V době, kdy se ještě dala sehnat v parfumériích původní verze Dune, jsem vůně tohoto typu ještě nedovedla ocenit, a když se tak stalo, nechápala jsem, kde mám v její součásné zreformulované podobě hledat tu poušť, jelikož na mně odporně čpí. Až před nedávnem se mi díky slniecku dostal do ruky vzorek a ano, tady už se dá najít. Otevírá se směsí natrpkle svěžího bergamotu, mandarinkové kůry a sladkého růžového dřeva. Posléze se přidá mýdlový ylang s medovou vůní chejru a především palčivě dřevitý hřebíček. Ten sám o sobě ještě patřičnou atmosféru nevytváří, až když se po rozvonění přidá pryskyřičnatá ambra s tóny chypre, začne vůně dojmově připomínat dřevěnou chatrč v dunách uprostřed rozpálené pouště, kde právě někdo vaří karamel. Vůně jde hezky do prostoru a má i dobrou výdrž. I přes ten karamel v drydownu vlastně vůbec nepůsobí sladce. Inu další příklad toho, jak u Diora vzali další mimořádnou vůni a totálně ji zabili. Nicméně tady už musím souhlasit s tím, co ve vlákně zmiňovala slniecko, pokud si za vintage verzí Dune stýskáte, mohla by vám ji na rozdíl od té současné poměrně slušně kompenzovat LP No. 9 for Ladies (Penhaligon´s).

Oficiální stránky sice tvrdí, že vůně byla pojmenovaná po větru, vanoucím z Libyjské pouště, ale tentokrát nevím, jestli tomu mám věřit. Osobně jsem tedy v souvislosti s touhle pouští slyšela o jediném suchém horkém větru, jenže ten se nazývá Ghibli, hm. No ono je to vcelku jedno. Každopádně tentokrát mohu s potěšením oznámit, že to je poprvé, kdy se můžete spolehnout i na samotný popis vůně. Sedí to téměř to puntíku. Vážně je to trh se sladkými sušenými datlemi, těžkým kořeněným červeným vínem a lékořicovými pendreky kdesi v pouštním městě. Země tu je opravdu vyprahlá skrz na skrz a najdete tu i ten horký písečný vítr, který ošlehává dřevěné stánky jednotlivých trhovců (cedr). Nic víc, nic míň. Z těch původních Phaedonů je tato rozhodně nejlepší ve všech směrech a na toaletku má naprosto úžasnou výdrž.

Už dávno vím, že Moniny parfémové výtvory nemůže člověk podobně jako vůně Frederica Malleho soudit jen na základě jednoho vyzkoušení. A možná ani po těch vícero zkoušeních to třeba nebude osudová láska, ale čím víc jejich vůní vyzkoušíte, tím pochopíte, že s nimi dovedla pracovat úplně jinak než ostatní parfuméři. A přesně taková je i Eau Absolue. Když se totiž necháte unášet zelenou citrusovou svěžestí, jemnou dřevitostí a kupodivu krotkým bobkovým listem (v jakékoliv jiné vůni ho z duše nenávidím), přenese vás slaným podtónem vetiveru do jihoitalské vesničky u moře. Na návsi lemované několika cypřiši (složení sice píše cedr, ale nebudeme detailisté), s jejich větvovím si zlehka pohrává vítr, pobíhá skupinka dětí. A protože je horký letní den, ti nejznavenější se brzy uchýlí do stínu cukrárny, aby se zchladili sklenicí dobře vychlazené malinové limonády (růžový pepř), zatímco paní cukrářka vzadu v kuchyňce připravuje na voskovém plameni (kouřové labdanum s muskem) jednu ze svých citronovomedových dobrot. Sice tentokrát použila víc medu jak citronu, avšak dětem to jistě vadit nebude. Eau Absolue má ohromující intenzitu, na kůži drží bez problémů téměř celý den. Možná to není parfém pro každý den, to ostatně málokterá z Moniných kreací, přesto je to asi její první vůně, kde se jí podle mě naprosto dokonale povedlo vyjádřit tu její zamýšlenou vnitřní lásku ke Středomoří. S nosem zabořeným k ruce se usmívám a tleskám.

