Značka David Jourquin je na trhu poměrně nová. Teprve loni vydali první dvě pánské vůně a teprve nedávno k nim přibyly dvě dámské a všechny se točí kolem kůže. Na oficiálních stránkách značky se sice dočtete v případě této vůně cosi o inspiraci 20. léty 20. století, večerním kabaretem, jazzovou muzikou a o básníkově múze, natažené na opotřebované kožené pohovce, kdy svou cigaretovou špičkou vykresluje do vzduchu kouřové arabesky, ale ať ji tam z ní něco najdete či nikoliv, faktem zůstává, že tohle je parádní "semišová" jelenice. Na začátek vás přivítá sprškou pikantního kardamomu a poté si vypůjčí od své sestřenice Mon nom est rouge růžový pepř a krvavě rudou růži s krůpějemi červeného vína s hřejivým pižmem. Ale zapomeňte na muškát, dřevo, větrové koření nebo začouzené pryskyřice. Tahle růže si nechá od kandované pomerančové kůry s hřebíčkem obléct svůj kabát z jelenice, nasadí prstýnek, v němž má místo drahokamu zasazenou hořkou mandli, přes tvář si přetáhne "sametově" zelený chyprový závojíček a společně s vanilkovým (a taky kapku hřejivě medovým) benzoinem si odchází užít svůj večer.

Je pro mne jednou z nejkrásnějších vanilkových vůní vůbec, která mě i přes svojí intimitu pořád baví. Podobně, jak to kdysi zmiňovala Miru, i já v úvodu cítím vůni cukrových krystalků z vnitřku rumových pralinek i se samotnou náplní, kterou má pravděpodobně na svědomí kombinace aldehydů, mandarinky, coca-colových tónů otočníku a slaměnky. Potom už nastupuje samotná mléčná vanilka s mandlovým marcipánem a balsamickou ambrou. Teprve po delším rozvonění lze kdesi v pozadí tušit nepatrný náznak měkounkého semiše se špetkou bílého pižma, ale primárně je to prostě pořád hlavně pudrově vanilková vůně, kterou nadšeně přijímá i parfémově nepolíbené okolí.

Jedna z mála vůní, o níž můžu říct, že si plným právem včetně intenzity a výdrže zaslouží nazývat se exkluzivkou a kožená každým coulem. V první fázi v ní po závanu hořkého neroli kůži imituje březový dehet, který vyvolává dojem pánské kožené tašky, načichlé tabákem. Jeho drhnutí postupně zjemňuje květinový puget uvnitř, zastoupený nesladkým pomerančovým květem a jasmínem. V té další fázi už se objeví i dámská kožená kabelka, která v sobě díky lehké stopě růže, kosatce a fialky ukrývá líčidla.

Daří-li se Claude Marchalovi zadávat parfumérům téma kůže, dopadá to obvykle skvěle a nejinak je tomu zde u vůně, inspirované portrétem Strážníka rangerů v době útoku od Thédore Gericaulta z roku 1812. Kořenitá růže se šťavnatou červenou mandarinkou září stejně jako červené prýmky jeho důstojnické uniformy, semišový šafrán je měkounký stejně jako jeho čepice. Pižmový kosatec působí stejně bělostně a vzdušně jako vlající hříva jeho bělouše, zatímco medicinální tón oudu evokuje samotnou koňskou přítomnost, tak především nechybí vůně jeho vyleštěných kožených holínek. Chvílemi dokonce cítíte i kovový chlad čepele jeho šavle, který ostře kontrastuje se sklenicí teplého mléka s medem s kouskem bílé čokolády na zahřátí, což z ní ale zase činí vůni nejen pro pány.

V případě této vůně se prý Keiko podobně jako Nathalie Lorson u Privé Cuir Noir inspirovala "Cordovanem", maurským způsobem zpracování kůže, která je typická tzv. vinnou patinou. Osobně však musím říct, že v tomhle případě mi vyhovuje víc Armani. Ne, že by se mi ta samotná semišová kabelka, následující po osvěžujícím bergamotu sama o sobě nelíbila, ale mám problém s těmi fialkovými bonbóny, co v ní někdo zapomněl. I když to by vlastně ani nebylo to hlavní. Mnohem víc mi vadí uvnitř ní ty pracovní rukavice ze staré, lehce zatuchlé kůže (pačuli plus natrpklý hloh) a hromada obyčejných tužek - já ten Keičin drhnoucí cedr prostě nějak nemusím. A jako na potvoru pro můj nos z vůně vystupují nejvíc právě tyhle dráždivé složky a drží jak přibitá.

