Stěžovací vlákno
Jennyfor Upřímnou soustrast. Taky jsem na tebe myslela. Doufám, že ti bude brzo lepe a na jaře nám už zvesela napíšeš co vnučka a co syn A že se třeba uvidíme. Opatruj se.
Jennyfor uprimnou soustrast
Jennyfor upřímnou soustrast 
Dalia zítra zavolej lékaři.
Neměla jsem sílu sem psát, ale teď mě k tomu přiměl tvůj příspěvek...
Moje maminka zemřela ve čtvrtek na sepsi (zlatý stafylokok).
Prosím, řeš to co nejdřív. My jsme to nepoznali...
Strašně mě to bolí... myšlenky na maminku... mám strach o tatínka... nese to hodně špatně. Snažím se mu pomáhat, aby v tom nebyl sám, ale mám starosti sama se sebou. Asi nejsem dobrá opora, takže brečíme spolu...
Měli jsme ji moc rádi... a vždycky budeme...
Paris Upřímnou soustrast i tobě a tatinkovi
Paris to je mi líto. Klidně spolu brečte, vždyť je to pár dní, máte nárok. Čeká vás náročné období, ale společně to zvládnete.
crazydaisy já to napsala zmateně. Rozumím tomu důvodu k přežití, té starosti o maminku.
Já bývala v mládí takový ten bavič společnosti, byla jsem pro každou legraci, bylo mne všude plno, z akcí jsem chodila jako ta poslední, říkalo se: S tou je sranda. Navenek extrovert, uvnitř melancholik. Ale snažila jsem se to maskovat. V mládí to jde, i když to dost vysiluje, je ještě na tuhle dvojí tvář dost energie.
Sklon trápit se každou blbostí jsem podědila po mámě. Ta jela jen ty černý scénáře, průpovídky typu Nikdy se na nic netěš, stejně to nedopadne, Teď je dobře, zítra to bude jinak, Když se ti zdá, že to klape, neříkej to nahlas, zakřikneš to, To už teď nemá cenu dělat, stejně už tu dlouho nebudeme (ve jejích čtyřiceti cca), Tady máš dárek k narozeninám, ať máš na nás památku (bylo mi 18)...
Nesla si tenhle negativní postoj k životu i z práce, kde denně viděla umírat i mladý lidi, taky se i mezi ostatními sestrami a lékaři za dobu jejího působení ve špitále událo dost osobních tragédií, sama prožila smrt mladší sestry s malými dětmi, dlouhé umírání dědy, jejího táty, nejlepší kamarádku našla ráno mrtvou v posteli, když k nám přiběhly její děti, že jí nemůžou probudit. A díky přístupu k lékům v práci měla celý život, co si pamatuju, plný šuplík diazepamu, lexaurinu, neurolu, belasponu, čimž ty úzkosti "léčila". Plus kouření. Naštěstí jí nechutnal alkohol (to mám taky po ní), který jinak tekl v tom špitálu proudem, takže tam ty následky nebyly tak hrozný.
Já spíš pořád cítila neurčitou úzkost, strach se radovat, i v dobách, kdy se mi taky, jak píšeš, dařilo dobře, dobrá práce, doma to klapalo, dvě zdravý děti, ale tak nějak prázdno uvnitř, ztráta smyslu života, někdy pocit, že nevím, proč ráno vylézt z postele. Netušila jsem, že to může být deprese, byla jsem na sebe naštvaná, že nedokážu prožívat radost, pořád jsem se snažila, abych jako šťastná vypadala, ale s pokročilým věkem to bylo čím dál náročnější.
A to celé zesílilo v době, kdy jsme s nimi zase začali bydlet v jednom domě. Máma ty svý "děsy" na mne valila denně, v každém tátově zaškobrtnutí viděla mrtvici, hned přiběhla, ťuk, ťuk, honem k nám pojď, už to začíná, už umírá... I její drobné zdravotní problémy byly hned smrtelná nemoc, bála se infarktu, mrtvice, rakoviny, oslepnutí, demence, pak samozřejmě se stářím problémy přicházely, já se začala děsit každého ťuk ťuk, ať už to bylo v devět večer, nebo ve čtyři ráno, kdy se jelo na pohotovost.
A já měla pro své úzkosti aspoň vysvětlení. Že je to z té neustálé pohotovosti, nutnosti být pořád ve sřehu. Pak přišel ten nečekaný rozvod a už jsem se sypala. A už jsem jela jak na tobogánu.
Máma umřela úplně zbytečně na otravu léky a paradoxem bylo, že podle pitevní zprávy byla jinak naprosto zdravá. Táta pak chvíli na to tu mrtvici skutečně dostal a dál už to tady znáte.
Věřím, že kdybych byla jinak osobnostně nastavená, optimista s nadhledem, dokázala bych všechny ty peripetie zvládnout s grácií. Takhle jsem to zvládala z posledních sil a odnesla to zdravotně. No jo, ale změnit myšlení a úhel pohledu, stát se pevnou skálou a oporou ostatním, dodávat sílu malověrným, s tím se musí člověk narodit. Naučit to jde jen z části. A znám pár takových, co to dokážou, tak těžký věci se jim dějou a ony (samé ženy) jsou pořád tím majákem v bouři. Moc to obdivuju.
(A vlastně nevím, co jsem tady tou litanií chtěla říct. Asi mám přetlak, jak jsem dlouho mlčela)
Paris upřímnou soustrast
Paris Upřímnou soustrast
Ještě jednou děkuju všem za účast. Jste moc hodné.
Jennyfor "Nejradši bych vlezla do postele a spala a spala a spala a probudila se na jaře do světa bez tohohle svinstva. "
Nie si v tom sama, pochmúrnosť zimy, tma v čase, keď sme si deň v lete najviac užívali...
Chýbajú mi slnečné dni, nedostatok svetla z duše nenávidím, už teraz sa teším na jar.
Úprimnú sústrasť
Paris upřímnou soustrast.
Paris úprimnú sústrať aj tebe, veľa, veľa síl do ďalších dní
Paris Upřímnou soustrast a přeji též hodně sil. Tohle období je celkově těžké, přeji ať vše zvládneš.
Paris Bože, to je mi moc líto. Upřímnou soustrast. Mohu se zeptat, jak se jí dostal do těla?
