Ač se o této vůni říká, že je pánská, já bych jí zase spíš zařadila mezi jasný unisex a zároveň je pro mě nejlepší z mnou zkoušené trojice těchto kolínských. Na úvod přichází pikantní osvěžení v podobě zázvoro-citronové limonády, po jejím odeznění vás obklopí vůně jehličí, nahořklé zeleně a neroli. Jemně nasládlým cedrovým základem pak vůně přilne k tělu (tady je cedr nejslabší, již zcela hladký). Dřevo je potaženo velmi jemnou kůží (vůbec ne pánskou), zlehka načichlou kouřem z pryskyřic. Vlastně se ani nemusí vydávat za kolínskou, protože i jako toaletka by díky dobré výdrži nedělala ostudu.

Dámskou dvojku jsem kdysi zavrhla. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že jsem se trochu unáhlila a začala zkoušet znovu, protože takhle krásně osvěžující aldehydy s lehce přezrálou sladkou šťavnatou mandarinkou a andělikou jinde nenajdete. Stejně tak použitá magnólie je příjemně hladká a nijak neřeže. Jenže nebyl by to asi Mark Buxton, aby nepřidal něco neobvyklého, v tomhle případě směs koření. Muškátový oříšek s teplou skořicí bych i docela brala, ale vážně bylo nutné sem po takhle krásném svěžím úvodu sem nacpat živočišný kmín a bobkový list? Když ovšem půl hodiny vydržíte, koření s výjimkou muškátového oříšku ustoupí a magnólii s mandarinkou čeká za odměnu koupel s teplém kadidle s labdanem. Po ní pak na závěr ulehnou na chladivý sametově zelený podklad s tóny chypre. (NT)

V úvodu se mísí štiplavé koření s chladnými aldehydy, koření postupně poleví, avšak jeho stopa zůstává ve vůni až do samého konce. Na řadu se dostává suchý vetiver. Uváděné květinové složky mě zcela minuly, ale je to myslím dobře, protože k té příjemné kůži (pánská kožená bunda jak vyšitá :D ) s tmavým zakouřeným dřevem by mi asi ani neseděly. A právě proto mě mrzí, že po devadesáti minutách nezůstala po vůni ani památka.

V úvodu vás sice osvěží citrusová magnólie s kyselou mandarinkou, během chvilky se však do ní jako žiletky zaříznou listy rybízu. Potom už Trojka přeladí s pomocí bazalky, anděliky a kardamomu na bylinně zelenou notu, tentokrát osvěženou pepřovou frézií a růží, obklopena vzdušným cedrovým dřevem, vetiverem a mechem a zahřívaná kadidlem a ambrou. (NT)

Dvě vůně v jednom. Tou první je vůně sladce mléčného santalu s kardamomem, špetkou kmínu, palčivě dřevitým hřebíčkem, tóny růže, pižma a jehličnatého cedru. Tou druhou je vůně metalických aldehydů a kadidla, která vytváří dojem kovového zábradlí, zapuštěného do betonového schodiště.

Už v prvních minutách zde najdete stejné svatební mandle s cukrovou polevou jako v Le Bouquet de la Mariée, avšak s tím rozdílem, že tyhle jsou zasypané vydatným množstvím větrově nasládlého anýzu a jsou víc ambrové. Během půlhodiny ale anýz zmizí a vystřídá ho chumlavé bílé pižmo s vanilkovým pudinkem se šlehačkou a pár stroužky kokosu, čímž Confetto působí mnohem víc gurmánštěji.

Od luxusní značky hodinek s tak ambiciózním názvem člověk podvědomě očekává něco originálního a krásného. To druhé splňuje, s tím prvním už je to trochu horší. Conquistador je totiž obšlehnutá 1996 se snítkou levandule a špetkou zázvoru a sladkým benzoinem v drydownu navíc.

Na mně se Contessa moc gurmánsky nechová. Ten muškátový oříšek se svěžím růžovým pepřem a špetkou lékořicového anýzu v ní v úvodu mám taky, ale mně paradoxně typově připomíná Fugit Amor. Jen teda zde hřebíčkovost karafiátu zastupuje jiné koření a karafiáty nahrazuje jasmín s růží a banánovým ylangem, jinak v sobě tu samou alabastrovou ambrovanilkovou mléčnost s tím, že u mě jednoznačně vítězí Fugit Amor. I když Contessa se mi jinak taky líbí.

