Dosud jsem všechny vůně z kolekce Tisíce a jedné noci s radostí chválila, ovšem tentokrát jsem dost rozpačitá. V podstatě jen vzali štiplavý šafrán z Oud Royal, přidali svěže pikantní pepř ponechali medicinální oud s koženo-dřevitými tóny a kouřové kadidlo, jenom zesílili volume u hořké bylinno-dřevité myrhy. No a aby toho nebylo málo, vzali hřejivý ambrově pryskyřičnatý základ s krémovou vanilkou ze stažené Ambre d´Orient a zahustili ho „medovým“ benzoinem. Intenzita i výdrž opět skvělá, vůně krásná, ale fakt už by to podle mě chtělo něco nového.

Je to skutečně něžná čajová vůně, osvěžená jiskřícími aldehydy, kapkou neroli a špetkou pepře. Kovový podtón mošusového semínka pak i mně vyvolává dojem lžičky, cinkající o šálek čaje, zahřátého kašmeranem. Pokud jde o samotný kosatec, přijde mi, že opět svou křídovostí tématicky tak trochu navazuje na předloňskou limitovanou Fil Rouge a loňský Iris Celadon, jelikož i tenhle obsahuje křehké zelené výhonky jen s tím rozdílem, že tenhle je zahalený do smetanového kašmíru a kadidlového oparu. Vanilková čokoláda se mi bohužel vyhnula, spíš jsem zejména při zkoušení aplikační tyčinkou měla pocit jisté vzdálené vanilkové příbuznosti s Lui.

Už z názvu vůně lze odvodit, že vůně byla inspirována jemnými rozdíly, konkrétně hrou barvy a světla kolem dvou hlavních složek a tou je kosatec, jako v případě předchozích limitek. Armani jako v případě Privé Cuir Noir tentokrát zvonu zaúkoloval Nathalii Lorsonovou, což byl opět dobrý tah, protože ta mi už v případě takové Peut-Etre ukázala, že to s kosatcem umí a co teprve, když se jí k tomu dají ty nejlepší ingredience. Tento kosatec je zpočátku bergamotově svěží, jeho svěžest je však vzápětí utlumena suchou, téměř nesladkou, lehce štiplavou skořicí a musím souhlasit se jerry, i tónem rozinek. A pak už přichází křehounký kosatec, rozpadající se do pudrových tónů. Chvilku to vypadá, že mizí, ale najednou přichází osvěžující blankytně modrá dešťová přeháňka a přináší s sebou nasládlý vetiver, který kosatci dodává vlhký zemitý odstín. Vzápětí se pro změnu objevují prohřívající gurmánské tóny, balancující mezi jemnou vanilkou, prachovým kakaem a marcipánem. Jak už ovšem psala domenica v případě La Femme Bleue, nejedná se o žádný vyloženě gurmánský kosatec typu Iris Ganache, odehrává se to pouze v náznacích. V popředí se totiž stále neochvějně drží onen křehký pudrový kosatec a lehce drhnoucí suchý vetiver s téměř neznatelným kouřovým podtónem, protkaný jemnou mléčnou dřevitostí. V samém závěru se pak ještě celá kompozice zahřeje na tělovou teplotu díky hedvábně hladkému pižmu a přilne ke kůži. A podotýkám, že tady se v případě nejedná o nějakou krátkou hodinovou procházku, nýbrž o poctivý půldenní výlet.

Zatímco Cuir Noir byl utnut tipec v řádění a celá byla pojata jemně a měkce (zřejmě aby oslovila i něžné pohlaví), Oud Royal si už takové servítky nebere a jde na to maskulinně od samého počátku. Šafránová hlava sice není tak bylinně ostrá jako např. v NdN, zato oud (tolik oblíbená složka ve vůních v arabském regionu), který ji následuje, dává svým hřejivým medicinálním tónem o sobě vědět mnohem víc než ve všech ostatních vůních z této černozlaté řady. Jo, tahle vůně není „noir“ jenom, pokud jde o barvu flakonu, ona i tak voní. A pomáhá jí k tomu i připojivší se kouřící kadidlo a myrha. Takhle vydrží dvě hodiny a nebýt drobných zlatavých záblesků hořkoslané ambergris, bylo by té tmy až moc. O jisté uhlazení se stará i pár okvětních plátků, troufám si říct černé růže. Jenže té to nevydrží moc dlouho, přece jenom tady jde hlavně o oud, že . Teprve v úplném dojezdu vůně trochu změkně jakoby do kožena, ale zároveň zůstává přítomná taková ta lehká živočišnost. Na muži musí podle mě vonět úžasně.

