Tahle gardénie vlastně není až tak úplně o gardénii nebo alespoň se mnou hraje hru hledej šmudlo v květinové džungli zelené skořicové lilie a tropického ylangu se smetanovou vanilkou. Kožený základ pak dává vzpomenout na předchůdkyni Visu. Snad jen ten kašmeran, jímž chtěl Aurelien Guichard zřejmě podtrhnout hřejivost ylangu, si mohl odpustit. (NT)

Rojova gardénie má klasickou podobu včetně houbičkových podtónů. Objeví se hned po svěžím bergamotovém úvodu. Doprovází ji palčivě dřevitý hřebíček, který ji dodává starosvětský nádech, a pár kapek broskvové marmelády. A pak, aniž byste postřehli, kdy se to vlastně stalo, zmizí gardénie jak pára nad hrncem a na ruce vám zůstane jasmínovka se rtěnkovým akordem na pižmově cedrovém základu.

Tak v případě téhle vůně se opravdu o žádný gardéniový soliflor nejedná. Vlastně se přidávám k těm, kdo tam tu gardénii nějak ne a ne najít. Bílé květiny, to ano, tu tam cítím, hlavně žvýkačkovou tuberózu s krémově broskvovými tóny, osvěžující pomerančový květ a jasmín, který jde jen nepatrně do zelena. Přičemž si nejsem úplně jistá, zda tu zeleň přiřadit přímo k jasmínu, protože má v sobě vlahý "sametově" chyprový tón. Jenže gardénie nikde. No a zvláštní na téhle kytici, lehce posypané hřebíčkem, je to, že vůbec nepůsobí omamně, jak je to pro bílé květiny typické, ale je velice vzdušná až vodní. Jen si tak slastně polehává na měkounkém pižmovém polštářku, obsahujícím i pár zrníček "pudrové" vanilky. Škoda té žvýkačkové epizody, jinak by to bylo moc povedená necitrusová svěží letní vůně. (NT)

Je jednou z mála z parfémových vod, která se po reformulaci naštěstí příliš zásadně nezměnila a netratila tak nic ze své vzdušnosti. Stále obsahuje žvýkačkovou ovocnou tuberózou s osvěžujícím pomerančovým květem, lehoulince nazelenalým, ale přesto krotkým jasmínem. No na rozdíl od toaletní vody už v ní nacházím už i jednu malou gardénii na nadýchaném pižmově vanilkovém polštářku.

Tak velký večer gardénie jo? Mohl by být, jenže to by musela přijít opravdu sama a nesměla by na mně houbovatět. Začátek je téměř identický jako u Sweet Redemption, nahořklé neroli se zelenými listy, jen místo toho zapáleného kadidla tu máme obecně asi stravitelnější zapálené santalové vonné tyčinky. Skrze ně si teprve gardénie proklestí cestu se svými květinově krémovými tóny, jenže bohužel pro mě za ní vlaje i ten žampionový ocásek :( . A jak už naznačila moudjahidine, gardénie nepřichází sama, jako doprovod má s sebou zapudrovaný pomerančový květ, v mém případě ne z MPN, tam je znatelně sladší, nýbrž znovu právě ze Sweet Redemption. Z Mon Précieux Nectar má pouze ten náznak podtónu lesních jahůdek, takže vlastně někde mezi. A celý zbytek večera tohle trio santalové tyčinky, gardénie a pomerančový květ na sebe hází roztomilé cukrbliky. Bylo by to hezké, nebýt těch hub. (NT)

Já se tak těšila na gardénii, jenže od čerstvě posečené trávy, skropené osvěžující citrusovou sprškou, mi rovnou přeskočila rovnou do hodně zeleného jasmínu s podtóny červenoovocné růže, který na mě chvílemi podle útočil i lehkými indoly. Teprve když jsem se po třech hodinách prodrala vší tou zelení, našla jsem schovanou romatickou krémovou gardénii, ozdobenou drobounkým pomerančovým kvítkem v objetí vanilky a bílého pižma. Každopádně na rozdíl od Orchidée Charnelle se povedla.

