Tahle francouzská značka se nechala inspirovat u všech vůní filmovým festivalem v Cannes, konkrétně pak Rocher Princier oficiální stránky uvádí popisem zajímavé scény: je večer, slunce už pomalu zapadá, on má elegantní černý večerní žaket, ona okázalé zlaté večerní šaty a chystají se spolu na jednu z domnělých recepcí na knížecí skále. Já vidím spíš tohle: potemnělý přístav, vlhký mořský vzduch (chladivě svěží nasládlá máta s aldehydy), kamenné útesy (studené kadidlo). Přítomen je pouze on a není to Monte Carlo ani Cannes, ale Casablanca. Má na sobě smoking a voní po téměř nesladké skořici. Ač bývá normálně hladce oholen, v mojí představě si při blížším pohledu všimnete, že mu na tváři přece jen už nějaké to strniště raší. V jedné drží cigaretu (oud) a v druhé sklenku luxusního kořeněného koňaku. Řekla bych, že teprve vyčkává a doufá, že ho přijde navštívit Ilsa, zatímco sedí u dřevěného stolu (santal s dřevitou ambrou) a hraje šachy. Tahle určitě musel Rick vonět.

Kdyby někdo hledal starou Parfum Sacré ve vintage verzi, tak tady jste správně. Sice tu chybí pepř, místo toho je bergamotovější (dokonce bio!), vůně je trochu méně medová, ale jinak tu je stejný hřebíček, skořice a růže s jasmínem. Rozcházet se začnou až po rozvonění, kdy zůstane jen koření, které doplní pudrová fialka s máslovým kosatcem, vanilkou a tóny chypre. No ne, že by to nebylo krásné a znovu na tom nebylo poznat mimořádně kvalitní zpracování, zvláště kvituju ten kosatec na úrovni Iris Ganache. Ani tomu nejde upřít nadprůměrná intenzita a mnohem delší výdrž, než o jaké si Parfum Sacré může kdy nechat zdát, ale opravdu bylo nutné v té úvodní fázi při ceně 3250 euro takhle opisovat?

Ze začátku bych v téhle vůni nějakou procházku římskou čtvrtí hledala jen těžko. Betrand Duchaufour tu smíchal bergamot a hořké neroli se sladkým růžovým dřevem, skořicovým cukrem a lehce zapařenými rajčatovými listy. Po pár minutách se tam ta italská atmosféra starobylých kamenných ulic, osvětlených lampami za letního podvečera přece jen pomaličku začne vkrádat. Pomáhá ji vytvořit kosatec, ambra, vanilka a pudrově pryskyřičnaté tóny, které si Betrand podle mě vypůjčil ze Shalimaru. Jen vynechal kadidlo a místo toho přidal medový jasmín, hřejivě ovocnou tuberózu. A v základu pak zabrousil ke Guerlainům ještě jednou a vypůjčil si samsarovský doutnající santal. Každopádně je to na můj vkus poněkud duchaufourovsky divoká procházka. (NT)

Už úvodní kombinace řezavé frézie, liči a zázvoru tak trochu připomíná aviváž na prádlo. Tento dojem pak ještě umocní vodní květy. A jakmile se po rozvonění přidá fialka se škrobovým pižmem, máme tu i prášek na praní. Tlející pačuli se čpícími dřevy v základu taky není žádná hitparáda. (NT)

Romeo v podání Silvany Casoli má do Shakespearova osmnáctiletého mladíčka hodně daleko. Narodil se sice ve slunné Itálii a jako dítě pobíhal po rozmarýnových lukách. Potom se ale s rodiči přestěhoval na Kubu a na tamějších tabákových plantážích vyspěl v už pořádného chlapa, co si umí užít život. Spolehlivě ho poznáte podle plnovousu, doutníku, kožené bundy a galbanově zelených kalhot.

Ze začátku to vypadalo na ucházející bylinkovou svěženku s rozmarýnou a šalvějí a lehoučkými citrusy, která přes sladkost růžového dřeva přešla k nasládlému pomerančovému květu s hřebíčkovým karafiátem. Jenže během pár minut se to rozplizlo do chemického ambrovo-cedrového ocásku s citronovým osvěžovačem WC.

Je vzdálenou sestřenicí Vanitas. Obsahuje totiž stejně krásnou smetanovou vanilku, s jejíž pomocí vytvoříme lahodné creme brulée se zkaramelizovanou krustou, zahřáté ambrou a servírované na santalovém dřevě. Navíc je ale ozdobené okvětními plátky růže a pižmovým kosatcem, což z ní činí oproti Profumum Roma trochu dietnější a především cenově daleko přívětivější záležitost.

