Santal, spousta santalu a zpočátku i spousta zeleně, pod kterou se schovalo pár zapomenutých fialkových bonbónů obalených v tělovém pudru. Ovšem po přesunu úderné jednotky tvořené na prach rozemletým bílým pepřem a novým kořením zůstalo jemně okořeněné nasládlé dřevo s fialkovým pudrem, který začal (konečně!!!) postupně nabývat podobu nasládlé zelené fialky v dřevitě kořeněném závoji. Intenzita i výdrž jsou příkladné....
Původní tmavý flakon.
Nesladký fialkový pudr lila šedý extra jemný a s hřebíčkem, pudrově kořenitý. Pak krásný mléčný santal s pudrovými fialkami, hluboký les ve fialkové mlze protkaný stříbřitými vlákny pavučin, téměř bílý obraz. Prachová tonka se pomalu snáší k zemi jako jemný nasládlý sníh. Ne tak divně táhle sladká, jako bývá dnes; tlumená a skoro mandlová. A kakaový prach jemně oslazený jen pravou vanilkou s černými zrníčky přímo z vanilkového lusku. Krémový santal pomalu ustupuje papírově suchému cedru. Vůně jako z jiného světa, měkké světlo kolem věcí, rostlin, živých tvorů. Všechno leží v nedotčeném tichu a mezi stromy je bílozlatá záře prostupujicí zpoza šedofialkové mlhy.
Po rozvonění připomíná Equistrius od PdE kombinací pudru, dřeva a kakaa, pocitově i Iris de Nuit od Heeleyho.
Ani pro mě nemá tato vůně nic společného nejen s Bois de Violette a dokonce ani s shiseidovskou Feminité du Bois, které má tato vůně údajně vzdávat poctu ... No dobře, možná ten suchý štiplavý cedr, ovšem i tak mi přijde, že tady je ještě o chlup suší. Navíc tady je ta kořenitá špička postavená zejména na hřebíčku s jeho typickou pikantní nasládlostí, skořice je zde ještě méně a prakticky ihned se ztrácí v záplavě zelených bylinek.
Skrze ně si zanedlouho klestí cestu suchý pikantní cedr. A pak už tu máme i fialkové kvítky s několika zelenými lístečky, které ho pokryjí a spolu s téměř nesladkým vanilkovo-kakaovým popraškem uhladí onu cedrovou ostrost. Vůně se tak stává něžnou, tělovou, přestože jistá stopa zelené nasládlosti v ní zůstává až do samého konce.
Ovšem pokud se mě ptáte, které z fialek bych dala přednost, u mě by to nejspíš vyhrály Lutensovy lesní fialky, protože Keiko na mně přece jen v první polovině jistý ukřičený podtón vyluzuje. Já jsem holt ten lutensomil, no :) .
Santal, spousta santalu a zpočátku i spousta zeleně, pod kterou se schovalo pár zapomenutých fialkových bonbónů obalených v tělovém pudru. Ovšem po přesunu úderné jednotky tvořené na prach rozemletým bílým pepřem a novým kořením zůstalo jemně okořeněné nasládlé dřevo s fialkovým pudrem, který začal (konečně!!!) postupně nabývat podobu nasládlé zelené fialky v dřevitě kořeněném závoji. Intenzita i výdrž jsou příkladné....
Původní tmavý flakon.
Nesladký fialkový pudr lila šedý extra jemný a s hřebíčkem, pudrově kořenitý. Pak krásný mléčný santal s pudrovými fialkami, hluboký les ve fialkové mlze protkaný stříbřitými vlákny pavučin, téměř bílý obraz. Prachová tonka se pomalu snáší k zemi jako jemný nasládlý sníh. Ne tak divně táhle sladká, jako bývá dnes; tlumená a skoro mandlová. A kakaový prach jemně oslazený jen pravou vanilkou s černými zrníčky přímo z vanilkového lusku. Krémový santal pomalu ustupuje papírově suchému cedru. Vůně jako z jiného světa, měkké světlo kolem věcí, rostlin, živých tvorů. Všechno leží v nedotčeném tichu a mezi stromy je bílozlatá záře prostupujicí zpoza šedofialkové mlhy.
Po rozvonění připomíná Equistrius od PdE kombinací pudru, dřeva a kakaa, pocitově i Iris de Nuit od Heeleyho.
Ani pro mě nemá tato vůně nic společného nejen s Bois de Violette a dokonce ani s shiseidovskou Feminité du Bois, které má tato vůně údajně vzdávat poctu ... No dobře, možná ten suchý štiplavý cedr, ovšem i tak mi přijde, že tady je ještě o chlup suší. Navíc tady je ta kořenitá špička postavená zejména na hřebíčku s jeho typickou pikantní nasládlostí, skořice je zde ještě méně a prakticky ihned se ztrácí v záplavě zelených bylinek.
Skrze ně si zanedlouho klestí cestu suchý pikantní cedr. A pak už tu máme i fialkové kvítky s několika zelenými lístečky, které ho pokryjí a spolu s téměř nesladkým vanilkovo-kakaovým popraškem uhladí onu cedrovou ostrost. Vůně se tak stává něžnou, tělovou, přestože jistá stopa zelené nasládlosti v ní zůstává až do samého konce.
Ovšem pokud se mě ptáte, které z fialek bych dala přednost, u mě by to nejspíš vyhrály Lutensovy lesní fialky, protože Keiko na mně přece jen v první polovině jistý ukřičený podtón vyluzuje. Já jsem holt ten lutensomil, no :) .