V případě vůní od F. Malleho jsem dospěla k závěru, že se nevyplatí zkoušet je narychlo ve stresu, ale naopak je potřeba si na ně udělat klid a každé dát šanci podruhé i vícekrát. Zároveň v tom tkví kámen úrazu, že se vám dostanou pod kůži o to víc a přesně to se mi stalo i tentokrát. Devastující pižmo? Příliš silná slova, drápky ovšem má, to jo. Po relativně jemném, svěžím a trochu nahořklém citrusovém úvodu se přižene mohutný prachový oblak nasládlé skořice (s sebou má na dlouhém vodítku i špetku hřebíčku, který za ním bezmocně povlává), takže pokud někam, tak Ravageur bych připojila k této složce. Pak se konečně začne hlásit pižmo. Jenže ono nedostane příliš šancí působit špinavě, štiplavě (skrze jistou chvilkovou dřevitou pikantnost tipuji i pár cedrových třísek), upoceně, ani živočišně nebo jak to mám nazvat. Topí se totiž v husté směsi vanilky, tonky a krémového santalu a zůstává i ta skořicová stopa (už v jemnější podobě). A když už se zdá, že se přece jenom skrze měkkou nadýchanost vanilky zachrání, dorazí ho neméně hustá hřejivá hořkoslaná ambergris s medově křupavou krustou na povrchu. Jen málo vůní vám zlatavě zahřeje prokřehlou kůži (na hodně dlouhou dobu) a Musc Ravageur k nim rozhodně patří.

Než jsem Koublaie vyzkoušela úplně poprvé, představovala jsem si podle recenzí, z nichž některé ho označovaly jako vůni nemytého chlapa na koňském hřbetu, kdovíjakou pecku. Ale ani nyní s větším odstupem času na ní nenacházím nic extrémně živočišného, co by mě mělo porazit. Pořád je to příjemná pižmovka s kapkou bergamotu, hřejivým včelím voskem s medovými podtóny, příjemně živočišným kmínem a propolisovou ambrou. Pokud by takhle voněl kůň, tak jedině nějaký důkladně vymydlený a takový, jemuž někdo nasadil koženou uzdu a do hřívy zapletl několik růží, které se po rozvonění objeví a které zásluhou velmi dobře zapracovaného pačuli a labdana působí až sametově. V drydownu už jen vůni zlehka prosladí vanilka, čímž utlumí úvodní voskovou medovost. Kdyby takhle voněli nejen chlapové od koní, vůbec by mi to nevadilo.

Je vůní bílých květin, především pak jasmínu, kůže a švestek, které s pomocí labdana a balzamické ambry použijeme k výrobě povidel jako v Bohemes. Ta v závěru osladíme několika krystalky zkaramelizovaného cukru, přihodíme pár malin a přidáme k nim pačuliový základ s La Petite Robe Noire Couture.

Tenhle hudební festival se sice koná na otevřeném prostranství, ale ve srovnání s takovou Psychédélique tu pačuli najdete jen velmi poskrovnu. Jako občerstvení se tu prodávají hlavně kandovaná jablka a fialkové bonbóny. Že by se tu kouřila tráva? Ale kdeže. Jen pár odvázanějších návštěvníků v křiváku si dopřeje třešňový tabák z vodní dýmky.

Zatímco Superstitious má evokovat šustění dámských šatů, Music For a While má prý vyjadřovat schopnost hudby přenést nás na místo, kde je život krásnější. No jak se to vezme. Aby vás tam totiž vzala, je potřeba mít u této vůně opravdu vřelý vztah k levanduli a ananasu, a to konkrétně k výrazně aromatické kafrové levanduli. Vyžádá si veškerou pozornost, jakmile vstoupí do místnosti. Vystaví se na odiv osvěžujícím kapkám bergamotové a mandarinkové šťávy. Vrhne se do chladivé náruče přezrálého sladkého ananasu. Šustí přitom sukní svých zelených taftových šatů z pačuli, ale na rozdíl od Superstitious má díky labdanu navíc i kožené rukavičky a tančí spolu celý večer.