Musím souhlasit s tím, co už o této vůni bylo řečeno. Tohle je skutečně jeden z nejchladnějších kosatců, co znám, takže spojení s měsíčním kamenem je na místě. Pro pohádkovou postavu jako víla, jezinka či elfka mi v ní však chybí stopa křehkosti. Tohle je skutečně ledová kosatcová královna, zprvu se studeným kyselým pohledem. V šatech ze zelených lístečků usedá na svůj trůn ze dřeva a mramoru. Na tvář se jí snese trocha květinového pudru, ale protože má v sobě nepatrný náznak hřejivosti, královna se otřese a zapojí svou chladnou sílu, aby tomu učinila přítrž. Na závěr si přes šaty oblékne plášť ze zeleného sametu (fialkové listy) a vezme si svůj náhrdelník z ledových krystalků ze zmrzlé ranní rosy a vydává se do své palácové zahrady, kde se bosky prochází po zmrzlé půdě. Ano, je to chladné, ale zároveň je to přitažlivě odtažité, až je mi líto, že její vláda trvá v mém případě vždy jen hodinu.

Sladká malinovka s růžovým pepřem mi na začátku částečně připomněla méně ulepenou, mandarinkově nakyslou Apparition. Jen tady je těch okvětních plátků růže o malinko víc, je svěžejší a pižmovější a chybí tu heliotropin s Dr. Pepperem. Díky stejnému typu pačuli a ambře se mi tam ten Ungaro však znovu vkrade. Kde zůstala ta slibovaná pivoňka, je mi taktéž záhadou. Na jednu stranu si dovedu představit, že úkolem nejspíš bylo vytvořit vůni zaměřenou na asijský trh, ale musím zcela souhlasit s tím, že tohle je první vůně, která ani podle mě není hodná řady Privé. Říznout klasickou Diamonds Apparition v light verzi, to se u Armaniho vážně nepředvedli. (NT)

Vůně je údajně inspirovaná zahradami slavné Alexandrie a má evokovat sílu a zároveň křehkost této květiny. Já bych to trochu upřesnila, V případě Rose Alexadrie je to síla v té křehkosti. Nejprve osvěží jiskřícími citrusy, hořkým neroli a trochou mydlinek. Po chvilce mírně zesládne a začnou se na vás snášet křehké růžové okvětní plátky, následované lehounkým pudrovým závojem z mimózy a vanilky. Mydlinkový tón zůstává, ale už v krémovější podobě. Jemná, něžná, uklidňující a přitom dostatečně energická, přesně tak nějak podle mě mohla vonět královna Kleopatra po koupeli, takže tu asociaci s Egyptem beru.

Oficiálně tato vůně vzdává poctu jedné z historických růží, tzv. damašské růži, jejíž původ se datuje až do dob perské říše a města Isfahán, v jehož zahradách byly hojně pěstovány. Do Evropy pak byla prý údajně přivezena křižáky během jejich výprav. Vyznačuje se nejen výjimečnou vůní, ale také tím, že vydrží kvést opravdu dlouho (různé zdroje hovoří o 3 až 6 týdnech). Zpočátku se ve společnosti pomerančového květu a ostrého bylinného šafránu sladce rozzáří. Potom už však do hry vstupuje zemitost pačuli, tmavá zakouřená dřeva a oud se svými dřevitými a koženými tóny a naštěstí jen nepatrným náznakem živočišnosti jako v případě Cuir Noir a v prachovém oblaku z ambry vám růže ztmavne před očima. Nezůstane však tmavá docela. Je to vanilka, jejíž zásluhou se růže opět rozsvítí, a možná i díky ní se stává medově nasládlou. Zásluhou fialky zase cítíte i zelené lístky oné růže, které jsou ze spodní strany měkce chlupaté a šimrají vás v nose. Temná a sametově hebká zároveň a právě citlivě použitý oud a pačuli jí budiž na rozdíl od takových Montalek přičten ke cti.

Lepší jak loňská limitka, že se alespoň částečně vrací k Fil Rouge, ale za tu cenu to pořád není žádná sláva.

Je elegantní růžovou vůní z kategorie Gris Montaigne, po které můžete sáhnout ve dnech, kdy potřebujete něco méně náročného. Oproti Diorovi má kromě tradičních citrusů do hlavy zakomponovanou šťavnatou hrušku. Pak se rozvoní do tradiční pačuliové růže s krotkým ovocným jasmínem, usazenou na balzamický ambrový základ.