Ambrová voda? A kde jako? Nebýt toho, že schází oppopanax s kadidlem, tak se svěže nahořklým bergamotem a sladkou limetkou a pudrovým kosatcem má člověk v první chvíli pocit, že tady nám někdo opisuje od Eau de Shalimar. Jemnou růžovou vodu s nasládle svěžím pomerančovým květem si zase tahle vůně vypůjčila z La Dame aux Camélias. No abych jim nekřivdila, přihodili navíc suchý kosatcový kořen, který z vůně udělá téměř nesladkou pudrovku- V závěru pak vůni rozehřeje vanilkově pryskyřičnatý benzoin, ale ambru to vážně nevidělo. Ovšem pokud šlo opravdu jenom o to vytvořit vůni, co v sobě spojuje lehkost, svěžest a hřejivost, tak to celkem zvládli. Pořád to však není důvod, proč se kvůli téhle vůni nějak vzrušovat. (NT)

Souhlasím s cinkjou, typově je někde napůl cesty mezi Portrait of a Lady a Superstitious. Obsahuje podobné aldehydově orosené zelené jasmínové výhonky v tónech chypre, no jinak je především o pačuliově kořenité růži. Proti vznešené portraitovské růži je sice rybízově svěžejší, mladistvější, půvabnější, přesto už je to osobnost. Nevím proč, ale v souvislosti s ní se mi okamžitě vybavila Audrey Tatou jako čarokrásná Amélie z Montmartru s tím jejím úsměvem z titulního plakátu k filmu.

Sice se vrátila k obecné citrusové svěžesti Eau des Merveilles, ale přibrala k ní nazelenalé jasmínové výhonky a především nádherné lehoučké perlivé aldehydy, jaké najdeme např. v PG20 - L'Eau Guerriere. Ty působí jako čerstvý vánek s ranní rosou, osvěžující mechový palouček, na němž leží i pár cedrových pilin a který zároveň zlehka prohřívá slaboučký ambrový sluneční paprsek. Intenzitou a výdrží je však bohužel srovnatelná s Eau des Merveilles. Přesto je mně osobně jako letní svěženka o něco bližší.

Na začátku medová až zkaramelizovaná jablka a potom přesně, jak jsi to popsala v recenzi: studený kámen, voda, koření, pačuli, myrha, tabák a růžové mýdlo s tím, že já v ní mám navíc i trochu vosku. Drží jak přibitá. (NT)

Jú, sem nacpali snad ty nejkyselejší citrony světa, až se vám zježí chlupy v nose. Spojují v sobě svěžest a mýdlový chlad zároveň. Kyselý nápor však nevydrží příliš dlouho, zjemní ho cypřišová svěžest. V závěru se přidá krémově květinový tón, díky němuž se vůně pěkně zakulatí. Kdo miluje nekomplikované letní osvěžení citrusy, v Eau d´Hadrien se mu jich dostane přímo kopec. Výdrž bohužel tristní. (NT)

V Bruselu jsem sice nikdy nebyla, ale nějak se mi nechce věřit, že by to tam mělo vonět po jiskřivě svěžím bergamotu, našlehaném broskvovém krému, pečených jablkách, posypaných najemno namletou skořicí a kůži. Jedinou spojitost bych viděla v drceném černém pepři a pačuli, které by snad s hodně velkou dávkou fantazie mohly představovat nějakou zdejší zaprášenou kamennou katedrálu během podzimní plískanice. (NT)

Voní po jiskřivých citrusech, trpké bergamotové kůře a nahořkle svěží zeleni. Později se přidá pižmo se sušenou levandulí, ambrou a cedrem. Celkově vyzní hodně minerálně, prostě svěženka co neurazí, nenadchne. (NT)

Kombinace nakysle svěží šťavnaté mandarinky s chladivou aromatickou levandulí a křehkým kosatcem, který se po rozvonění zahalí do sladce pižmového obláčku, opravdu může s trochou fantazie evokovat dojem měkoučké kašmírové šály. Jen kvůli slabší výdrži je skutečně lépe stříkat si ji jen na kabát nebo na šátek, příp. do vlasů, kde přece jen vydrží o něco déle.

Na rovinu přiznávám, že absolutně netuším, jak voní hořec, ale jestli jsou to ty pozvolna se sušící fíky, které zde cítím, potom se to v kombinaci s vlahým ellenovským kosatcem povedlo mnohem víc než taková Aqua Allegoria Figue Iris. V další fázi už jen obojí zlehka prohřeje trocha kadidla a zároveň se přidá i hrst bílého pižma, aby vůně neztratila svou svěžest. Jediným problémem je, že při její slabší koncentraci je do hodiny pryč.