Ano, Rook věrohodně evokuje dojem motorového oleje, kouře z výfuku, sluncem rozpáleným pneumatik, které vytváří březový dehet, s oudem, hřejivým kadidlem, balzamickou ambrou a dalšími složkami. Ty se zde snoubí s tóny živočišné kůže a aromatického tabáku. Výsledkem je vůně motorkáře se zálibou v doutnících, který používá citrusově kořenitou kolínskou se zázvorem a kardamonem.

Namlsaná Paestum Rose jsem doufala v další zajímavý počin obzvlášť, když mělo jít o vůni, vzdávající poctu božské Gretě Garbo a době, který trávila ve své vile v italském Ravello na pobřeží Amalfi s výhledem na Středozemní moře, ukrytá před novináři a obklopená zahradními růžemi. Růže jako taková je v ní skutečně moc pěkná, jemně kořenitá čajová růže, osvěžená kyselým liči, takže působí příjemně energicky. Dokonce je i pokropená několika krůpějemi slané vody a zlehka prohřátá ambroxanem, čímž navozuje teplou středomořskou atmosféru, vybízející k relaxu. Výsledný dojem však poněkud kazí malinko nakyslý základ s ostrouhanotužkovým cedrem a zbytečně ji tak strhává na drogérkovou úroveň. Marná sláva, ale když k tomu přičtu počiny Eau d´Italie z poslední doby, začínám se obávat, že nejlepší dny značky už jsou sečteny.

Původně jsem po vzorku skočila především kvůli názvu, protože vůni růží miluju, takže jsem se jala hledat růži. Až následně jsem zjistila, že růže ve složení vůbec není uvedena, ale mladá svěží růžička se tam dá najít. Respektive věrně ji tam imituje jedna z nejkouzelnějších frézií, jakou jsem kdy ve vůních potkala (a to tuhle kytku jinak fakt moc nemusím), společně s broskví, absintem a šafránovým prachem. Po rozvonění pak růžový dojem zmizí, zůstane jen broskev a Rosa Nigra se promění v pižmovou kosatcovku s hřejivými ambrovými dřevy a špetkou vanilky. Potud by to bylo všechno v pořádku, kdyby se až na ten šafrán v úvodu tak nápadně nepodobala Burberry Body, potažmo Body Intense (podívejte se schválně na složení, protože už to leccos naznačuje). Je pravda, že ve srovnání s nimi nikterak nedrhne a nehořkne - v tomhle ohledu stále zůstává rozesmátou slečnou v elegantních letních květinovaných šatech - jen si nejsem jistá, když se chce Filippo Sorcinelli prosadit mezi nikovkami, zda je nejšťastnější řešení dělat to skrze vlastní vylepšené verze zavedeného mainstreamu.

Podobně jako Pierrova PG26 zpracovává tématiku slavné turecké růže z Isparty. Na rozdíl od něj se však nezaměřuje na její malinovou, ale spíš na tu přírodní kořenitou stránku. V kombinaci s ylangem působí tahle růže dokonce mýdlově. Kromě nich bylo do kytice přimícháno i několik muškátů pro zdůraznění samotné růže, které jim zároveň dodávají citrusovou svěžest. Po rozvonění se růže na několik desítek minut ztratí a je vystřídána ovocným jasmínem. Pak se ovšem vrátí znovu zahalená do obláčku jemného bílého pižma a tentokrát už i kromě kořenitosti i s vůni nakyslých malin. Intenzita je sice průměrná, nicméně jako čistý parfém vydrží na kůži přes půl dne. Milovnice opravdu kvalitních přírodních růži by měly určitě minimálně pro zajímavost vyzkoušet.