Po šalvějovém úvodu se nasládlým růžovým pepřem mi v ní hraje hlavní úlohu kromě tuberózy i pomerančový květ, díky čemuž voní po meruňkách a lesních jahodách. Zároveň v ní ale dost zřetelně cítím jasmín s kašmeranem, čímž docele dost připomíná Aliena jen místo mentolu je tu ta ovocnost, přičemž až teprve dojezd má ambrovanilkový. A drží jak přibitá.

intimní kadidlový kosatec s koženými podtóny a trochou pižma

Ano, vzdušné, zeleně stříbřité kadidlo bez kouře, který nahrazují písečné tóny labdana. Ten jehličnatý cedr mi ovšem les tou kombinací s vanilkovou nasládlostí a mýdlovým pižmem neevokuje. Musím ovšem potvrdit, že s ambroxanem se to tady naštěstí nepřehánělo a vyloženě neruší.

Od doby, kdy byla uvedena 28 La Pausa, jsem pořád čekala na stejný štiplavě svěže zelený, zemitý, lehounce mrkvový kosatec, který by přede mnou během pár minut neutekl. A náhoda tomu chtěla, že u Armaniho byli rychlejší než u Chanelu s čistým parfémem. To je on, ovšem aniž by Chanel kopíroval! Podpírá a zahušťuje ho totiž teplé kadidlo s hřejivými podtóny kakaa. Po důkladném rozvonění pak kosatec přechází do máslovější podoby. Přidávají se i teplé písečné tóny s trochou santalu a vůně začíná dostávat slibovaný zlatavý odstín. Dále se objevuje sametová fialka, při níž si v souvislosti s doznívajícím kadidlem zase nemůžu nevzpomenout na mojí milovanou Les Secrets de Sophie, avšak zde mnohem více oslazená bíločokoládovou tonkou a vanilkou a bez mýdla. V jeden okamžik je ta bílá čokoláda výraznější než většina ostatních složek, že ji stíhá sekundovat pouze fialka. Ale přesto se ani v této fázi nedá říct, že se jedná o gurmánské vody, protože kosatec s kadidlem a teplým pískem přece jen nabere druhý dech a končí v té pouštní atmosféře jako její kolegyně Sable Fumé. Na rozdíl od ní však není tak intimní, jde hezky do prostoru a výborně drží.

Je čajovkou ve stylu Philtre Ceylan. Kardamom v ní pikantně chladí, petitgrainově nazelenalá a nakyslá mandarinka zase společně s pomerančovým květem ovocně osvěžuje, pižmový kosatec jí dodává květinovou vzdušnost. Slaný podtón vetiveru v základu ji pak posouvá lehce středomořským směrem. Nutno ovšem podotknout, že její předchůdkyně od Atelier Cologne je přece jen i tak celkově přece jen ještě o kapku propracovanější.

Zpočátku voní nahořklou svěžestí pomeranče. Potom už se dostává do popředí bílá kytice v čele s pomerančovým květem, jasmínem, kokosovou tiaré a tropickým ylangem s vůní přezrálých banánů, které společně vytváří dojem opalovacího krému. I samotná lilie se tu chová poměrně krotce a je příjemně proslazená vanilkou. Jen se za tu cenu strašně rychle vytrácí.

Musím souhlasit s recenzí jerry, Vetiver Babylone je spíš jiskřivou natrpklou citrusovkou než vetiverovkou. Citrusy doplňuje koriandr se špetkou pepře a teprve za tím vším se jakžtakž dá rozpoznat slaboučká suchá kouřovost vetiveru se slaným podtónem. Pěkná svěženka to je, ovšem ta cena za ní je absolutně neadekvátní.

Je-li Shalimar klenotem Guerlainu, potom je Profumo tímtéž pro značku Acqua di Parma, neboť se jedná o jejich nejlepší vůni (i přestože prodělala reformulaci). Prvotní okamžiky jsou hořce citrusové a květinově mýdlové, kdy ylang vyluzuje ty své tropické banánové, přesto tentokrát příjemné tóny. Jasmín je „slunečný“ jako v Promesse de l´Aube, májová růže je zase jak vystřižená ze Chanel No. 5. Ale o květiny v této vůni nejde nebo alespoň přestane o ně jít velice brzy, neboť do popředí se dostanou kouřové tóny labdana, hřejivá hořkoslaná ambergris a nádherné „sametově“ zelené tóny chypre s několika zrníčky pudrové vanilky. Tady už k dokonalosti víc netřeba.

