Zpočátku taková "obyčejná" lehká růže. Ovšem postupně se přidalo takové hebké jemné koření - jako když člověk čichne k prázdné kořence. Je zajímavá, ale zase ne natolik, abych ji chtěla...
...to je ale veliká kráása,meruňkovo broskvová smetanová zmrzlina v kalíšku z bulharských růží,voblizuju ji ze všech stran,tady a tady a eště tady trochu teče,trocha žonglování a flák...kopeček vypladl do trávy,válí se tam i nějaká cizí vocucaná mentolka,jé a je na ní brouček...mně je to jedno,to je taková dobrota že to sežeru "na pejska" rovnou z pažitu
(Ovocná jedlá růže se zelení z Chamade?)
Krásna, plná, bulharská ruža s trochou olejovitosti a vylepšená trochou medu. V podstate by na nej nebolo nič zvláštne, napriek nespornej kvalite, keby nebola....barbarská. Ona totiž ako také zjavenie trčí z tŕstia-chrastia uprostred lesnej zelene a bylinných tónov. Ako jasné, kompletne to prevalcuje, ale to bylinkovo-lesné pozadie tam je ako pozadie na obraze. Ruža je ústredná, pozadie si všimneme až v druhom rade. A je nemenej zaujímavé.
Tato růže není barbarská, je přítulná medová. Růžička taková, jakou ji znám z bulharských mýdel a olejů. Ovocná a koupající se ve sklenici medu. Takové, kterou by si Medvídek Pú ukryl pro každý případ do své skříňky v Doupěti a pro jistotu, aby se mu náhodou nerozbila, ji obložil uschlou travou. A když by ten med mlsal, s otevřenýma očima by si vysnil tu záplavu růžových květů na keři vedle Prasátkova stromu.
Kromě těžké záplavy bulharských růží (zaplavených medově-broskvovým vánkem a malinami) vůni v základu prostupuje koření a suchá vůně lesa (kůra, suchá tráva a sluncem vyprahlé maliní), které vyvažují sladkost. Díky nim není tato růžička hloupá ani jednoduchá, je velmi dobře poskládaná. Růže zde nemá kovový nádech, ani není trpká. Ovšem nedoporučuji ji těm, kterým ve vůních vadí med. A potom se mi zdá, že pískavice (řecké seno), která dává vůni osobitost, by mohla být pro někoho složkou rozhoupávající žaludek.
je nádherná…
...čistě měkká, hustá, temně šťavnatá růže se špetkou dekadentní smyslnosti,
medově malátná až lenošivá
(ponořit tmavě rudou růži do medu, okvětní plátky tíhou medové hmoty ještě ztmavnou, začnou zlatavě probleskovat a to je přesně ta barva vůně…)
06/06/11
Říkám si slečna Ro. Bohužel jen já. Pro ostatní jsem „trhlá Rózina“, „ta vod vedle“, „to vokatý vyžle“ nebo někdy taky „hej ty!“ … slyším na všechno. I když většinou dělám, že neslyším vůbec. Je to tak nejlepší … no, zas se opakuju, tak pardon.
Sedím tady a přemejšlím, jak je možný některý lidi milovat a zároveň nenávidět. Copak se to vzájemně nevylučuje? Miluju Reného … a zároveň ho nenávidím. On mě nemiluje a nenávist ke mně asi taky necejtí, necejtí ke mně totiž nic. Jsem mu volná. René bydlí v podkroví našeho pavlačáku a je malíř. Nevím sice kolik mu je, ale vypadá tak na pětadvacet až třicet. Jasně, řekli byste, že je na mě starej, ale podle mě je věk jen číslo. A kluci od nás ze školy, a vůbec tady z okolí, jsou totálně vypatlaní. Nedá se s nima o ničem bavit a jediný, co je u holky zajímá, je to, jak velký má kozy. René je jinej. Kozy ho možná zajímaj taky, ale tak nějak jinak. Určitě až na druhým místě za ženskou duší, protože svýma krásnýma uhrančivýma očima se člověku provrtá až do duše. Aspoň mně teda jo. Má charisma umělce, který nemá nikdo jinej. Má krásný vlasy, vlnitý a dlouhý až na ramena. Někdy je nosí stažený do culíku. A jeho hlas … páni! Člověku se až podlomí kolena, když René promluví.
