Dostala jsem dárek.
/"Hele, koukni na to až doma, třeba jsem to vůbec netrefil, to teď nepotřebuju vědět..."/
L' Ombre des Merveilles.
Když stíny k sobě v touze lnou, noc prohlásí se kouzelnou...
Taková vůně to je.
Stínová.
Spásonosná.
Modrošedé valéry.
Pomíjivé.
Stálé.
Kouřové.
Vše je v té vůni tmou.
Vše je v ní světlem.
Fazolky tonky rozpadající se v bělavý prach, téměř průhledná kolečka citrusů jsou suchá a lesknou se jako slída, proti světlu vypadají jako malá vitrážová okna, přes ně výhled na černé závěje čajových lístků...
Ne.
Nespletl ses.
I tohle jsem já.
Když moje duše stoupá vzhůru...
Řada Merveilles v Ellenově podání patřila k jedněm z výjimek, jimiž mě značka oslovila, nicméně k vyložené dokonalosti jim přece jen pro mě ještě něco malinko chybělo. K té ji přivedla až letos Christine Nagel. Vnímám ji jako sprchu na pláži, pod níž se chvilku zchladíte, než se vydáte na procházku podél pobřeží, lemovaném sluncem rozpálenými skalisky, o něž se tříští ledové vlny.
Vzduch je cítit solí. Jediný stín vrhá osamocený čajovníkový keř, který vyrostl u jednoho ze skalních bloků, z něhož do kovového žlábku vyvěrá zřídlo s minerální vodou. Když k němu přijdete blíž, zjistíte, že u něj někdo zapomněl lékořicový pendrek s tabulkou bílé čokolády, která se teplem již téměř celá rozpustila.
Pískovcová fontána s teplou a mírně slanou vřídelní vodou plnou šumících bublinek, na kovovém řetízku pohárek z vyhlazeného bělostného dřeva a vzduchem poletuje jemný prach z najemno umletého kamene smíchaný se sladkým prachem z růžového pepře......vzduch a voda ve flakónku. Po rozvonění se ještě přidal zajímavý kovově-kouřový tón. Do rodiny Merveilles rozhodně patří - je to rodná sestra Eau des Merveilles. Unisex jaksepatří, i když na začátku inklinoval blíže vůni pánské.
Celou řadu des Merveilles sleduji (a ráda nosím) od roku 2004, kdy se objevila Eau des Merveilles. I nová odnož prozrazuje spřízněnost s ostatními verzemi nasládle pryskyřičným a slaně dřevitým závěrem, ale přesto je v něčem hodně jiná. Stín z názvu vůně je stínem, který vrhá za pravého poledne skalní převis na kamenité pláži u moře. Modrozelené vlny tříštící se o kameny jsou ledové, ale všechno kolem je rozpálené a vzduch je cítit solí. Ze škvíry mezi dvěma skalními bloky s neuvěřitelnou životaschopností vyrůstá jakýsi zelený keř, vydávající nasládlou vůni. Pobřeží v Bretani: divoké moře, vítr, slunce překrývané mraky, na dohled od skalnatého pobřeží řada šedých kamenů, mohou to být menhiry stejně jako náhrobky kdysi utonulých námořníků, z nichž jména už dávno ohladil déšť. A přesto je ta drsná krajina uklidňující, něčím jímavě blízká, stejně jako tahle vůně kontrastů, kterou prostupuje sladká tonka s lékořicovým podkresem a trpce svíravé čajové lístky se slaným kadidlem.
Dostala jsem dárek.
/"Hele, koukni na to až doma, třeba jsem to vůbec netrefil, to teď nepotřebuju vědět..."/
L' Ombre des Merveilles.
Když stíny k sobě v touze lnou, noc prohlásí se kouzelnou...
Taková vůně to je.
Stínová.
Spásonosná.
Modrošedé valéry.
Pomíjivé.
Stálé.
Kouřové.
Vše je v té vůni tmou.
Vše je v ní světlem.
Fazolky tonky rozpadající se v bělavý prach, téměř průhledná kolečka citrusů jsou suchá a lesknou se jako slída, proti světlu vypadají jako malá vitrážová okna, přes ně výhled na černé závěje čajových lístků...
Ne.
Nespletl ses.
I tohle jsem já.
Když moje duše stoupá vzhůru...
Řada Merveilles v Ellenově podání patřila k jedněm z výjimek, jimiž mě značka oslovila, nicméně k vyložené dokonalosti jim přece jen pro mě ještě něco malinko chybělo. K té ji přivedla až letos Christine Nagel. Vnímám ji jako sprchu na pláži, pod níž se chvilku zchladíte, než se vydáte na procházku podél pobřeží, lemovaném sluncem rozpálenými skalisky, o něž se tříští ledové vlny.
Vzduch je cítit solí. Jediný stín vrhá osamocený čajovníkový keř, který vyrostl u jednoho ze skalních bloků, z něhož do kovového žlábku vyvěrá zřídlo s minerální vodou. Když k němu přijdete blíž, zjistíte, že u něj někdo zapomněl lékořicový pendrek s tabulkou bílé čokolády, která se teplem již téměř celá rozpustila.
Pískovcová fontána s teplou a mírně slanou vřídelní vodou plnou šumících bublinek, na kovovém řetízku pohárek z vyhlazeného bělostného dřeva a vzduchem poletuje jemný prach z najemno umletého kamene smíchaný se sladkým prachem z růžového pepře......vzduch a voda ve flakónku. Po rozvonění se ještě přidal zajímavý kovově-kouřový tón. Do rodiny Merveilles rozhodně patří - je to rodná sestra Eau des Merveilles. Unisex jaksepatří, i když na začátku inklinoval blíže vůni pánské.
Celou řadu des Merveilles sleduji (a ráda nosím) od roku 2004, kdy se objevila Eau des Merveilles. I nová odnož prozrazuje spřízněnost s ostatními verzemi nasládle pryskyřičným a slaně dřevitým závěrem, ale přesto je v něčem hodně jiná. Stín z názvu vůně je stínem, který vrhá za pravého poledne skalní převis na kamenité pláži u moře. Modrozelené vlny tříštící se o kameny jsou ledové, ale všechno kolem je rozpálené a vzduch je cítit solí. Ze škvíry mezi dvěma skalními bloky s neuvěřitelnou životaschopností vyrůstá jakýsi zelený keř, vydávající nasládlou vůni. Pobřeží v Bretani: divoké moře, vítr, slunce překrývané mraky, na dohled od skalnatého pobřeží řada šedých kamenů, mohou to být menhiry stejně jako náhrobky kdysi utonulých námořníků, z nichž jména už dávno ohladil déšť. A přesto je ta drsná krajina uklidňující, něčím jímavě blízká, stejně jako tahle vůně kontrastů, kterou prostupuje sladká tonka s lékořicovým podkresem a trpce svíravé čajové lístky se slaným kadidlem.