Reedice AA Figue Iris už je trochu jiné kafe. Thierry ubral na grepu a naopak nechal v úvodu víc vyniknout bergamot. Jeho fík je trochu méně zralý, už ne šťavnatý a galbanovější. Díky fialkovým lístkům je stále příjemně sametový. Pudrový kosatec vyměnil za zemitý. Co je ovšem nejpodstatnější, zcela vypustil fialkové bonbóny a nahradil je fialkovým pudrem. Kromě toho ztlumil i vanilku, čímž konečně v této verzi nechal vyniknout kouřovou dřevitost vetiveru včetně jeho slaného podtónu a tím se mu podařilo zachovat to, co Jean Paul Guerlainovi v AA Figue Iris nevyšlo, tj. udržet atmosféru této fíkovky ve středomoří. Jedinou nevýhodou je, že jí tím ještě ubral z její už ne tak příliš uchvacující intenzity a výdrže. Souhlasím, že na řadu Les Parisiennes a jiné niche fíkovky je to trochu málo, nicméně líbí se mi víc než Cherry Blossom, takže za mě dostává Thierry pochvalu.

Na začátku zavoní jako perlivá ostružinová limonáda s kapkou nakyslé mandarinkové šťávy. Už po pár minutách se ovšem změní ve směs pěnových fialkových a vanilkových bonbónů, poprášených bílým pižmem. Je to roztomilé, ale ne pitomé podobně jako Juste un Baisier od Fragonardu.

Tahle vůně má dokonalé jméno. I když ona není jenom příslibem, ona s sebou ten úsvit i přináší a to už po úvodu s jiskřivě svěžím citrónem a čerstvě rozloupnutou nakyslou, ale šťavnatou mandarinkou, kdy chladnou zem prohřejí sluneční paprsky v podobě krémově mýdlového ylangu. Samotný jasmín je tu lehoučký a broskvově svěží, zároveň ho doprovází sametová hebkost z jejich chlupatých slupek. Ta je postupně střídána jemným kouřem z vonných santalových tyčinek a vanilkovým popraškem s mihnuvším se podtónem tonky, která jde tentokrát do mandlova. I po tak dlouhé době je to pro mě stále bezkonkurenčně dosud nejlepší Kurkdjianova vůně.

I když tahle vůně není inspirovaná žádným drahokamem (bájného Prométhea netřeba představovat), má prý z hlediska mytologie navazovat na Lapis Philosophorum. A Promethée je prostorová orientálka jaksepatří s ohromující výdrží. Začíná mohutným větrovým závanem fenyklu a pepře. Ten sice po chvilce suchá dřevitost muškátového oříšku s větvičkou myrty, ale to už se do popředí tlačí mystická stránka vůně. Zastupuje ji vlažné, lehce mazlavé kadidlo, labdanum, styrax a jedlová pryskyřice, která vytváří dojem hromady popela, do níž byl pohozen slámově žlutý narcis se zemitým nádechem. K jeho znovuzrození z popela však nedojde, neboť Promethée se po delším rozvonění promění v suše dřevitou vetiverovku se slanými podtóny v objetí labdanového kouře a hořkoslané ambergris. Temná vůně, ale taky zcela jednoznačně pánská. (NT)

První minuty vás provází důvěrně známá jemně kořenitá turecká růže s nádechem červeného ovoce z koňských stájí The Night. Nezdrží se v ní však příliš dlouho a vydá se na vlastní dráhu do lázně ze zkvašených zelených jablek kde už na ni čekají okvětní plátky bulharské růže se sytým voskově-medovým podtónem, osvěžené špetkou růžového pepře a snítkou rozmarýnu. Žádné velké odlehčení ovšem neočekávejte, neboť Promise je stejně jako její předchůdkyně pravověrnou arabkou, o čemž vás po rozvonění přesvědčí palčivě dřevitý hřebíček, kastoreum a labdanum, které ji opět zavedou do koňských stájí s koženými sedly, prosycené nazelenalou, vlhce zemitou vůní pačuli a šáchoru. Co se týče intenzity, budeme-li srovnávat přímo s The Night, potom je Promise o trochu méně prostorovější a na kůži vydrží „jen“ půl dne, což je ale pro milovníky plnokrevných orientálek zajisté stále výborná zpráva.

Temná oudovka s hořkými bylinnými tóny a kořením, která se po rozvonění promění v pačuliovou růží s vanilkou trochu ve stylu Midnight Poison, avšak doplněná nahořklým oudem a drhnoucí kůží, jejíž hořkost zvýrazňuje i labdanum.

Jiskřivé citrusy s krotkým jasmínem, růží a sladkým pudrem v první fázi typově připomenou Flower od Kenza. Místo fialek zde ovšem máme sladce aldehydový heliotropin a ylang s vůní přezrálých banánů, podbarvené santalem, aby se v závěrečné fázi mohla proměnit v balíček zkaramelizovaných sušenek se strouhanými mandlemi a kokosu.