Slaná lékořice, která se rozvoní do tabákova s trochou levadule a citrusově kořenité pelargónie. (NT)

Proplétají se v ní perlivé kokakolové tóny otočníku s kosatcovým pudrem, které vás zavedou k dámskému toaletnímu stolku se semišovými rukavičkami, na němž najdeme i flakon Cuir Belugy. Do téhle ale přimíchala Nathalie Feisthaure navíc i špetku zemitého pačuli a pudrově pryskyřičnatý opopanax, díky němuž celá kompozice působí orientálněji.

Jak už název napovídá, jedná se o koženou vůni a to velmi povedenou. Začátek v sobě spojuje hořké bylinky a kovově chladné aldehydy. Po nich už se hlásí o slovo jemně zapudrovaná kůže, která jen nepatrně drhne. Zajímavou úlohu zde má kosatec: nejprve je zemitý, ale po rozvonění dostává částečně máslovou podobu a způsobí, že kůže změkne a zesládne. Dvěma křehkými okvětními plátky kosatce pak kůži ošetříme ochranným krémem, aby ještě dál změkla a spolu s čistě vypranou bílou košilí ji položíme na „sametově“ zelený mechový podklad se špetkou mléčně dřevitého santalu, jelikož cílem je změnit ji v luxusní semiš. Bertrand je holt liška podšitá a ví, že chyprovými tóny ze staré školy si mě vždycky usmíří.

Tak si říkám, co chtěl básník říci tou pohádkou o Evě na břehu Seiny a jejích třešňových rtech a dalších nesmyslech, o nichž se dočtete na oficiálním webu značky. Co můžu soudit, tak Eva je zřejmě příslušnicí mladší generace a má ráda sladké. Začátek je sice ještě ve znamení výrazného hřebíčku, ale s ním už jde ruku v ruce nasládle pikantní růžový pepř a spousta sladkého, převážně lesního ovoce, třešně určitě ne. Vypadá to na žvýkačku Hubba Bubba i s náplní. Kromě nich se v puse se Evě rozpouští v ústech i lipo (šumivě pudrové tóny otočníku). Je čerstvě nalíčená (směs pudrového kosatce a stejně laděné vanilky) a brouzdá se po pěšině (vlhké zemité tóny pačuli) - asi ta Seina - která se ovšem, jak se vzdalujeme dále od břehu, mění v suchou a prašnou. A dokonce má i tu koženou kabelku a v ní překvapivě další sladkosti a to několik karamelek (další poloha pačuli). (NT)

Ano, březové dřevo v téhle vůni opravdu vytváří dojem nových elegantních kožených bot. Je přítomné už od vrchních tónů. V první fázi je osvěžené kyselou mandarinkou, bergamotem a absolutně nesladkým pomerančovým květem. Po rozvonění se začnou prosazovat typické chanelovské květiny. Dominuje hlavně jasmín s tropickým ylangem, ačkoliv obě květiny jsou zelenější, než jak bývá zvykem. V téhle fázi se už přidává i typická zakouřenost březového dehtu. Ale je to právě ylang se špetkou bílého pižma, který měkčí onen kožený dojem a přináší téměř neznatelnou kapku květinové sladkosti.

Je delikátně zpracovanou koženou vůní, v níž tato složka nehraje zase až tak výraznou roli, jak by se možná podle názvu mohlo zdát. Jsou to spíše kožené rukavičky, které uchopily květinový puget s citrusově kořenitou růžovou pelargónií, růží, máslovým ylangem s vůní přezrálých banánů a pár kvítky jasmínu, oloupaly červenou mandarinku a následně šly natrhat několik zemitých kosatců přímo na záhon, abychom je nakonec očištěné vrátily do dřevěného toaletního stolku hned vedle pudřenky.

Je velmi delikátně zpracovanou koženou vůní, kterou bych podobně jako Chypre Palatin určitě nevyhrazovala pouze mužům. Pracuje s podobným typem měkounké kůže jako např. Cuir Royal z řady Armani Privé v kombinaci s orientální růži, kořeněnou suchým šafránovým prachem, špetkou muškátového oříšku a nasládlým růžovým pepřem. Samotnou růži opět tipuji na tureckou, jelikož ji doprovází poměrně výrazný nádech červeného ovoce. Kůže začne v základu chvilku nepatrně drhnout díky přidanému teplému kadidlu, labdanu a kořenitému santalu, avšak vydatné množství hebounce nadýchané vanilky s bílým pižmem, které se přidají vzápětí, ji znovu změkčí a vrátí ji tak její počáteční jemně semišovou úpravu.