Tokajská vína patří chutí a vůní k těm sladkým, stejného ražení je tedy i samotná vůně. Jiskřivé citrusy s hořkým grepem ihned po nástřiku ještě úplně víno nepřipomínají, stejně jako jasmín s hřebíčkem se živočišnými podtóny. Ale když chvilku vydržíte, tak se to víno objeví. Tedy voňavě se to pohybuje někde mezi whiskey a medově sladkým tokajským. Po rozvonění však alkohol ustoupí a med zásluhou slaměnky nabere na intenzitě a postupně se začnou objevovat i další jednotlivá aromata, jímž se tokajské víno vyznačuje: sladké sušené ovoce, hlavně datle a rozinky, bílá čokoláda (tonka) a karamel, co se právě vaří na plotně. A je to právě kouřové labdanum s jemným pižmem, které drží Eau de Hongrie jen krůček od ulepenosti. Přesto pro tu medovost bych řekla, že se víc hodí jako zahřívací vůně na zimu.

Naprosto souhlasím s blackviolet, jelikož i pro mě je Eau de Lierre vůní Středomoří. I když mně kromě kamenné zídky, porostlé břečťanem, přináší i vůni čerstvě vypraného prádla (brambořík, zjemněný bílým pižmem) a drceného zeleného pepře, ločidla galbanového a dalšího koření, která vaně z otevřených oken přímořských domků a mísí se tóny citrusově kořenité pelargónie v truhlících na parapetech.

Tato vůně není vůbec noční, jak asi tušíte. Je to jemná bílokvětinová vůně, která má spíše tendenci aspirovat na jednoduchou svatební vůni pro nenáročné. Zpočátku je nevěsta trochu chladná, jakoby ani neměla radost ze svého dne D. Kdo by taky byl, když na oslavě jí naservírovali kyselou mandarinkovou šťávu, nezralé slívy, liči a broskve bez chuti na plastikových táccích. Pak ale zasvítí slunce, nevěsta se znovu přepudruje a zrak jí spočine na slavnostní výzdobě z květinově krémové magnólie a pomerančového květu – sama má ve vlasech jeden zapomenutý kvíteček neindolického jasmínu – v korunách zelených stromů okolo šumí vítr a rty se jí nakonec přece jen zvlní do nepatrného úsměvu. (NT)

Dílky pomeranče v ní mám taky, ale bez medu. Ovšem to kadidlo bych za vzdušné neoznačila, nýbrž za klasické kostelní. Dokonce cítím i ten slaný podtón jako Fleur. Asi jako bychom si v přímořském kostelíku, vyzdobeném růžemi v kostelní lavici právě loupali pomeranč, zatímco se uvnitř pálí kadidlo.

Asi tušíte, že snahou Frederica Malleho ve spolupráci s Carlosem Benaimem, který pro značku doteď dělal pouze interiérové vůně, vytvořit svěží vůni magnólie ve stylu kolínské a přesně toho se vám i dostane. Konkrétně jde o lehounké, nahořkle svěží citrusy s kapkou jiskřivých aldehydů a květinově krémovou magnólií. Avšak jemně drhnoucí nazelenalý vetiver spolu se zemitými tóny krotké pačuli a navlhlým „sametově“ zeleným mechem ukazuje, že tohle není nebude jenom obyčejná kolínská s magnólií. Ovšem neočekávejte typické chladné tóny chypre, jelikož zde nám tak akorát stačí hasit hřejivou pryskyřičnatou ambru. C elé to tak evokuje představu, jako když se snažíte zchladit sluncem rozpálenou lesní půdu s podrostem pomocí vody, následkem čehož z ní stoupá jemná pára. No a abych nezapomněla, jelikož jde o vůni postavenou na magnólii, nechybí nám ani zde stopa suchého cedru. Celková kompozice není ani přehnaně čistotná, ani řezavá, ani přespříliš uhlazená, prostě od všeho tak akorát, aby dokázala poskytnout nesladké sofistikované letní osvěžení. A rozhodně se nejedná o žádnou tělovou vůni, do okolí dává o sobě přiměřeně vědět po dostatečně dlouhou dobu, i když to jsou pochopitelně spíše jemnější závany. (NT)

