Tahle gardénie je pro mne skutečným potěšením. Nemá v sobě ani náznak houbičkových podtónů jako řada vůní tohoto typu. Naopak je něžná, uvázaná do kytice společně s podobně krotkým jasmínem, nějakou tou konvalinkou a osvěžená pomerančovým květem. Tuhle kytici a sladkou mimózu do vlasů a svatební obřad může začít.

Bílokvětinovky se zelenými tóny, obzvláště lilii moc nemusím, no taky je opravdu velmi krotká a namíchaná společně s jasmínem, pivoňkou a dalšími květinami namíchaná tak, že působí velice romanticky. Po rozvonění kytici osvěží růžový pepř s šeříkem. Navlhlá zemitost pačuli v základu potom už jen dotváří celkový dojem orosené květinové letní louky.

Švestka tam je. Vykoukne po kyselém černorybízovém úvodu s citrusy. Potom si už berou hlavní slovo bílé květinky. Nejprve pomerančový květ s jasmínem, postupně i ovocná tuberóza s růží. Hřejivý ambrový základ s kořenitým santalem má skutečně i lehce chyprový - tím mi trochu připomněla toaletku Gabriela Sabatini.

Najednou tu švestku začne někdo pálit dřevo a pryskyřice, jakoby z ní chtěl vyrobit luxusní slivovici, místo toho však z tohoto pryskyřičnatého oblaku vystoupí medová sladkost zkaramelizovaného cukru. A zdá se, že tady bychom mohli skončit, jenže v tom se k té směsi švestky se skořicí, pálícími se dřevy a ambře, přidá velmi zvláštní zlatavě kyselý tón. Není ani citrusový, ani vyloženě octový, spíš jako kdybyste do toho nejlepšího francouzského koňaku kápli ten nejkvalitnější ocet, přidali hořkoslaný tón ambergris a zamíchali a usadili se s tím do koženého křesla. Zní to možná divně, ale z těch čtyř je to nejvíc gurmánsky fordovsky zvrhlé a přesto elegantní a zároveň bezproblémově nositelné. Teď mě tak napadá: kdyby ještě existovala Japon Noir, Plum Japonais by ho v jistém smyslu skvěle doplňovala ve společnosti jako dáma.

Je po Savitri a Gheorghe dalším důkazem, jak skvěle si Prin umí poradit s uměním tradiční parfémové školy a s použitím moderních prvků ji posunout dál. Plunge je totiž dcerou Superstitious a Gheorghe. Po mamince zdědila kromě broskvových tvářiček nejen svůdnost pačuliově kořenité růže a vílí lehkost třpytivých aldehydů, ale i její smaragdově zelené šaty, zdobené jasmínovými výhonky. Tatínek jí předal do vínku pichlavost hřebíčkového karafiátu s labdanem a špetkou tabáku. A její švestkově vínové rty prozrazují, že její babičkou je Saringkarn.

Jak jsem pochopila, tato vůně byla vydaná na památku znovuotevření La Maison Guerlain na Champs-Elysées a pro takovou věc se snad Jean-Paul Guerlainovi ani tenkrát nemohlo podařit namíchat nic lepšího. Svěží hořkost bergamotového začátku mírně zesiluje neroli, ylang-ylang dodává stejnou krémovou mýdlovost, jakou znám třeba s Promesse de l´Aube a vůni prosluní. Je tu i několik jasmínových kvítků, vyznačujících se lehounkou, ale překvapivě velice příjemnou živočišností. Ty předznamenávají příchod oroseného nachového kosatce, nacházím i stopu líčidel, ale mnohem důležitější je pro mě náznak luxusní pralinky z tmavé a bílé čokolády, plněnou karamelem, ne však takovým tím vlezlým přeslazeným, jaký ho mívá tendenci vytvářet pačuli. Zde tu sladkost stahuje vůně tmavé čokolády. Potom už kosatec načechrá své okvětní plátky na vanilkové peřině. A pozor, tím ještě pořád nekončíme, sladkost zvolna ustupuje, kosatec přechází do zlehka zapudrované podoby, vetiver mu dodává odstín zemitosti, trocha ambry zase hřejivost a nad tím vším se vznáší lehounká kouřová mlha. Páni, klobouk dolů nad takovou vůní .

