(4.3.2017) Pro mě je to hlavně jemná pudrovka. Od začátku příjemně sladká, trošku prašná (pudr), trošku krémová… Vnímám hlavně tu sladkost a pudrovost, švestku vůbec. Jasmín, ylang-ylang, kapička bergamotu na odlehčení. Lehký (růžový) pudr poprášil (světle) fialový samet dlouhých šatů, jejichž nositelka sedí u toaletního stolku a právě si do pleti jemně vklepala hladký krém… Každopádně je to vůně příjemná, nekonfliktní a přitom rozhodně není nudná. Pro chvíle, kdy nechcete vůní hlasitě oznamovat „tady jsem“.

(podzim 2018) Na podzim voní všechno krásně... nebo nevim. Divná věc. Třeba prozkoumat. (24.1.2018) Přeslazená vlezlost. A to sladké vůně miluju.

(jaro 2017) Pořád je pěkná. ------ (6.11.2016) Voní mi... Le Parfum (Elie Saab), ten původní, první - jiskřivý, nasládlý bílokvětinový omamný oblak, který mi dnes v drobném dešti a tmě prozářil procházku městem - a někoho možná i zabil, projekce byla značná.

Trošku zklamání...

(27.5.2017) Tahle cesta do knihovny začíná pod širou oblohou. Napřed svěže-hořká bylinnost. Levandule, pelyněk, kardamom, povětří. Pak prašnost, kouř, kadidlo a stín chladné kamenné místnosti. To se student z procházky vrátil ke svým starým, již notně ošoupaným knihám v kožené vazbě. Závan zvenčí pak přinesl vůni cedru. Velmi povedené!

(27.5.2017) Příliš sladká, příliš umělá, příliš přímočará. Po rozvonění o něco lepší.

(sychravý podzim 2017) Láska zvítězila. ------ Pořád osciluju někde mezi láskou a nenávistí. :) ------ (6.11.2016) Dojem se (oproti minulosti) vylepšil. To kouřovo a to sladké kořeněno, to vše mi na kůži nějak víc vystoupilo, v pozitivním slova smyslu. To méně libé se upozadilo. Přesto je to zatím boj. Ale nelámu nad ní hůl... Budu ji (lehce masochisticky) zkoušet dál (dokud bude co, protože ji zrušili). ------ (20.3.2016) Nechtělo se mi věřit, že by to mohlo být tak špatné. Kdepak, s TF si rozumíme. Takže pěkně do Douglasu pro vzoreček. Zkoušela jsem tam na ruce taky pánskou TF Noir bez přívlastku, a ta všechno přebila (mimochodem, mohla bych ji nosit!), takže London jsem už skoro necítila a o to víc jsem byla navnaděna na večerní zkoušení. Jenomže když jsem otvírala vialku, vybavil se mi něčí odsudek, že London je cítit jako špinavé pánské záchodky. Tolik jsem se té vzpomínky lekla (do té chvíle jsem počítala „pouze“ se starým zašlým Londýnem tak nějak obecně), že jsem většinu obsahu vyklepla na koberec. Ke koberci se mi zrovna přičichávat nechtělo, takže na ruku šel ten zbytek... No prostě... zázrak se nekonal. Ten starý, fekální Londýn z doby před zavedením kanalizace tam nemám. Ale něco těžkého, docela dusivého ano... snad prádelnu? Nebo spíš tu dávnou, pověstnou, nažloutlou londýnskou mlhu, líně se převalující v setmělých ulicích? A do té mlhy se mi prolínají jemně kořeněné perníčky. Ty by byly moc hezké, ale dusno té stojaté mlhy přebije všechno. (Ještě mě napadá, že bych ji znovu ráda zkusila na podzim. Co by to udělalo.)