Byla jsem si skoro jistá, že růže a Profumum Roma bude sázka na jistotu. A sama růže o sobě tu je i celkem pěkná - v úvodu bergamotově svěží a posléze pačuliová a jemně kořeněná. Ale ten štiplavý cedr, který z ní začne vylézat po rozvonění z mojí kůže, ten opravdu není hezký. Zkrotí ho až kouřové tóny vetiveru v drydownu. Tahle růže tak podle mě nesahá po kotníky ani dvěma od Frederica Malleho a dokonce ani těm od Byreda. (NT)

voní hodně podobně jako Rumeur 2 Rose (mandarinka, růžové bobule, svěží růže s květinovým mýdlem), tedy až na tu přidanou tuberózu a heliotropin s vůní sladkého coca colového koncentrátu s příchutí třešní a že tady je v základu více dřeva a méně pižma (NT)

Další z řady pěkně zpracovaných orientálních růží. I tahle začíná pikantním bylinným šafránem. Oproti Rose d´Arabie je ale svěžejší, víc šťavnatá, jemně nasáklá vínem jakoby z Une Rose a zároveň i malinko vosková. Má i své zelené lístky a zásluhou hladkého suchého dřeva má i svůj stonek. Pačuli jí dodává tón zemitosti. Díky velejemnému oudu je zabalená v černém sametu.

Co se nepovedlo Francois Demachymu v letošní La Colle Noire, zvládl Roja Dove s tímto čistým parfémem. Rose po bergamotově svěžím úvodu skutečně přináší věrohodnou, jemně kořenitou vůni májové růže, zdůrazněnou citrusovými tóny pelargónie. Zásluhou tropického ylangu a sladce pikantní skořice, která se přidá po delším rozvonění působí vřele. Proti ní v další fázi kontrastuje hořce zelené galbanum s muškátovým oříškem, špetkou pepře a březové drhnutí. Díky šikovně zapracovanému pačuli je růže i příjemně sametová. Bílé pižmo s pudrovou vanilkou jí zase dodává lehkost. Vůně jde hezky do prostoru a na kůži vydrží bezmála 6 hodin. Milovnice přírodních růží by měly určitě zkusit.

Očekávali jste jemnou svěží růžičku ve stylu Rose Ikebana? Smůla. Očekávali jste dámskou koženou kabelku a růži jako takovou? Dvojitá smůla. Pro vytvoření růžového akordu použil mistr Ellena citrusově kořenitou bourbonskou růžovou pelargónii z Equipage Geranium se špetkou pepře a doplnil ji nezralou broskví. Nebyl by to ovšem Ellena, aby ji přece jen trochu neosvěžil prostřednictvím černého rybízu. A to musím vyzdvihnout, jelikož nepoužil černorybízový sirup, který obvykle vyzní bonparově, ani hromadu rybízového listí, ale autentické rybízové bobulky, mezi něž se mu kromě ojíněného zeleného lístku přimíchal i zapomenutý kosatcový kořen, cedr a suchý vetiver z Bois d´Iris. A tím vším se prolíná jemná vůně zapomenutých dámských kožených rukaviček.

Vůně má odkazovat na legendu o sv. Jiří, jenž zachránil krásnou princeznu těsně před tím, než ji spolknul hrozný drak a přitom musel bojovat s ohněm, který nestvůra chrlila. Co jiného tedy očekávat než další orientálku? Princeznou je tu směs medově sladkých a červenovocných růží, kořeněných šafránem, jemně štiplavou skořicí, která si s sebou vzala jahůdkové bonbóny. Po rozvonění se jí pokusí uchvátit drak v podobě překvapivě příjemně živočišného kmínu, teplého kadidla a kastorea. V tom se naštěstí objeví ambrový rytíř v zářivé zborji na koni s koženým sedlem a růži zachrání. Ano, tak touhle vůní se Carner Barcelona znovu vrací kvalitativně na úroveň Tardes. Jen tedy kvůli tomu nemuseli tak dramaticky zvyšovat cenu.

Je někde napůl cesty mezi Rrose Sélavy a Crimson Rocks. Od MCG podědila citrusovou růžovou pelargónii s jemně kořenitou tureckou růží s tóny červeného ovoce, která ji spojuje i s Amouage stejně jako medová sladkost a měkká dřevitost, avšak bez úvodního skořicového poprašku. Oproti Crimson Rocks je víc pryskyřičnatá. Po delší době zase opravdu solidní počin od této značky.

A tady se zase můžu podepsat pod recenzi andry. Tohle je růže leda ve smyslu růžové marmelády, která posloužila jako doplňková surovina pro ozdobení jablečného štrůdlu s rozinkam a skořicí místo šlehačky. A pokud ani po této kalorické bombě stále nemáte dost sladkého, můžete si k němu přidat i teplá švestková povidla, vydatně oslazená medem a zkaramelizovaným hnědým cukrem tak, že se lepí mezi prsty.