Severozápadně od Kjóta v parku Arashiyama se nachází bambusový háj Sagano o rozloze 16 km čtverečních. Celý je prostoupen pěšinami, které jsou po obou stranách ohraničeny zábradlím, vyrobeným ze sušených bambusových stonků a hned za nim se tyčí tenké a vysoké kmeny bambusových stromů, jejichž zavřené vrcholy vytváří zelený tunel, navozující harmonický dojem klidu a míru. A přesně tento dojem se snaží olfaktoricky zprostředkovat "Báseň o Saganu". Jako sluneční paprsky působí v úvodní fázi citrusová hořkost čerstvě vymačkané šťávy z grapefruitu v bio kvalitě, yuzu a bergamotového oleje, které probleskují mezi hustým větvovím. Potom už vás chladivá marocká máta s lístky černého rybízu a eukalyptu zavedou na jednu z mnoha stezek, lemovaných bambusy. Prostřednictvím vůně čaje Matcha se projdete i po jedné travnatých pěšin a nasáváte všudypřítomnou uklidňující zelenou vzdušnost. Pane Elleno, takhle se dělají citrusové vůně!!!

Je prý inspirovaná 70. léty 20. století a roky, které v Berlíně strávil David Bowie, během nichž vznikla hned tři jeho alba. Již tehdy Berlín ovlivňoval budoucnost hudební a umělecké scény novými kreativními koncepty. Umělci jako Bowie trávili dny v tichých, břečťanem obehnaných kavárnác a noci v zakouřených nočních barech. Poets of Berlin nás přivádí spíše do té kavárny s dřevěnými stolky na borůvkový muffin s čokoládovou polevou, zlehka postrouhaný citronovou kůrou, vyzdobené zemitým kosatcem s fialkovým nektarem z Orris & Sandalwood (Jo Malone). A díky vetiveru v základu v ní nechybí ani lehký kouřový opar.

Vůně byla údajně inspirovaná stejnojmenným hudebním dílem Leoše Janáčka. A je opravdu pohádková? Osobně bych ji tak neoznačila, ale to vůbec neznamená, že je to špatně. Naopak se velmi povedla. Můžete si ji totiž představit jako mix Fumerie Turque, Baume Tolu, Corte Belfiore plus špetky dalšího navíc. Máme tu čerstvě nasekanou trávu (ta je tu navíc), hustou slivovici, pálená dřeva, medově nasládlý jasmín a navoskovanou kožené křeslo, Kůže lehce drhne a je načichlá tabákovým kouřem, teprve v základu trochu změkne. A právě v drydownu se dostavuje něco, co bych zase spíše než pohádkovou nazvala venkovskou atmosférou: teplý letní podvečer, kdy se ve vzduchu mísí vůně sušeného sena, zapálené dýmky, pracovních kožených bot, horkého grogu, medových perníčků a čerstvě upečených buchet, plněných vanilkovým pudinkem a posypaných práškovým cukrem.

Od dob seznámení se s AA Gentiana hledám nějakou podobnou hrušku, která by ve mně zanechala nějaké podobné emoce. Poirier d´Un Soir k tomu měla po černorybízovém úvodu, dodávající hrušce svěžest a měkkost, slušně našlápnuto. Krátká lázeň v lehce zkaramelizovaném rumu pak na chvilku naznačila gurmánský směr a změnila ji v máslovku. Nejzajímavější v téhle vůni se však nakonec nestala hruška, ale březový tér. V Tauerovkách je vždycky tak koncentrovaný, že evokuje skoro až ropnou plošinu, tady spíš v kombinaci s ostatními složkami vyvolává dojem, že se jedná o mísu hrušek uprostřed zahrady plné kamenných soch a doutnajících loučí. Jenže po necelých dvou hodinách zazvonil zvonec a hruškové pohádce byl konec a zůstala jen pivoňka s hřejivým mošusovým semínkem a průsvitným cedrem.

Pakliže vás někdy zajímalo, odkud získal Parfum Sacré svoji krásnou kořenitou růži a medově nasládlým jasmínem, je to právě Pois de Senteur. Zde je obklopuje ostře zelený hyacint, brambořík s jeho typickou vůní syntetické čistoty a svěžesti a zelené konvalinky a vytvoří tak noblesní květinový puget. Dřevitý základ se santalem uhlazeným cedrem, vanilkou a pudrovým pižmem pak pod vrstvami této nákladné květinové róby odhalí hedvábně hladkou spodničku.