Kdysi jsem ji dostala jako dárek a už tehdy mě kombinace vodního ovoce s rybízem a vodními květy nenadchla. Když se pak k tomu přičte základ s laciným čpícím cedrem a vlezlým calone, vznikla mi z toho jedna z nejotravnějších svěženek, co znám.

Jak má vonět kopálová pryskyřice, s níž se Karl Bradl setkal během své cesty po Yucatánském poloostrově a která ho k vytvoření této vůně inspirovala, netuším. Každopádně pokud znáte tvorbu Marka Buxtona a jeho "ledové" kadidlovky, budete hned doma, co od Copal Azur očekávat. Tohle kadidlo je už od začátku studené a v první chvíli i štiplavé, než jej omyje zpěněná mořská voda a pokryjí ho větvičky s jalovcovým jehličím. Zanedlouho se však změní v kovově chladný, zaprášený balvan. Z jedné strany jej obklopuje zemitost pačuli s naplaveným dřevem a z té druhé zase trocha teplého písku z pláže. Ale asi by to nebyl Bertrand Duchaufour, aby nám tam nepřimíchal nějakou kuriozitku, tentokrát ovšem ne vlastní, vypůjčil si mátové gumové medvídky z Aliena EdP, akorát je osladil špetkou tonky. Vůně má skvělou intenzitu a výdrž, přesto si vzhledem k tomu, jak vysokou laťku nasadili s Iris Nazarena, říkám, zda by chlapci neměli v tom chrlení nových vůní zvolnit a přijít opět s přesvědčivějším.

Vůně inspirovaná mědí? Proč ne. V tomhle případě je to měděný tác se džbánem perlivé růžové limonády s nastrouhaným zázvorem, obklopený hořkým zeleným galbanem. To slouží společně s lístky sušeného tabáku a drcenými fialkovými bonbóny jako přísada pro výrobu speciálního psychedelického ambrovanilkového dortíku, který je vám společně s ní naservírován, zatímco vás zahřívá doutnající sladce dřevitá myrha.

Nějakou dobu jsem přemýšlela, co mi tahle vůně tak připomíná, a konečně mi to docvaklo. Je to sestřička Calling All Angels a rozhodně se nemá za co stydět! Je to stejný kamenný kostel, vábící anděly na pálící se kadidlo, ambru a dřevěné hobliny - jen tyhle pocházejí jednoznačně z cedru a myrhu nahradil hřebíček. Jsou tu i ty samé lákavé medové plástve jen s tím rozdílem, že v tomhle kostele najdeme i kovové svícny s plápolajícími svíčkami a celý je vyzdobený i trochou zeleně (bazalka). Je sice trochu méně intenzivní než Calling All Angels, výdrž má ale srovnatelnou a když k tomu přidáte větší množství a příznivější cenu a že nehrubne a nemá po rozvonění tendenci na mé kůži kysnout jako Vento nel Vento, rázem se z ní stává velmi zajímavá alternativa ;) .

Květinovka, v začátku kořeněná pepřem, jalovcem a špetkou dřevité myrhy, z nichž vzápětí vystoupí hřebíčkový karafiát s heřmánkem a sladkými růžovými poupaty. Základ je vanilkově-dřevitý s trochou pačuli a pudrového pižma. Nic extra. (NT)

Už zase to na mě tahle značka zkouší s údajnou atmosférou Capri. Tentokrát se mi snaží namluvit, že tam na okraji pláže rostou bylinky, hořká zeleň a nějaké ty citrusovníky. Najdeme tu i suchý cedr. Potom se už konečně objeví ta mořská pláž, pokrytá velkými kameny, které omývá slaná mořská voda. No jo, jenže ony se nám ty bylinky míchají i do té vody, což v kombinaci s horkými slunečními paprsky a teplým pískem působí dosti zatuchle :? . Teprve svěží mořský vánek (pižmo?) tu zatuchlost odnese pryč. Bohužel, on z té pláže taky odnese i ty kameny a nechám tam jen vzdušná dřeva se špetkou bylinek. Tímto to s to s celou Carthusií definitivně vzdávám.

