oslava čehokoliv se neobejde bez alkoholu. Po rozvinutí konečně přichází tóny chypre, dřeva a něco málo pryskyřic. V mém případě je však jejich vůdcem lehce hnijící pačuli, malinko upocené pižmo a ze dřeva nakonec zůstane jen „papírový“ cedr, který už znám z několika předchozích Bertrandových vůní. A tím pohádka o krásné osvěžující ovocné chyprovce vzala za své. Zase skončilo jen u pokusu :? . (NT)

Je z mého pohledu jakýmsi květinovějším ekvivalentem k X for Women od Clive Christiana. Měkkou, šťavnatou a sametovou broskev, osvěženou bergamotem, zde kromě jasmínu zdobí masivní růže s citrusově kořenitou pelargónií a máslově ovocným ylangem. Perlivé kokakolové tóny otočníku květinám dodávají na jásavosti. Jejich kombinace s pižmovým kosatcem zase přináší vůni líčidel. Jejich ukotvení na balzamickém ambrovém základu s kořenitým santalem, vanilkou a suchým pačuli ji potom posunuje k osmdesátkovým vůním typu Coco, samozřejmě v luxusnějším provedení.

Zaznamenala jsem přirovnávání této vůně k Fordově Tobacco Vanille či Tabac Rouge od Phaedonu, tak prosím, rovnou říkám ne, tahle orientálka jde mnohem dál. Začíná nahořkle svěžím bergamotem a neroli. Ostatní květiny jako takové se snad až na letmý závan jasmínu drží zcela v pozadí, i když pravda, je tu ještě otočník. Musím říct, že tohle je snad první vůně, kde konečně poznávám ten mandlový aspekt, o němž jsem zatím dosud jen čítávala. Ale nesmím zapomenout na to hlavní a to je naprosto delikátní sušený tabák, promíchaný s několika mikroskopickými krystalky zkaramelizovaného hnědého cukru, zlehka posypaný pár zrníčky nasládle pikantního zázvoru (oproti Tabac Rouge je to opravdu minimum). Přidáme k němu pár kapek krémové vanilky, kostičku mléčné čokolády a zalijeme trochou teplého koňaku, kořeněném štiplavým kardamomem. Ano, možná namítnete, že tabák a vanilka, to je přece Ford. Není. Tady je té vanilky taky mnohem, mnohem méně a je to právě koňak s kardamomem, který ten náznak vanilkové krémovosti téměř celou odpaří a spolu s hřejivou pryskyřičnatou ambrou se tak tento tabák stává nejen "sametově" aromatický, ale především palčivě pikantní. V závěru pak nechybí ani přesně odměřená dávka prašné zemitosti pačuli, která vůni dodá zase o něco tmavší odstín a taky krabička potažená jemně zbroušenou kůží, do níž si tuto parádní tabákovou směs uložíme.

Čistý parfém má oproti edp výraznější bergamotovou hlavu s neroli s citrusově svěží pelargónií. I zde se růže s jasmínem drží v pozadí. Jedinou výjimkou je znovu otočník s perlivými coca-colovými tóny a zároveň mandlovým aspektem. Po rozvonění ovšem nachází zásadní zlom a to je, že čistý parfém se může pochlubit mnohem zřetelnějším tabákem, zázvorem a černým pepřem místo kardamomu a především lahodnějším koňakem, což jej v kombinaci s vanilkou, pryskyřičnatou ambrou a jemně zbroušenou kůží v základu dělá palčivě pikantnější. No a kromě již zmíněné zřetelnější intenzity i lépe drží.

Ač mi s výjimkou Lumiere Noire současná tvorba Francise Kurkdjiana nic moc neříká, "únos ze Serailu" a "příslib úsvitu" jsou čestnou výjimkou. Znovu je to nádherná květinově-orientální kompozice, tentokrát i s moderními tóny chypre (pačuli, vetiver).´ Citrusový úvod je velmi podobný Promesse, možná malinko víc nahořklý a o chlup méně svěží. Květinová část je však mnohem plnější a trochu víc omamnější, v jistém smyslu má v sobě i tmavší hloubku, jak se na vůni velkých prostor sluší. Ylang je nejen krémový, ale v kombinaci s tuberózou i lehce mýdlový. A pak je tu především jasmín, oproti Promesse znatelně intenzivnější (i když zase ne příliš, pro mne je ta hranice nastavená akorát) i se zelenými lístečky, krásně medový. Řekla bych, že tady jeho medovosti pomáhá i ta tuberóza, která pak zároveň ztlumí i ten jeho nazelenalý odstín a mění ho na elegantní červenozlatý. Špetka pudrové vanilky potom vůni zlehka uhladí. Tóny chypre i přes jejich sametovost zde nejsou tak typicky chladivé, spíš jen tak v náznacích umravňují hřejivý kouřový orientálně dřevitý základ. Musím souhlasit s tím, že je to dokonalá vůně a i s tím, že je to příliš dokonalá vůně, stvořená výhradně pro galavečery, cokoliv menšího by bylo asi nedůstojné. A snad právě pro to mi víc (jako denní a zároveň pořád luxusní varianta) vyhovuje Promesse de l´Aube.

Ano, nudná ani černá se mi taky nezdá. Ta levandule v ní je opravdu moc pěkná, netáhne vůni do pánska. Já v ní ještě kromě myrty, dřeva, zemitosti pačuli, kouřového vetiveru a vanilky cítím i coca colové tóny otočníku, které zajímavě a hezky kontrastují s větrovostí levandule. Zatím nejlepší vůně od této značky, kterou bych si dovedla představit nosit.

Po velmi příjemné loňské zkušenosti s Ouverture jsem doufala ve šťastné pokračování, no bohužel vyčpělé citrusy s limonádovým růžovým pepřem a navinulým tabákem nebo spíš cigaretovým popelem mě příliš nepotěšily. A nevytrhla to tentokrát ani mexická vanilka s vůní nahořklého karamelu. (NT)