Má být poctou angkorské civilizaci, jejichž Khmerská říše se mezi 9. a 15. stoletím n.l. rozkládala v jihovýchodní Asii. Jejich hlavní město, bohatě zdobený chrám Angkor (od roku 1992 součást světového kulturního dědictví UNESCO), který se nachází uprostřed kambodžské džungle, čítalo tehdy závratným milionem obyvatel. Kromě mnoha dalších zajímavostí na jeho zdech najdete mnoho obrazů Garudy, což je mýtická postava (napůl člověk, napůl pták) z hinduistického náboženství, která se zde zpravidla objevuje s bohem Višnu jako jakýsi jeho pomocník v boji proti zlu. Galerie chrámu Angkor je pak prý pozoruhodná tím, že je při západu slunce ozářená světlem tak, že to vypadá, jakoby se všechny zdejší sochy včetně Garudy koupaly ve zlatě. Kdo při zmínce o Kambodži tipuje oudovku, hádá správně. Za zlatou sluneční záři můžeme v téhle vůni považovat bergamot s pomerančem, přelitý rumem, který je zde místo "vánoční" skořice smíchaný s kupodivu příjemně živočišným kmínem. Samotný oud tu společně se suchým bylinným šafránem zprvu opravdu vyvolává dojem prašných kamených zdí chrámu. Tím ovšem pro mě veškerá spojitost s tématikou končí, neboť oud přejde do zakouřených kožených tónů a společně se suchým vetiverem, angelovským pačuli, hřejivým kašmeranem a jemným pižmem začne připomínat spíš dámskou kabelku, v níž někdo kromě pudřenky a semišových rukaviček zapomněl i pár karamelek.

Na začátku zavoní čerstvě rozkrojená limetka, která ale lehce sklouzává k osvěžovači WC. Následuje jahodový aldehyd s neurčitými květinovými tóny, zahuštěnými vanilkou. Základ je dřevitý, no bohužel tentokrát Enrico použil dost protivné chemické pižmo. (NT)

Je vůní drhnoucí březové kůry, černé kůže, suchého pačuli a cedru s mlžným oparem lékárenského oudu. V téhle úvodní fázi by se dala považovat za nositelnější variaci na Serge Noire s prašným kakaem a špetkou mléčného santalu navíc. Po rozvonění pak v kombinaci s karibským rumem připomene trochu i Straight to Heaven s tím rozdílem, že společně s rumem dřevo s pačuli zaplaví i krémově sladká tonka, která uhladí veškeré drsné hrany. Stefaniin otec, jemuž je vůně věnovaná, musel být výjimečný, protože Geco je vůní pro sebevědomého gentlemana.

Pocta jasmínu v tom nejlepším smyslu slova. Luca Maffei vám přináší mohutný jasmínový keř, nažloutlé od mandarinek, citrusů a čerstvého zázvoru. Hned vedle něj vykvetlo několik pomerančovníků, kořenitých růží, ale také máslově ovocný ylang ylang s typickým tónem přezrálých banánů. Palčivě dřevitý hřebíček s ambrou, vanilkou a labdanem pak v základu dávají tušit, že se nenacházíme na středomořském Capri, nýbrž v Orientu.

Je celkem krotkou, elegantně zpracovanou jasmínovkou. Na začátku osvěží mandarinková kůra s růžovým pepřem. Samotný jasmín je tu medově nasládlý a i díky kombinaci s tuberózou jde v první fázi do zelena. Po rozvonění dodá další svěžest téměř nesladký pomerančový květ a vůni nadnese hebké bílé pižmo s vzdušným cedrem. Leč nemůžu si pomoct, Kurkdjianova Promesse dell´Aube mi pořád přijde vřelejší. (NT)

Je tomu už třicet let, co jsem přišla po hodině hudební výchovy přišla ze školy a nadšeně oznámila své zkoprnělé matce, že se chci začít učit hrát na housle. Nejprve se na mě nedůvěřivě podívala, ale protože jsem už odmala dovedla být pěkně neodbytná, dokud jsem nedostala, co jsem chtěla - ne nadarmo můj otec říkal, že bych vymámila z jalové krávy tele - už za týden mi s úsměvem podávala velké černé pouzdro, vypolstrované červeným sametem, v nichž čekaly dětské housle. Má hudební kariéra pak vzala rychle za své, neb jsem začala a skončila u "Ovčáci, čtveráci", ale ta zvláštní vůně dřeva, vosku s tóny kořenité růže a červeného sametu, na který se snadno chytal prach, mi utkvěla v paměti a znovu se připomněla právě s Genetic Bliss.