Chladivá svěžest máty s podobně laděnou pelargónií s citrusovými tóny v kombinaci se stroužkem muškátového oříšku v první fázi opravdu připomíná fougerové vůně, evokující pánskou vodu po holení. Nicméně pačuliově kořenitá růže ji pak po rozvonění přece jen posune směrem k unisexu.

osvěžující hořké neroli se zelenými tóny a jemným šafránovým prachem, které po rozvonění doplní už jen špetka bílého pižma

Z úvodní kyselé mandarinky vč. její hořké kůry se vyloupla hotová alej lipového květu za slunečného jarního dne, poprášených nesladkým pudrem. Kromě lípy najdeme v aleji i několik kvítků živočišného jasmínu a spoustu zapařeného mechu. Mimózu či fialkové lístky to neukecá ani náhodou. Jo a andry má pravdu, někdo nám v ní rozlil i jablečný jar, hehe.

Je vůní z rodiny Bosque, tzn. voní po travnaté louce plné kvetoucích pampelišek, jejichž stvoly protéká mléčně bílá míza, jen s výraznějšími zemitými tóny a bez citrusů. Najdeme tu i stohy čerstvě usušeného sena, kolem nichž se procházíme, zatímco nám vlasy čechrá osvěžující větřík.

V první fázi voní po čerstvě oloupaných řapících rebarbory, v té další zásluhou dalšího červeného ovoce získá příjemný a hlavně neulepený bonbónový podtón, přičemž stále zůstává v kyselkavě svěží rovině. V drydownu pak už jen vůni zlehka zapudruje špetka bílého pižma a zároveň se k rebarboře přidá šťavnaté zelené jablko, které na mně nevoní jako jar na nádobí - juch! Řekla bych, že Christine Nagel zvládla svou premiérovou letní kolínskou v domě Hermès na výbornou a rovněž tím utvrdila moje podezření, že musela spolupracovat s Ellenou už i na porcelánové konvalince, která obsahuje podobné ovocné tóny.

Tahle značka stojí sice tak trochu stranou od těch zvučnějších mainstreamovek, nicméně už mě párkrát dokázala příjemně překvapit, protože dokáží doslova za pár korun udělat vůně, které překvapivě buď zcela anebo z větší části nepůsobí lacině. Tahle patří do té druhé skupiny. Názvem a barvou se možná tváří jako svěženka, ale ve skutečnosti si u ní přijdou na své spíš milovnice sladkých květinově ovocných vůní. Svěží má pouze úvod, který celkem věrně evokuje čerstvě vydlabanou grepovou dužinu, smíchanou s moučkovým cukrem (sladké hebké bílé pižmo). Doplňuje ho téměř neřezavá citrusová magnólie. Potom vás už ovšem zavalí hromada kandovaného ananasu s karamelovým zimolezem a hřejivou ambrou. Jen ten cedr v dojezdu nezapře drogérkovost. (NT)

Voní jako čerstvě rozkrojená limetka, kterou posypeme cukrem a zchladíme ledem - v tomhle ohledu ji vnímám stejně jako andry. Potom už nastupuje shalimarovská vanilka s bergamotem a náznakem kouře - kadidlo to není, ale tipuju, že opopanax ve složení zůstal, avšak na rozdíl od klasického Shalimaru je to celé zahaleno v obláčku bílého pižma a stále má v sobě zřetelnou citrusovou svěžest. Velká škoda, že se přestala vyrábět.

Ačkoliv složení slibuje pomeranč a citrón, osobně v úvodu cítím spíš neurčitou svěžest citrusové dužiny s trpkou citrusovou kůrou, okořeněnou růžovým pepřem, která se záhy začne ztrácet v balzamické ambrové směsi, tvořené převážně vanilkou a labdanem. Ambru po rozvonění doplní nasládlá jedlová pryskyřice s dřevitými tóny vetiveru a cedru, přičemž jako zjemňující ženský prvek, táhnoucí vůni směrem k unisexu, působí na pozadí jemná a překvapivě přirozená sametová fialka na vzdušném mechovém podkladu. Pokud jde o intenzitu, v první fázi jde celkem pěkně do prostoru, ovšem v té ambrově-dřevité už je spíše intimnější s dosahem pár centimetrů od kůže a do dvou hodin zmizí docela. Nicméně fakt, že právě tato vůně se dočkala od svého vydání nejvyššího počtu reedic v různých limitovaných sběratelských flakonech naznačuje, že je mezi zákazníky velmi oblíbená. (NT)