Po osvěžujícím bergamotovém úvodu vás vezme na procházku do zahrady. Od záhonů s citrusově svěžími růžovými pelargóniemi a mrkví vás zavede s rozkvetlým broskvoním. Následuje prohlídka exotického pavilonu s tropickou kanangou v květu, hyacinty s jejich vlhce zelenou vůní a kosatci, abyste celou exkurzi mohli zakončit v pižmově teplém lidském objetí u páleného benzoinu v zahradním altánku. (NT)

I když tahle vůně nese starolatinské označení pro jedno hrabství v Cornwallu, za typicky anglickou, vznešenou či starosvětskou bych ji rozhodně neoznačila. Přesto jde o jednu z mála vůní, kde nemám sebemenší problém s frézií. Já jí tam totiž vůbec necítím, jen osvěžující mandarinku s moc pěkným pomerančovým květem, která pozvolna přejde do podoby jemně namletých sladkých mandlí. Po rozvonění se k otočníku (v této fázi ukáže i pár coca-colových bublinek) přidá i bílé pižmo s vanilkou a jemně zvýrazní celkové pudrové vyznění. A nemusíte se bát, do labutěnky Cornubia rozhodně nesklouzne, jelikož tomu zabraňují hřejivé tóny dřevité ambry s kapkou hořkého neroli v pozadí. A i když je Cornubia spíš intimnější vůní, vysílající do okolí jen lehké závany, na kůži drží více než dobře, téměř půl dne.

Jestli mám z některé z parfémových vod opravdu radost, je to Coromandel. Hořké zelené nerali nahradil líbivější svěží hořký pomeranč s masitou dužinou. Ale co je mnohem podstatnější po plesnivějícím a zaprášeném sklepu není ani památky a parfémové vodě tak už konečně ty slibované lakované čínské dřevěné skládací paravány věřím a to i včetně toaletního stolku podobně jako v Mon Parfum Chéri par Camille, na němž kromě poháru našlehané vanilkové pěny s hoblinkami bílé čokolády stojí i váza s růží, což je něco, o čemž jsem si u toaletky mohla nechat leda zdát.

Dočetla jsem se, že Coco Chanel už od mládí milovala čínské dřevěné skládací paravány, lakované technikou nazvanou právě Coromandel, která původně vznikla ve východoindickém pobřeží téhož jména, odkud se přes Čínu rozšířila do Evropy. A tahle vůně tak má být jakousi poctou tomuto jejímu koníčku. Ale kde mám to lakované dřevo hledat, to při nejlepší vůli opravdu nevím. Hned po hořkém nazelenalém neroli se na mě totiž pokaždé vyvalí starý, z jedné části hodně plesnivějící a z druhé části zaprášený tmavý kamenný sklep a ne a ne se pustit.Tuhle nevlídnou atmosféru pak dokreslují i ztrouchnivělé dřevěné stropní trámy. Teprve v drydownu, když sklep konečně po několika hodinách zmizí, se objevuje pohár našlehané teplé vanilkové pěny, zvrchu postrouhaný bílou čokoládou, ovšem to před tím mám asi za trest.

Je to tak, s květinami má tahle vůně pramálo společného, ale to vůbec nevadí, protože kromě orientu má v sobě i spoustu gurmánského. Na začátku je trochu říznutá růžovým pepřem, po ní už vás zahřeje čerstvě otevřená láhev slivovice – není rozlitá po stole jako v Baume Tolu, naopak je sladší a sládne čím dál tím víc. Slouží totiž, jak už opět bylo napsáno, jako dochucovadlo pro přípravu čokoládovo-karamelového perníku, posypaného skořicí a pár zrníčky zázvoru. A šup s ním na dvě hodinky do trouby. Vy však nikam neodcházíte a stále nasáváte tu chutnou, linoucí se vůni. Nakonec to nevydržíte, vytáhnete ho z trouby o pár minut dřív. Vůbec vám nevadí, že se z té laskominy ještě kouří (velmi jemná stopa suchého kouře z kadidla) a už se ládujete. Až v samotném závěru se objevuje trocha santalu vysušeného na troud.