Je znovu reedicí vůně, kterou značka v roce 1892 vytvořila pro tehdejší ruské aristokraty z carského dvora, A pokud někdo čekáte typickou drsnou vůní tzv. ruské kůže, tvořenou březovým dehtem, budete asi hodně překvapeni, protože ten tu vůbec nenajdete. Přivítá vás svěžím bergamotem, koriandrem, jalovcovým a cedrovým jehličím a ostrou levandulí, aby vás po chvíli s pomocí citrusově pryskyřičnatého styraxu a tabákové vůně slaměnky přivedla do kuřárny, kde se v samovarech právě vaří čaj Earl Grey tak, jak to slibují oficiální stránky. U věšáku odložíte pánský kožený plášť a míříte dál a obdivujete, kterak jsou stoly vyzdobeny vázami s růžemi a pelargóniemi s citrusově-kořenitými podtóny, lehce zdůrazňujícími vůni samotných růží, vedle nichž návštěvníci odložili svoje rukavice z jemné jelenice (kožený tón labdana), jelikož vevnitř je příjemně vytopeno nejen díky ambře, ale i zásluhou pálícího se kadidla a dřev. A jelikož jsme v Rusku, pár kapek koňaku v základu je též nezbytností :) .

Kora je 21strunný hudební nástroj příbuzný harfě či loutně, jenž pochází ze západní Afriky, kde je velmi oblíbený mezi tamními národy. Je vyrobena z velké tykve, rozříznuté napůl, pokryté kravskou kůží, která tvoří rezonátor, a krku, připomínajícím krk loutny. Proto je i samotná vůně založená na kůži. Kůže v ní je doprovázená šuměním mořských vln a podpořená špetkou kastorea a písečnými tóny labdana a stejně jako samotná skladba Cheikh Dialloa vás nenechá na pochybách o svém africkém původu. Kromě nich jim v tom pomáhá i chladivý zelený kardamom s pryskyřicemi, sladkým růžovým dřevem a zralé tropické mango.

To, co se Lutensovi v mém případě nepovedlo s Fleurs d´Oranger a La Myrrhe, vylepšil o rok později s touhle maurskou kůží. Spojuje sladce dřevitou myrhu s muškátovým oříškem, páleným styraxem a lehce štiplavou, nepatrně nasládlou skořicí, která po rozvonění s pomocí palčivě dřevitého hřebíčku, kadidla, cibetky, pižma a šikovně nadávkovaného kmínu se špetičkou oudu vytvoří dojem drhnoucí, příjemně živočišné a zakouřené kůže. Typově podobnou pak použil v pozdější Fumerie Turque, kde ji společně s tabákem dovedl k dokonalosti. Tady tabák nahrazuje již naznačovaný slaďoučký pomerančový květ s Fleurs d´Oranger, avšak bez jarového saponátu a všeho, co mě zlobí, doplněný kandovanou mandarinkovou kůrou. Jedna z nejzajímavějších kožených vůní s pořádnou dávkou sex-appealu, jaké znám, o skvělé intenzitě a výdrži nemluvě.

Tak tohle už je jiný kafe než Citizen Queen. Nad nástupem zemitého a trochu i šťavnatého kosatce až skoro slintám blahem a netrvá dlouho, dočkám se i té kůže, zakouřené směsí pryskyřic. Ta pak po nějaké době vanilkově zesládne – ulpí na ní vanilkový prach, kouř se uhladí a vůně se stává příjemně balzamickou přesně, jak popisovala andry.

Kombinace fialek a jemného dámského semiše se mi docela zalíbila ve Veloutine (Technique Indiscrete), ovšem James Heeley se s tím ve srovnání s Libertinem Louisonem vůbec nemazlil. Vzal fialky, osvěžené trpkým bergamotem a vyrval je ze země ještě i s hlínou. Potom je posypal teplou nesladkou, štiplavě živočišnou skořicí. I jeho semiš má do dámské kabelky daleko, je opracovaný velmi nahrubo a lehce umaštěný od březového dehtu a je ušpíněný od mechového podrostu. Zjemní teprve až po rozvonění díky květinově sladké pudrové mimóze. Na můj vkus už tahle kůže příliš drhne. Nicméně kdo rád klasickou Habanitu (tady fialky místo růže) a podobné drsnější kožeňáky, tomu se bude jistě líbit, protože kvalitní zpracování s neochvějnou výdrží se jí upřít nedá. (NT)

Přivítá vás lahodným máslovým kosatcem s citrusově svěží magnólií a labdanově zakouřenou kůží. Tu po rozvonění zkropí perlivě sladké kapky nektaru z otočníku a vločkami jemného bílého pižma a promění ji v chladivě hedvábnou. Magnólii vystřídá narcis s vůní sušeného tabáku a sena a vanilkově mléčný santal zase přináší plnotučnou hutnost. To, že ji bídná Francesca vyrobila jen jako limitku je přímo trestuhodné!!!

