Je chladný večer, asi 12 stupňů, jdu se psem a s Eau de Madeleine ven. Chci vědět, co s ní udělá chladnější počasí. Zpočátku mně něco hodně připomíná, …po chvíli to mám, …krásnou Mandragoru. Její počáteční kořeněnou sytost a ostrost, která v chladu chytá až kovové odlesky a vytváří krásný obláček, který nás s Dandýskem po celou dobu vycházky doprovází. Asi po půl hodině se vracíme domů, tak čekám, jakou tvář předvede nyní.
A je to tady, žena v tmavém hábitu, stojící v kadidlovém oparu. Růže, kterou drží je tak temná, že si jí vůbec nevšimnu. Tento obraz lemuje slábnoucí vůně koření. Jsme v místnosti, kde je hodně dřevěných prvků, dřevěná křesla s koženým polstrováním i části stěn jsou obloženy dřevem. Ve vzduchu je cítit napěti, panuje tady stísněnost a chlad.
Teprve když malým oknem začnou do místnosti proudit paprsky světla, vzduch se ohřeje a dřevo začne sládnout a vonět po vanilce, tak je hned líp a ponurost se rozplyne.
Moc bych si přála, aby se na mně vůně rozvoněla tak, jak ji popisuje Blackviolet.
V mém případě je spíš strohá a minimalistická, pokud jde o použité složky. Hned v úvodu cítím výrazné kadidlo, dřevo a překvapivě i sůl. Kus dřeva opracovaný rytmem příboje, který zůstal v písku po odlivu moře. Dveře přímořského kostela, do kterých se od rána opírá slunce, a vůně soli ulpívající na pokožce po koupání v moři.
Dílky pomeranče pokapané medem a z dálky už cítíme kadidlo, teplé a vzdušné, žádný studený kostel. Pak ještě růže se zelenými lístky a nakonec se všechno zahalí do obláčku z vanilky. Příjemná pomerančovo vanilková gurmánka s dotekem kadidla a dřeva.
Je chladný večer, asi 12 stupňů, jdu se psem a s Eau de Madeleine ven. Chci vědět, co s ní udělá chladnější počasí. Zpočátku mně něco hodně připomíná, …po chvíli to mám, …krásnou Mandragoru. Její počáteční kořeněnou sytost a ostrost, která v chladu chytá až kovové odlesky a vytváří krásný obláček, který nás s Dandýskem po celou dobu vycházky doprovází. Asi po půl hodině se vracíme domů, tak čekám, jakou tvář předvede nyní.
A je to tady, žena v tmavém hábitu, stojící v kadidlovém oparu. Růže, kterou drží je tak temná, že si jí vůbec nevšimnu. Tento obraz lemuje slábnoucí vůně koření. Jsme v místnosti, kde je hodně dřevěných prvků, dřevěná křesla s koženým polstrováním i části stěn jsou obloženy dřevem. Ve vzduchu je cítit napěti, panuje tady stísněnost a chlad.
Teprve když malým oknem začnou do místnosti proudit paprsky světla, vzduch se ohřeje a dřevo začne sládnout a vonět po vanilce, tak je hned líp a ponurost se rozplyne.
Moc bych si přála, aby se na mně vůně rozvoněla tak, jak ji popisuje Blackviolet.
V mém případě je spíš strohá a minimalistická, pokud jde o použité složky. Hned v úvodu cítím výrazné kadidlo, dřevo a překvapivě i sůl. Kus dřeva opracovaný rytmem příboje, který zůstal v písku po odlivu moře. Dveře přímořského kostela, do kterých se od rána opírá slunce, a vůně soli ulpívající na pokožce po koupání v moři.
Dílky pomeranče pokapané medem a z dálky už cítíme kadidlo, teplé a vzdušné, žádný studený kostel. Pak ještě růže se zelenými lístky a nakonec se všechno zahalí do obláčku z vanilky. Příjemná pomerančovo vanilková gurmánka s dotekem kadidla a dřeva.