Je zdrsnělou orientální vůní s medicinálním oudem, který se v ní objeví po osvěžujícím úvodu s grepem. Nicméně po rozvonění jej zjemní semišový šafrán s balzamickou ambrou. V základu potom nejvíc vyniknou zemitě peprné tóny guajakového dřeva na mechovém podkladu.

Patří do kategorie něžných květinově pudrových vůní typu Fleur de Peau. Vidím ji jako porcelánově bílou růži, osvěženou verbenou a citrusy v obláčku bílého pižma, kterou po rozvonění obklopí dřevitý základ s jehličnatým cedrem, mléčným a posléze i kořenitým santalem.

Po úvodním závanu svěžích růží a fialkového pudru se promění v něžnou pižmovou kosatcovku, evokující čistě vyprané ložní prádlo. Musk je vůní, která beze zbytku potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je někdy ta největší krása.

Ano, něžné bílé pižmo, nadýchané jako obláček, které je v úvodu osvěžené vodními květy a neřezavou frézií. Po rozvonění pak už jen nepatrně vanilkově zesládne, rozhodně ale ne gurmánsky, takže stále zůstává vůni čistoty, což z ní dělá i vhodného kandidáta pro vrstvení. Pro mě jedno z velmi milých překvapení, které jsem v řetězcových parfuméríích v poslední době potkala.

Dlouho jsem si přála stejně jako Luna najít v Muglerově Auře bosorku, jenže se nezadařilo. Schovala se mi totiž sem. Tahle bláznivě se chichotající divoká víla se zelenými jasmínovými výhonky místo vlasů tu žije v pačuliově vlhkém mechovém doupěti společně s lesní zvěří. Její smaragdové oči jiskří, když sbírá pyl z bílých květů, na který láká svoje oběti. Na první dojem je totiž medově sladký a opojný, ale prudce jedovatý.

Byla jednou jedna spanilá pačuliově kořenitá růže, která pod paprsky jasmínového slunce vykvetla v mokřadech mezi puškvorcem, na jejichž okvětních plátcích a zelených lístcích se třpytily kardamonové kapky rosy. Svou krásou zaujala i jelínka, který ji chodil pravidelně obdivovat, dokud neuvadla a na jejím místě ji vystřídal křehce zemitý kosatec. Aneb Pascalu Gaurinovi se podařilo s pomocí měkce koženého labdana, hřejivého mošusového semínka a krotkého oudu vytvořit kouzelný tón příjemně živočišného pižma.

Tuto vůni bychom v jistém smyslu mohli považovat za Tomovu variaci na No. 5 podobně, jako se o to pokusil Lutens s Clair de Musc. Fordovy aldehydy jsou ovšem zcela jiné: víc citrusové, nazelenale vlahé a ostře pepřové. Pudrový a zároveň lehce zemitý kosatec však mýdlovost odlehčí. Po rozvonění se dočkáme pudrového pižma z White Suede, které se skvěle doplňuje s jemnou aldehydovou vlahostí. Pižmo má sice tendenci nepatrně drhnout, ale tuto jeho snahu eliminuje a uhlazuje sladká krémová tonka. No a nebyl by to Ford, aby nám k tomu nepřidal hřejivý včelí vosk s lehkou stopou živočišnosti a medové nasládlosti. Neboť jak známo, on si na nějaké něžňoučké vodičky opravdu nepotrpí :) .

Bílopižmový solifor? Ani náhodou. Souhlasím s andry, spíš než Muskane by se měla jmenovat spíš Poudrane. Samý pudr, jehož dusivost krotí kyselé maliny, nikoliv však jeho sterilní škrobovost. Je dcerou Kenzo Flower. Chybí jí vyzrálá pryskyřičnatá léta, která si kromě většího množství fialkového pudru přidává s pomocí růžové rtěnky a naškrobenými vanilkově žlutými svátečními šaty.

Má údajně evokovat procházku lesem a řekla bych, že se jí do celkem slušně daří. V lese se ocitnete hned díky úvodní kombinaci jiskřivě svěžích citrusů, cypřiše a mátově svěží pelargónie. Kvete tu však taky krásná křehká, lehce tonkově proslazená levandule. Jak postupujete lesem dál, narazíte na část s dalšími jehličnany, kde ještě neopadla mlha a zároveň zjistíte, že tu někdo pálí klestí. (NT)

Z Insolence si bere jen úvodní kyselé maliny s citrusy, které postupně zahustíme mandlemi, podobně laděnou tonkou a vanilkou. To by se mi samo o sobě i líbilo, jenže by se k tomu nesměl v další fázi přidat gumový jasmín a posléze ještě sladký pačuliový základ, z něhož jsem dokonce měla náběh na migrénu, když jsem si jednou neprozřetelně vzala na cestu autobusem.