Kombinaci tabáku a kůže se špetkou gurmánských tónů známe už z Lutensovy Fumerie Turque, ale přece jen se ještě na tomto poli dá najít něco zajímavého. Stačí, když si k drhnoucí kůži dáme panáka rumu, kořeněného koriandrem a přihodíme si do něj pár krystalků zkaramelizovaného cukru. Potom si tu kůži necháme vydatně zakouřit, vydělat a uhladit a přeměníme si ji tak na měkounké semišové rukavičky a na hřbetu si ji ozdobíme slaměnkou. A tentokrát opravdu myslím slaměnkou, ne upatlanou cukrovou vatou jako v Immortele de Corse. Ano, je sladká, to nepopírám, ale tady jsou opravdu spíš jen ty zbytečky zkaramelizovaného cukru ve skleničce, kam jsme si tentokrát místo rumu nalily nově bourbon, prohřátý pryskyřičnatou ambrou. A abychom měkkost semišových rukaviček dovedly k dokonalosti, uhladíme je na závěr ještě trochou pudrové vanilky.

Už druhá kožená variace od pana Monegala a opět je to paráda. Začínáme vůní čerstvého jehličí, pikantního cedru a bylinek a pak už tu máme znovu kvalitně vybroušenou kůži. Je lehce zakouřená kadidlem a doplněná trochou "zeleného" vetiveru se slaným podtónem. A právě ten bych ráda zdůraznila, protože ten je tentokrát mimořádně zajímavý. Vyvolává totiž dojem krystalků soli, které vám křupají mezi zuby. Ale zpátky ke kůži, ta nám zásluhou jiskřivého medu příjemně měkně a sládne, až se nám nakonec transformuje v měkounké semišové rukavičky. Zevnitř jsou čerstvě navoskované a zvenčí posypané jemným "pudrovým" pižmem. A ta dokonale odměřená dávka pačuli, která dodává kůži zemitější hloubku, je jen třešnička na dortu. Francis Kurkdjian se může jít se svou Cologne i Absolue pour le Soir zahrabat, Ramón rules.

Je trochu méně temperamentním italským bratrancem Jeke. Stejně jako jeho kubánský příbuzný nosí koženou bundu potrpí si na kvalitní aromatický tabák. Nezdráhá se ale ani si občas nepatrně osladit život třeba lžičkou banánového krému s hoblinkami bíločokoládové tonky, špetičkou vanilkového cukru a kakaovým popraškem z Ore.

Na to jak má tahle vůně připitomělý flakon není vůbec nejhorší. Nejprve kombinuje moučnatou hrušku s vodními květy a lehce citrusově řezavou magnólii. Posléze se rozvoní do ovocně žvýkačkové tuberózy, ale díky nadýchanému vanilkovému pižmu se vzdušným cedrem nepůsobí ulepeně.

Vůně od Caroliny se mi nikdy nijak zvlášť nelíbily, až letos mě docela zaujala pánská verze její africké kolekce, proto jsem si řekla, že dám šanci i té dámské verzi. Ta začíná čerstvě rozloupnutým nakyslým pomerančem, posypaným jemně namletou štiplavou skořicí, která zesládne teprve během pár minut za podpory fialky a vlahého nachového kosatce. Z čaje rooibos, jenž tu má zřejmě odkazovat na Afriku, cítím spíš jen vůni pražených oříšků, promíchaných s teplými písečnými tóny a kadidlem, než že by mi evokovovala přímo šálek červeného čaje. No nemůžu říct, že bych tu Afriku primárně našla i v tomhle, ale buďme benevolentní, zavřeme obě oči a řekněme že ano. Pokud tedy chcete dobrý červený čaj, doporučuju zůstat u osvědčeného Bvlgari, nicméně na Carolinu tohle docela ujde, i když na pánskou Afriku nemá. (NT)

Osobně jsem nikdy nebyla příznivkyní čajovek, ale tahle, přestože vůbec nevoní jako Masala Chai (chybí v ní totiž to podstatné koření), by se možná mohla líbit těm, kteří nehledají jen klasickou svěženku, i když tahle tak v kombinaci se zeleným bergamotem a hořkým pomerančovým květem začíná. Postupně se ale změní v kotlík horkého čaje, zahřívaného voskem, ovšem podtón zelené svěžesti je samozřejmě přítomný celou dobu. (NT)

Tohle je jedna z mála vůní, co doopravdy z větší části připomínají vůni Masala Chai. Přináší kompletní obraz posezení v kamenné čajovně. Tenhle čaj je kořeněný jemně namletou teplou skořicí, hřebíčkem, kandovaným zázvorem a neopomenutelnou troškou kardamomu. Vedle konvičky s čajem stojí i svíčka, z níž pozvolna odkapává vosk a nechybí ani stojan se zapálenými vonnými tyčinkami. Nezbývá tedy, než se uvelebit na židli, polstrované drhnoucí kůží, nalít si čaj do šálku a zalít jej teplým mlékem a navrch posypat i špetičkou kakaa.