Vůně má být údajně moderní chypre s gurmánským tónem a má připomínat hvězdný prach. Ve skutečnosti je na začátku plná hořkého zeleného galbana a starého nastrouhaného mýdla, sladkosti neviděla ani z rychlíku. Zato omamné olejovité růže s lehce živočišným jasmínem a zemitosti v koženém obalu se jí dostává do sytosti. Teprve hřejivá pryskyřičnatost se špetkou nasládlého kosatcového pudru a podobně laděné vanilky by s obrovskou, ale obrovskou dávkou fantazie mohla připomínat rozpálenou hvězdu či letící kometu, no mně osobně to spíš připomíná sladký křídový prach rozfoukávaný po prašné zemi. (NT)

Je inspirovaná pobřežím slunné Sardínie, má ke kolínské mnohem dále, přesto jí to neubírá vůbec nic z její středomořské atmosféry. Pláž se připomene hned na začátku. Leží na ní cedrové dřevo (přírodní) s mořskými řasami a jalovcovým jehličím (našlo by se i pár zrníček kardamomu), které je omýváno zpěněnou slanou vodou (mošusové semínko) - přesně takhle jsem původně doufala, že by mohla na začátku vonět Florabellio. Denní dobu za zvuku doznívajících citrusů v čele se šťavnatou mandarinkou však zanedlouho vystřídá večerní soumrak a nedaleko zapálený oheň s doutnajícím klestím ještě se zelenými lístečky v podobě kombinace krotkého oudu, vetiveru, citrusově pryskyřičnatého mastixu a kamenného kadidla s prašnými levandulovými podtóny. A přesně tohle všechno z ní spolu s nadprůměrnou intenzitou a pětihodinovou výdrží dělá mého jasného favorita z této modré trojice, jak jsem ostatně správně tipovala už předem.

Je poměrně přímočarou vůní, evokující mořskou pláž, na níž kotví dřevěné čluny (cedr). Brouzdáte se po ní a necháváte si omývat kotníky mořskou vodou. V ruce máte tropický koktejl ozdobený plátkem citrónu a okořeněný šafránem a vystavujete se přitom sluneční záři (ambra).

I tenhle les je jehličnatý, jen v něm místo borovic najdeme vysoké cedry, cypřiše a dokonce i jeden citroník. Kromě muškátového oříšku, kadidla a oříškového vetiveru se slaným podtónem je v první fázi i lehce prosluněný ylangem. Jak ale postupujeme do jeho středu, slunce zmizí a les se díky pačuli stává temnější a zemitější. Jen tu a tam potkáme nějakou tu rozmarýnu. Vůně je to krásná, ale pro mne už přece jen jednoznačně pánská.

K prádlovým vůním vždycky raději předem přistupuji obezřetně, protože v 99 % z nich začnu dříve či později cítit škrob nebo pižmovou zapařenost. Coton Egyptien naštěstí patří k čestným výjimkám. Začíná totiž naprosto skvostným galbanem, které evokuje louku s vlhkou, čerstvě posečenou trávou, na níž i přes počátek léta stále kvetou něžné konvalinky A zanedlouho na ní objevíte i to bílé bavlněné prádlo. Díkybohu ho nikdo neškrobil, naopak ho nakropil vodou z pomerančových květů po té, co ho vyndal z proutěného košíku a rozprostřel na trávu, aby se usušilo. Je pravda, že až na galbanový úvod je Coton Egyptien hodně tělová a je potřeba se jí často přestříkávat, ale stejně je podle mě škoda, že se přestala vyrábět, protože mi přijde dost povedená.

He, vzpomínám si, jak jsem tady několikrát psala, že mě vůně čistě vypraného prádla ve většině vůních rozčiluje. A proč? Protože tam cítím, že je to prádlo naškrobené starým škrobem. Ne tak v Ramónově případě, jo, konečně někdo pochopil, jak správně namíchat vzdušnou pudrovou, trochu krémovou a přitom zajímavou pižmovou vůni, která je lehounká jak pápěří a navíc drží. Na začátek v ní sice máme štiplavý vetiver s trochou citrusů. Ten však za pár minut mizí a vystoupí krásná krémová gardénie, co nehoubovatí, juch podruhé :D . Nad ní ve vzduchu poletují dva tenounké růžové okvětní plátky. Po rozvinutí krémovost malinko ustoupí měkce nadýchané, sladké pudrové vanilce a pižmu. A protože pan Monegal ví, že přehnaná čistota ve vůních škodí, nasadil jako brzdnou páku jemný, ale velice důležitý suše pryskyřičnatý tón.