Slíbil mi, že mě jednou namaluje. Řekl to jednoho letního odpoledne, když mě potkal, jak stojím u našeho baráku. Měla jsem letní šaty s motivem růží a on mi od té doby říká „Růžičko voňavá“. Teda né, že by ke mně čuchal … škoda. Ale řekl tehdy: „Sluší ti to, Růžičko voňavá, jednou tě namaluju. Až trochu víc rozkveteš ...“ … achjo.
Achjo … předevčírem večer mi zlomil srdce. A místo, abych rozkvítala, tak vadnu. A vlastně za všechno může vůně. Taková voňavá stopa, po který jsem šla jak ohař až ke dveřím jeho bytu. Ten blbej večer. Plížila jsem se po schodišti jako zloděj a nasávala to cosi zvláštního, cizího a tak nějak hříšnýho. Vůně, kterou jsem ještě necejtila. Chtěla bych tak vonět. Sladce jako olej z plátků růží, draze jako dáma z velkýho světa, nadýchaně a tajemně jako mechovej polštář na vlhkým kameni, když do něj položím hlavu … a taky svůdně. Ta vůně se obtáčela kolem zábradlí jako had a syčela na mě, vysmívala se mi a zároveň si mě k sobě přitahovala. Nedalo se jí odolat. Šla jsem za ní jako ovce na porážku …
Stála jsem s uchem nalepeným na jeho dveřích a ani nedejchala. Slyšela jsem smích, jeho a její. A pak sametovej hlas, ženskej hlas … a zase smích. A hudbu … a kolem mě vůně a na tváři slzy. Slzy vzteku. A pak už nevím … jen to, že jsem se dědkovi vod vedle vyválela v záhonu růží, který si pěstuje vedle výběhu se slepicema. Dobrej kontrast! Ležela jsem v mokrý hlíně celá dopícháná trnama a s roztrženou sukní a solidaritu se mnou držela poloprázdná flaška tetina domácího likéru. Válela se totiž vedle mě. U toho růžovýho záhonu je výhodná strategická pozice, ze který je vidět jak Reného okno, tak vchod a zároveň se člověk může v případě nouze přikrčit za kurník. Jenže to by se nesměl ze žalu opít a pak zůstat ležet na zemi jak přejetá žába.
Dnes je mi strašně blbě … a Reného nenávidím, aspoň pro dnešek. Ale hlavně mám děsnej průser ...
Kdysi mě tahle vůně příliš nenadchla, jenže to bylo ještě v době, kdy mě růže zrovna moc nebavily. Znovu jsem se k ní dostala až tento týden a nyní musím uznat, že ač se mi dosud z Francisových růží líbila nejvíc Lumiere Noire pour Femme, tahle je daleko propracovanější a mnohem větší růží. Zpočátku díky jiskřivějším aldehydům a syté bulharské růži působí malinko starosvětsky. Během půl hodiny se však promění v krásnou jemně kořenitou růži s vůní malin, kterou někdo položil na hromadu sena.
V další fázi pak medově zesládne a maliny vystřídá broskev, čímž se vzdáleně připomene Nahéma. Zároveň se přidá pačuli s lesním podrostem se zemitými a lesními podtóny, čímž růže získá nádech chypre. Ty by snad jako jediné mohly být považovány za barbarské, protože někdy mívají tendenci i přes tu medovost posunovat vůni lehoulince do pánska. Intenzitou bych řekla, že je s Lumiere Noire srovnatelná, ale výdrž má nesporně ještě lepší.
