crazydaisyKdysi jsem trpěla neskutečnou depresí, asi spíš syndrom vyhoření. Kupodivu to bylo v nejšťastnějším období mého života a dodnes se divím, že to se mnou budoucí manžel dal. Chodili jsme spolu celkem krátce a já z ničeho nic zůstala totální ležák, který není schopný dojít ani na záchod. Nejedla jsem, nepila, nechodila. Televize, knihy, všechno přestalo existovat a popravdě ani nevím, kdy jsem se přestěhovala z domu, kde jsme do té doby bydleli, k manželovi. Naštěstí jsem si uvědomila, že něco není dobře a než tohle nastalo, tak už jsem to řešila přes psychiatra. I tak jsem byla v tomhle stavu asi půl roku. Naštěstí nemám žádný následný problém, neopakuje se mi to, ale já jsem od té doby strašně vše kolem sebe změnila a opravdu hodně se snažím ničím nenervovat, což je někdy strašně těžké. V manželovi mám teda dalších 25 let oporu a sám má ještě o mne péči.
GarfieTřeba v dospívání jsem takový problém vůbec nezaznamenala. V 18 jsem odešla z domu, tím pádem se zbavila stresu s rodičema, měla jsem super kamarádky, které vůbec neřešily vzhled, takový hodně aktivní život. Teď občas žasnu, co a hlavně jak, řeší třeba moje neteř, kamarádky mých kluků a děti kamarádek. Asi to tak bylo pořád, ale já to v té době vůbec nevnímala.