Původní verzi jsem bohužel už nestihla poznat. Ta s tmavě fialovým flakonem, která byla až donedávna k dostání v našich parfumériích měla příjemný větrově nasládlý anýzový úvod s pečenými švestkami, sladkým růžovým dřevem a špetkou koriandru. Stejně tak se mi líbil i náběh ke květinovému srdci s hřebíčkovým karafiátem, skořicí a tuberózou. Ale jen do doby, než tuberózu kadidlo s pomerančovým medem proměnilo v jakousi podivnou lepkavě připálenou ambrovou směs s kořenitým santalem s drhnoucím cedrem, na níž se v drydownu snese obláček bílého pižma. (NT)

Toho červeného ovoce, hlavně těch třešní, a karamelu s pačuli je tam zpočátku až hodně, že je skoro až přeslazená. Až po rozvonění ovoce trochu ustoupí a vynikne víc tonka s vanilkou. V téhle fázi bych dokonce řekla, že je na ní poznat, že na ní Demachy pracoval ve stejné době jako na Feve Delicieuse - mají podobný rukopis. V Poison Girl mě však kupodivu žádný umělohmotný podtón neruší.

V době svého vzniku prý byla Poivre poměrně revoluční peckou podobně jako Tabac Blond. Ale jeho reformulovaná verze, která se mi dostala do ruky mi už tak temná kořeněná a chyprová nepřipadá, byť se jedná o čistý parfém. V podstatě není o nic víc nebezpečná než např. Lutensův Vitriol d’œillet. Tedy na začátku je tu jistá poměrně velká nálož štiplavého pepře a hřebíčku, která se tváří temně a vytahuje na vás svoje černé prašné pazoury, jenže poměrně brzo jí dojde dech a propustí do popředí trochu povadlou mýdlovo-pižmovou růži. Tahle unavená dáma se naštěstí po jisté době vzdálí a místo ní přichází sluncem prohřátý karafiát, zaprášený pepřem tentokrát už jen jemně. Na rozdíl od Lutense tu máme navíc jemný kouř z pryskyřic a suché dřevo a jakési nesmělé škytání chyprových tónů (to i spousta současných chyprovek toho umí nabídnout mnohem víc). Nezbývá než si jen smutně představovat, jak krásná musela být s větvičníkem a doufám, že i živější růží, protože tady se to u Caronů na rozdíl od Farnesiany nebo Tabac Blond nějak nepovedlo. (NT)

Ó, tak tahle vůně je opravdu věrná svému názvu. Štiplavý pepř skutečně dominuje. Nejprve je promísen s trochou svěže nahořklých citrusů, které vzápětí střídá výrazně slaný vetiver se suchým cedrem, takže dojmově to připomíná dřevěná polínka na navlhlém mechovém podkladu, z nichž se pod žárem slunce odpařuje slaná voda. Ovšem taky to znamená, že je vyloženě pánská.

Je jedinou vůní z této kolekce, kterou vytvořil jiný parfumér a to Bruno Jovanovic, pro něhož jde o premiéru u Atelier Cologne. A jak už název naznačuje, vůně je založená hlavně na pepři. Zpočátku se jedná o drcený černý pepř, osvěžený hořkou pomerančovou kůrou. Elektrizující jiskřivost mu dodává růžový pepř, který otevírá cestu stejnému druhu kadidla jako v Encens Jinhae (střídající se poloha chladného mramoru s teplým kadidlem) a turecké růži jen s tím rozdílem, že pan Jovanovic obrátil jejich poměr tak, že pouze jemně podtrhují pepřový tón a společně s pikantním cedrem a myrhou v základu vytváří opět neobvykle příjemnou dřevitě kořeněnou, i když tentokrát už opravdu zřetelně unisexovou kolínskou.

Kosatcovky v drtivé míře miluju a v téhle vůni je krásný. Je to ten typ, co voní po teplé vařené mrkvi. No bohužel ho na mé kůži vraždí tuna koriandru s WC citrusy. Teprve po pořádném rozvonění se stáhnou a nechají projevit kosatec i jako křehký, jemně pudrový. Jenže to by se mu nesmělo připlést do cesty škrobové pižmo s chemickou ambrou a cedrem (ne santal to fakt neukecá). (NT)

Jo, tak tohle už je jiné kafe! Koriandr s citrusy sice zůstal, ale brzy skloní hlavu před teplým kadidlem a kvítkem mátově svěží pelargónie. Kosatec je tu sám o sobě jen pudrový a ve spojení s kadidlem i trochu zemitý, mrkev zmizela. A potěšilo i samotné pižmo s cedrem v základu, někde cestou ztratilo tu protivnou vůni prádelny a škrobu a ve spojení s kosatcem a suchým vetiverem tak příjemně hladí v nose.