Zpočátku taková "obyčejná" lehká růže. Ovšem postupně se přidalo takové hebké jemné koření - jako když člověk čichne k prázdné kořence. Je zajímavá, ale zase ne natolik, abych ji chtěla...
...to je ale veliká kráása,meruňkovo broskvová smetanová zmrzlina v kalíšku z bulharských růží,voblizuju ji ze všech stran,tady a tady a eště tady trochu teče,trocha žonglování a flák...kopeček vypladl do trávy,válí se tam i nějaká cizí vocucaná mentolka,jé a je na ní brouček...mně je to jedno,to je taková dobrota že to sežeru "na pejska" rovnou z pažitu
(Ovocná jedlá růže se zelení z Chamade?)
Krásna, plná, bulharská ruža s trochou olejovitosti a vylepšená trochou medu. V podstate by na nej nebolo nič zvláštne, napriek nespornej kvalite, keby nebola....barbarská. Ona totiž ako také zjavenie trčí z tŕstia-chrastia uprostred lesnej zelene a bylinných tónov. Ako jasné, kompletne to prevalcuje, ale to bylinkovo-lesné pozadie tam je ako pozadie na obraze. Ruža je ústredná, pozadie si všimneme až v druhom rade. A je nemenej zaujímavé.
Tato růže není barbarská, je přítulná medová. Růžička taková, jakou ji znám z bulharských mýdel a olejů. Ovocná a koupající se ve sklenici medu. Takové, kterou by si Medvídek Pú ukryl pro každý případ do své skříňky v Doupěti a pro jistotu, aby se mu náhodou nerozbila, ji obložil uschlou travou. A když by ten med mlsal, s otevřenýma očima by si vysnil tu záplavu růžových květů na keři vedle Prasátkova stromu.
Kromě těžké záplavy bulharských růží (zaplavených medově-broskvovým vánkem a malinami) vůni v základu prostupuje koření a suchá vůně lesa (kůra, suchá tráva a sluncem vyprahlé maliní), které vyvažují sladkost. Díky nim není tato růžička hloupá ani jednoduchá, je velmi dobře poskládaná. Růže zde nemá kovový nádech, ani není trpká. Ovšem nedoporučuji ji těm, kterým ve vůních vadí med. A potom se mi zdá, že pískavice (řecké seno), která dává vůni osobitost, by mohla být pro někoho složkou rozhoupávající žaludek.
je nádherná…
...čistě měkká, hustá, temně šťavnatá růže se špetkou dekadentní smyslnosti,
medově malátná až lenošivá
(ponořit tmavě rudou růži do medu, okvětní plátky tíhou medové hmoty ještě ztmavnou, začnou zlatavě probleskovat a to je přesně ta barva vůně…)
06/06/11
Slečna Ro …
Říkám si slečna Ro. Bohužel jen já. Pro ostatní jsem „trhlá Rózina“, „ta vod vedle“, „to vokatý vyžle“ nebo někdy taky „hej ty!“ … slyším na všechno. I když většinou dělám, že neslyším vůbec. Je to tak nejlepší … no, zas se opakuju, tak pardon.
Sedím tady a přemejšlím, jak je možný některý lidi milovat a zároveň nenávidět. Copak se to vzájemně nevylučuje? Miluju Reného … a zároveň ho nenávidím. On mě nemiluje a nenávist ke mně asi taky necejtí, necejtí ke mně totiž nic. Jsem mu volná. René bydlí v podkroví našeho pavlačáku a je malíř. Nevím sice kolik mu je, ale vypadá tak na pětadvacet až třicet. Jasně, řekli byste, že je na mě starej, ale podle mě je věk jen číslo. A kluci od nás ze školy, a vůbec tady z okolí, jsou totálně vypatlaní. Nedá se s nima o ničem bavit a jediný, co je u holky zajímá, je to, jak velký má kozy. René je jinej. Kozy ho možná zajímaj taky, ale tak nějak jinak. Určitě až na druhým místě za ženskou duší, protože svýma krásnýma uhrančivýma očima se člověku provrtá až do duše. Aspoň mně teda jo. Má charisma umělce, který nemá nikdo jinej. Má krásný vlasy, vlnitý a dlouhý až na ramena. Někdy je nosí stažený do culíku. A jeho hlas … páni! Člověku se až podlomí kolena, když René promluví.
