Mám týden po šestinedělí a mám tu nadějeplné shrnutí pro budoucí druhomatky: všechno je tak tisíckrát jednodušší než poprvé. Co byl problém, najednou není, teď vidím, že jsem si některé věci dělala poprvé zbytečně složitější. Jsem šikovnější, rychlejší, míň se bojím ;) Viki mi to dost usnadňuje, je to zlatý, veselý, klidný kluk. Není to spáč, který by prospal v kuse X hodin, budí se na jídlo po třech hodinách, ale to je ve srovnání s prvním úplný luxus. Říkám si, že kdybych měla jen Viktora, tak se vyloženě nudím a zřejmě bych začala něco studovat ;) Řeči o tom, jak se děti vzájemně nebudí, jsou u nás naprosto mimo, ale i tak se podařilo najít režim, místo a způsob tak, aby se vyspali všichni. Ríša se miminka nejdřív trochu bál, teď ho naopak pořád olíbává, hladí tu měkkou hlavu, tahá za ruce, ukazuje mu hračky. Samozřejmě je někdy nazlobený nebo plačtivý, že se mu nemůžu hned věnovat, ale zdá se, že miminko naštěstí nevnímá jako původce tohoto stavu. Z toho mám velkou radost.
Fakt se mi zdá tentokrát všechno easy, jediné, co bylo horší, byl druhý císař, protože jsem už věděla, co bude. Zato rekonvalescence se mi zdála mnohem rychlejší, nebo spíš na nějaké bolestínství nebyl čas ;)