Jedinou „zajímavější“ věcí na této vůni je fakt, že je prezentována ve čtyřech různobarevných provedení, takže zákazník dopředu neví, jakou barvu bude flakon v bílé krabičce vlastně mít. Samotná vůně už však bohužel pro mě ani tak zdaleka zajímavá není (to má být orientální-květinová vůně , tak to nějak nevyšlo, ne?): nejprve kyselé grepovo-rybízové lízátko, následuje růže s jasmínem, které najdete téměř v každé drogérkové, pardon, celebritní vůni – nemůžu si pomoct, na mě tak prostě působí. V základu je to něco jako hodně naředěný Alien, ale díky tomu ovoci z počátku to na mně nakonec vyzní jako gumoví medvíci, o chabé výdrží ani nemluvím.

Každý z vás si už někdy v životě asi všimnul, že čas od času oblohu ozáří krvavý měsíc. Dochází k tomu během jeho zatmění, kdy se v atmosféře láme světlo, a proto nikdy nedojde k tomu, že by byl úplně temný. To světlo se láme i za Zemí a právě červené světlo se v zemské atmosféře láme nejvíc, proto je měsíc rudý / purpurový. V případě Paola Terenziho je purpurovým měsícem voskově rudá růže na dlouhém stonku se zelenými lístky, jejíž okvětní plátky jsou napuštěné nektarem z nezralých malin. Je to kořenitá růže, která jako zázrakem vykvetla ve ledové zimní krajině plné prachového sněhu a jíž při životě udržuje kadidlový dým z ambrové ohně, na němž se pečou kaštany.

Úvodní bergamot s lehce řezavou frézií, kompotovým ananasem a malinovým sirupem mě značně vyděsil, jelikož naznačoval lacinou slaďárnu a la Escada, kterou by člověk od Marka Buxtona rozhodně nečekal. Nicméně sladkost naštěstí vzala bez během minut za své a na ruce mi teplé písečné tóny kašmírového dřeva, santalu a téměř nesladkého pomerančového květu, sametové fialky, bílého pižma společně se špetičkou vanilky vytvořily dojem letního dne na pláži s jemně parfémovaným opalovacím krémem. Pravda, žádný velký zázrak, ale pořád lepší než sladce vlezlá Eleganza Luminosa nebo bylinkově popelníková Notte Bianca. (NT)

Při pohledu na název vás možná napadne, že tady vás čeká nějaká orientálně zpracovaná klasická opuletní růže, ale podle mě tomu tak není. Tahle dáma je se vám nesnaží zalíbit na první pohled, je moderní, nezávislá, elegantní i krutá a hlavně noir. Už na začátku vytasí svoje kořenité drápky, potřísněné krví (šťáva z nakyslého červeného ovoce). A pozor, dáma přichází! Zvedá svůj lehounký závojíček z nesladké skořice, aby se ukázala ve svojí hrdé elegantní podobě - květ i s dřevitým stonkem (v oficiálním složení sice o něm není zmínka, ale nacházím i nepatrnou, překvapivě velmi příjemnou stopu agar wood, takový další malý drápek). Aby to bylo správné noir, nesmíme zapomenout i na zemitost, kterou obstarává pačuli. Ovšem tím, co dělá tuhle dvojici (růže plus pačuli) vyjímečnou, je jejich stříbrošedý (chvílemi až kovově chladný) prachový plášť z ambry, špetky pižma, kadidla a dalších jemných pryskyřic - jó, jak je ve vůni alespoň náznak chypré, jdu do kolen. A ona ta dáma není vůbec sladká, ani těžká, Dominique Ropion evidentně umí pojmout noir i vznosně.

je opravdu vamp skořice v kořenitém rumovém opojení. Je pichlavá, ale i vřelá, obmotaná vanilkovým luskem. Po rozvonění pižmově změkne a dopřeje si pohár ambrovanilkového pudinku. Zároveň si však díky zemitosti pačuli zachovává šlechtickou důstojnost.

Tak s odstupem času a pořádném prouzkoušení můžu říct, že tohle je pro mě asi vítěz mezi vůněmi se slaným karamelem. Ta kombinace s kardamomem mu vyloženě svědčí. Tou tabákovou fází s vanilkou a sladkostí karamelu mi zase něčím typově připomíná mojí Enigmu pour Homme. A kašmeran mi tu nevadí

Tajný nemanželský syn Lorda George miluje kromě rychlých aut a žen i kvalitní rum a jemně kořenitý aromatický tabák s koženými podtóny. A je to i vybraný gurmán. Zbožňuje nepřeslazené měkké rumové perníčky se špetičkou zázvoru a skořicového cukru a tenounkou cukrovou polevou z bílého pižma.