Slíbil mi, že mě jednou namaluje. Řekl to jednoho letního odpoledne, když mě potkal, jak stojím u našeho baráku. Měla jsem letní šaty s motivem růží a on mi od té doby říká „Růžičko voňavá“. Teda né, že by ke mně čuchal … škoda. Ale řekl tehdy: „Sluší ti to, Růžičko voňavá, jednou tě namaluju. Až trochu víc rozkveteš ...“ … achjo.
Achjo … předevčírem večer mi zlomil srdce. A místo, abych rozkvítala, tak vadnu. A vlastně za všechno může vůně. Taková voňavá stopa, po který jsem šla jak ohař až ke dveřím jeho bytu. Ten blbej večer. Plížila jsem se po schodišti jako zloděj a nasávala to cosi zvláštního, cizího a tak nějak hříšnýho. Vůně, kterou jsem ještě necejtila. Chtěla bych tak vonět. Sladce jako olej z plátků růží, draze jako dáma z velkýho světa, nadýchaně a tajemně jako mechovej polštář na vlhkým kameni, když do něj položím hlavu … a taky svůdně. Ta vůně se obtáčela kolem zábradlí jako had a syčela na mě, vysmívala se mi a zároveň si mě k sobě přitahovala. Nedalo se jí odolat. Šla jsem za ní jako ovce na porážku …
Stála jsem s uchem nalepeným na jeho dveřích a ani nedejchala. Slyšela jsem smích, jeho a její. A pak sametovej hlas, ženskej hlas … a zase smích. A hudbu … a kolem mě vůně a na tváři slzy. Slzy vzteku. A pak už nevím … jen to, že jsem se dědkovi vod vedle vyválela v záhonu růží, který si pěstuje vedle výběhu se slepicema. Dobrej kontrast! Ležela jsem v mokrý hlíně celá dopícháná trnama a s roztrženou sukní a solidaritu se mnou držela poloprázdná flaška tetina domácího likéru. Válela se totiž vedle mě. U toho růžovýho záhonu je výhodná strategická pozice, ze který je vidět jak Reného okno, tak vchod a zároveň se člověk může v případě nouze přikrčit za kurník. Jenže to by se nesměl ze žalu opít a pak zůstat ležet na zemi jak přejetá žába.
Dnes je mi strašně blbě … a Reného nenávidím, aspoň pro dnešek. Ale hlavně mám děsnej průser ...
Kdysi mě tahle vůně příliš nenadchla, jenže to bylo ještě v době, kdy mě růže zrovna moc nebavily. Znovu jsem se k ní dostala až tento týden a nyní musím uznat, že ač se mi dosud z Francisových růží líbila nejvíc Lumiere Noire pour Femme, tahle je daleko propracovanější a mnohem větší růží. Zpočátku díky jiskřivějším aldehydům a syté bulharské růži působí malinko starosvětsky. Během půl hodiny se však promění v krásnou jemně kořenitou růži s vůní malin, kterou někdo položil na hromadu sena.
V další fázi pak medově zesládne a maliny vystřídá broskev, čímž se vzdáleně připomene Nahéma. Zároveň se přidá pačuli s lesním podrostem se zemitými a lesními podtóny, čímž růže získá nádech chypre. Ty by snad jako jediné mohly být považovány za barbarské, protože někdy mívají tendenci i přes tu medovost posunovat vůni lehoulince do pánska. Intenzitou bych řekla, že je s Lumiere Noire srovnatelná, ale výdrž má nesporně ještě lepší.