Není mořská růže jako mořská růže. Ta od D.S. & Durga mě vzala na bílou písečnou pláž na břehu Atlantiku, To Annick Menardo se rozhodla vydat ještě dál a to až do Tichomoří na Bali. Je to kytice malinově růžových růží, svázaná dohromady s anýzovým fenyklem. Jen tahle neleží přímo na pláži, ale na parapetu okna plážového bungalovu se slaměnou střechou (nádherný hřebíčkový karafiát v kombinaci s hřejivým mošusovým semínkem) a jen si tak naslouchá zpěněnému mořskému příboji těsně před tím, než se zářivě modré nebe zatáhne a začnou na ni dopadat první perlivě otočníkové kapky deště.

Začíná sice natrpkle svěžím bergamotem a jiskřivým zázvorem, ale už následná kombinace růže, kadidla, oudu a pačuli nápadně připomíná Privé Rose d´Arabie (je i stejně "medová"), jak už napsala jerry jen s tím rozdílem, že tady je ta růže díky papyru i lehce nazelenalá a měkce dřevitá.

Už sám název vlastně naznačuje, co od téhle růže očekávat. Jiskřivé bio citrusy nám tu společně se slanými tóny, pižmem a dalšími složkami představují mořskou vodou, která zlehka olizuje růži, ležící na bílé písečné pláži. Jednu chvilku je růže díky přidanému lipovému květu příjemně nasládlá. Nicméně po rozvonění převáží spíš její ovocná stránka. V téhle fázi jsou v ní cítit i traviny, lemující pobřeží. Škoda jen, že sama ta růže nevydrží až do úplného konce a v základu nám tak zůstane už jen ta pláž. Každopádně i tak mi přijde povedená.

Kdysi mě tahle vůně příliš nenadchla, jenže to bylo ještě v době, kdy mě růže zrovna moc nebavily. Znovu jsem se k ní dostala až tento týden a nyní musím uznat, že ač se mi dosud z Francisových růží líbila nejvíc Lumiere Noire pour Femme, tahle je daleko propracovanější a mnohem větší růží. Zpočátku díky jiskřivějším aldehydům a syté bulharské růži působí malinko starosvětsky. Během půl hodiny se však promění v krásnou jemně kořenitou růži s vůní malin, kterou někdo položil na hromadu sena. V další fázi pak medově zesládne a maliny vystřídá broskev, čímž se vzdáleně připomene Nahéma. Zároveň se přidá pačuli s lesním podrostem se zemitými a lesními podtóny, čímž růže získá nádech chypre. Ty by snad jako jediné mohly být považovány za barbarské, protože někdy mívají tendenci i přes tu medovost posunovat vůni lehoulince do pánska. Intenzitou bych řekla, že je s Lumiere Noire srovnatelná, ale výdrž má nesporně ještě lepší.

Název téhle vůně má tentokrát spojitost s profesí Ann coby návrhářky šperků, nese totiž označení pro jednu starou techniku výbrusu diamantů, která jim propůjčuje lehkou zářivost. A v přeneseném smyslu slova by se dalo říct, že i tahle růže září. Pepř v ní je na začátku až štiplavý a kovově chladné aldehydy s kapkou rumu a zkaramelizovaného cukru v ní jiskří. A netrvá dlouho a ukazuje se i sama růže. Ale tuhle „medově“ sladkou růži, vykoupanou v bílém víně, tu já přece znám. Tu sis vypůjčil z Une Rose, viď Betrande? Přidal jsi k ní však hřejivý musk z La Fille de Berlin, mnohem víc než v Lutensovi a vlastní marmeládu z červených bobulí. A nezapomněl jsi ani na mé oblíbené „sametově“ zelené tóny chypre, jimiž sis mě získal už v Chypre Palatin a prosladil je trochou krémové vanilky. Dobrá práce.

Je veselou růžičkou s hořkým zeleným galbanem a šťavnatým zeleným jablkem, které na mně nemá tendenci vonět jako prostředek na mytí koupelen. Po rozvonění ji popráší pudrová mimóza, příjemně medově zesládne díky lipovému květu, dokonce jde až lehce do melounova – mám na mysli ten zralý žlutý cukrový. V základu už jen zahalí do obláčku bílého pižma a zlehka ji zahřeje mošusové semínko. Možná to není kdovíjak velká růže, ale když ji srovnám se současnou produkcí značky, je asi tak o dvě úrovně výš. Vlastně ji považuju za jednu z nejpovedenějších Rosinek. Osobně ji nevnímám jako vyloženě letní, podle mě jí víc bude slušet jaro.