Genevieve je sebevědomá a elegantní mladá dáma, která si žije život podle svých představ. Ano, to rozhodně ano. A taky miluje staré černobílé filmy. Vůbec nejradši má ty s Ritou Hayworthovou. A zbožňuje stejné vůně jako ona, hlavně klasickou Arpege. Moc se jí líbí její aldehydový úvod s trpkým zeleným bergamotem a palčivě dřevitým hřebíčkem, živelným stejně jako Rita. Má ráda tu vůni starodávných líčidel, kterou v ní vytváří pudrový kosatec s růží, doplněný konvalinkami a tropicky hřejivým ylangem s vůní přezrálých banánů, usazenou na kořenitém santalovém základu s vanilkou a vetiverem. V poslední době jí tam ale začal rušit koriandr s ovocnou tuberózou, a tak se rozhodla namíchat si vlastní verzi bez nich a základ zjemnila bílým pižmem.

Ani pro mě nemá tato vůně nic společného nejen s Bois de Violette a dokonce ani s shiseidovskou Feminité du Bois, které má tato vůně údajně vzdávat poctu ... No dobře, možná ten suchý štiplavý cedr, ovšem i tak mi přijde, že tady je ještě o chlup suší. Navíc tady je ta kořenitá špička postavená zejména na hřebíčku s jeho typickou pikantní nasládlostí, skořice je zde ještě méně a prakticky ihned se ztrácí v záplavě zelených bylinek. Skrze ně si zanedlouho klestí cestu suchý pikantní cedr. A pak už tu máme i fialkové kvítky s několika zelenými lístečky, které ho pokryjí a spolu s téměř nesladkým vanilkovo-kakaovým popraškem uhladí onu cedrovou ostrost. Vůně se tak stává něžnou, tělovou, přestože jistá stopa zelené nasládlosti v ní zůstává až do samého konce. Ovšem pokud se mě ptáte, které z fialek bych dala přednost, u mě by to nejspíš vyhrály Lutensovy lesní fialky, protože Keiko na mně přece jen v první polovině jistý ukřičený podtón vyluzuje. Já jsem holt ten lutensomil, no :) . (NT)

Voní jako vanilkový cukr, který Francis nechal zkaramelizovat tak, že skutečně vytváří dojem, jakoby do něj vmíchal i mikroskopické částečky zlatavého prachu. I přes tento úvodní náznak gurmánské polohy však nepůsobí ani v nejmenším přeslazeně, neboť ji zároveň provzdušnil bílým pižmem a okořenil muškátovým oříškem a doplnil podobně lehkým ambrově-dřevitým základem, čímž opět jako celek působí étericky po Kurdjianovsku.

Romano Ricci o téhle kolínské tvrdí, že prý s její pomocí chce ženám propůjčit nádech Dandy stylu a taky ho údajně nikdy nenechává chladným. No to je dost odvážné na to, že vlastně jen smíchal hořké neroli s citrusově nazelenalým petitgrainem s dřevitými podtóny, praženými mandlemi, které obalil v cukru a ochladil to levandulí a zasypal bílým pižmem. Je to sice příjemné, ale na rozdíl od Cologne Indélébile mě Gentlewoman nechala úplně chladnou.

Vůně dostihového závodiště? Tohle je vyhrazeno výhradně mužům. Zdobí ho bergamotovníky, obsypané plody, kolem nichž korzují pánové s růží za klopou, než se usadí na dřevěných tribunách a vytáhnou ze semišového pouzdra stylové doutníky. A pak nastává kýžený okamžik. Ve startovních boxech se srotí všichni žokejové v kožených sedlech a závod konečně může začít, aby koňská kopyta mohla zvířit prach.

Vůně má prý připomínat anglickou zahradu po letním dešti. Ano, máme tu svěží kyselkavý rybízový deštík, ale spíš než zahradu, mi to začne připomínat skleník, otevřený až po této přeháňce, takže nám v něm ta hořká zeleň s hlínou malinko zatuchla. Uvnitř ukrývá hodně olejovitou růži a stejně laděné muškáty a citrusy. Teprve po rozvonění přichází ta Anglie, ale pořád to není ta zahrada. Je to anglický gentleman v tvídovém obleku, který si na klopu saka připevní jeden květ muškátu a se sklenkou toho nejlepšího koňaku a doutníkem se posadí ke krbu, v němž plápolá hřejivá hořkoslaná ambergris, zatímco venku opět začalo pršet a mírně pootevřeným oknem tak do místnosti proudí vlahý vzduch se zemitými tóny. (NT)

Připravený o iluze hledal smysl života a ztracenou sebejistotu. Pak jednoho dne potkal JI. Byla osvěžující jako chladný jarní vánek, půvabná, křehká a temperamentní zároveň. Nejprve ji chtěl jenom galantně pomoci z nesnází, protože takový zkrátka byl. Jenže potom poznal i její rodinu. Ukázala mu jejich vinici, kde ucítil tu sladce ovocnou, lehce citrusově nakyslou perlivou vůni révy. Její růžové rty se zvlnily do úsměvu, když si vítr pohrával nejen s okolními travinami a keři, ale i se sukní jejích šafránově semišových šatů, zatímco se ruku v ruce procházeli se bosí procházeli po pěšině a chladná zem je příjemně studila do nohou. Zdálky uslyšel kostelní zvon, svolávající na mši a tehdy poprvé zatoužil být součástí toho všeho.

Skoro všechny vůně na bázi fialkových bonbónů jsem v poslední době zavrhla jako příliš ploché a vlezlé. No Geste je v tomhle ohledu jiná, ani na jediný okamžik nepůsobí přeslazeně nebo ulepeně. Zde jsou totiž velice šikovně zkombinovány s hřejivou ambrou a dalšími pryskyřicemi a sklenicí teplého mléka, oslazeného přiměřeně sladkým lučním medem. Hned vedle ní stojí na stole váza s jedlovými větvičkami. Celý obraz pak ještě dotváří čistě vypraný ubrus z bílého plátna (jemné pudrové pižmo). Příjemné překvapení.

Můj pocit z této vůně? Jako kdybych otevřela zázvorovou limonádu s citrusovými bublinkami, jakou můžete znát například z Twilly od Hermes, jen v sofistikovanějším podání. Vzápětí ji následuje anýzově nasládlá vůně zelené anděliky s heřmánkem a s tóny lehce připálených švestkových povidel, okořeněných špetkou kardamomu. Pačuliově dřevitý základ s jalovcem pak odkazuje k Oliver Peoples od Byreda.

Hodně zvláštní typ orientálky. Začíná směsí štiplavého koření s kapkou svěží citrusů a lehce medicinálního oudu se vší tou jeho živočišností, kůží a kouřovou dřevitostí, přičemž svůj prostor dostává i trocha teplého kadidla. Po ústupu největšího oudového náporu se dostává do popředí i směs ovoce, které ovšem má tendenci zřejmě zásluhou nějaké další pryskyřice lehce gumovatět. Teprve pudrově laděné pižmo tento tón zpacifikuje a nechá vyniknout přirozenější ovocnou sladkost jako dvojtakt s orientálně zakouřenými dřevy.

Je kromě Savitri dalším důkazem, že Prin ovládá i umění tradiční parfémové školy. Palčivě dřevitý hřebíček s karafiátem v ní totiž dává vzpomenout na skvostnou L´Heure Bleue v koncentraci eau de parfum, tak v kombinaci s tabákem, příjemně živočišným kastoreem, labdanem s koženým tónem, senem a vanilkou na Tabac Blond v koncentraci čistý parfém a ve spojení s hruškou dokonce částečně i na Lui. Kromě nich však navíc přináší i autentickou vůni slaměnky, no Prinovi se do ní povedlo společně s vůní dobře vyzrálé whisky díky směsi pryskyřic, drceného černého pepře a dřeva dostat ovčí farmu rurálního Yorkshiru se stohem sena, zaprášenými balvany a rašelinou i toho Gheorghe z "Na konci světa". Výsledkem tak je naprosto komplexní vůně, vycházející ze starého kvalitního mainstreamu, posunutá originálními prvky ještě někam dál.

To svařené ovocné víno tam cítím jen ze začátku, pak převáží spíš ty mydlinky se zatuchlinkou bobkového listu. Ale musím, že to je snad jediná vůně, kde mi tahle složka nevadí. A už asi i vím, co mi v kombinaci s tím mýdlem, muškátovým oříškem, větrovým badyánem a pačuli připomíná: takový kříženec Lutensovy Arabie a La Myrrhe (v pozitivním smyslu slova), z níž si vypůjčila jen tu mýdlovost, koření a ambru.

Tahle vůně má vzdávat poctu Kateřině Medičejské, která do Francie přivezla módu parfémovaných rukavic. Její nejoblíbenější vůní prý totiž vůně florentského kosatce, který je vyobrazený dokonce i na městském znaku. Giglio di Firenze ale rozhodně není jenom o kosatci, ačkoliv je zde krásně máslový. Úvod patří šťavnaté mandarince s příjemně svíravým neroli a bergamotem, aby se po rozvonění celý kosatec ponořil do lázně ze sladce aldehydového heliotropinu se sladkými pomerančovými kvítky. Ke slovu se výrazněji dostane opět v dřevitém základu, kdy smetanová vanilka znovu zdůrazní jeho máslovost a bílé pižmo mu dodá vzdušnost.