Šeřík v ní je skutečně hedvábný a krémově něžný. Já ho mám v úvodu doplněný i ledově šťavnatou hruškou, kterou po rozvonění vystřídají perlivé kokalové tóny heliotropinu s bílým pižmem. Nicméně je pravda, že právě to pižmo vyzní v kombinaci s kašmeranem v základu, kdy už se šeřík vytrácí, lehce kosmeticky, ale kupodivu mě to neruší a že kašmeran snesu málokde.

"Mému zdraví lahodí jen to lesní jahodí". No tak tuhle známou filmovou hlášku je v případě My Way potřeba brát trochu s rezervou. Lesní jahody tu sice najdete hned v úvodu společně se svěžím pomerančovým květem a lehce syntetickými citrusy, ale spíše v podobě ovocných dropsů s náplní. Po rozvonění už nastupuje v plné polní ovocně žvýkačková tuberóza s gumovým allurovským jasmínem. V jedné chvíli nabere tuberóza podobu čerstvě uvařené meruňkové marmelády, jenže to by se někdo nesměl rozhodnout přimíchat do něj i tužkové odřezky. Až v základu se s pomocí bílého pižma a vanilky promění v bonbónkové lesní jahůdky, které už nepůsobí tolik otravně. Definitely not My Way.

Můj ylang? A kde jako? Tohle je v první půlce ukázková rybízová žvýkačka přelitá šťávou z kyselé mandarinky a nic jiného. Po rozvonění kolem prolítne medově nasládlý jasmín, ovšem takovým fofrem, až se za ním práší, jak mete. Do popředí se tlačí především pomerančový květ, nějaký ten krémově mýdlový ylang ylang s jemnou vůní konvalinky. Květiny jsou zlehka poprášeny vanilkovým pudrem. Ááá, vzbuďte mě, až tahle nuda skonči. Je smutné, když tradiční parfémové domy začnou podléhat moderním trendům. (NT)

Má jít o slunečnou vůni, inspirovanou bílou lilií, ale rozhodně nevoní jako klasická bílokvětinovka. Má klasicky svěží citrusový úvod s jiskřivým růžovým pepřem. Z citrusů, které mají do bio daleko, dominuje kyselá mandarinka. Nicméně už po pár minutách začne s kosatcovým pudrem a rtěnkovým akordem (růže s kapkou fialky) nabírat mnohem zajímavější směr. Teprve za nimi se po delším rozvonění schovává lilie s květinově krémovými tóny. Je krotká jako jehňátko, vznáší se na obláčku sněhobílého pižma s balzamickou ambrou a je oproštěná od jakékoliv zeleně. V základu pak už jen nepatrně vanilkově zesládne. Sice není tak komplikovaná jako Lys Mediterranée, nicméně coby letní lilie bude možná mnohem snáze nositelná i pro ty, kteří liliovky až dosud nemohli nosit.

I já v ní mám tu levanduli zelenou, ale ne kafrovou, spíš příjemně svěže zelenou, zároveň jí mám ale taky ovocnou, takže ve finále vyzní tak trochu jako nezralé lesní jahůdky. Potom už vstupuje do hry zakouřená dřevitá myrha s tonkou, která i mně v této střední fázi připomíná perníčky z Tonky Imperiale. Podoba se ovšem vytratí, když tonka přejde do tónů bílé čokolády s najemno nasekanými mandličkami, mezi než se vmísí vanilkový pudink.

Sladce dřevitou vůni myrhy mám hodně ráda a tahle podlě mě patří k těm nejpovedenějším. V prvních minutách osvěží hořký grep s růžovým pepřem, aby následná kombinace myrhy, drceného černého pepře a lehce připálené lékořice v další fázi postupně vytvořila dojem starého pergamenu, který jsme jen tak tak zachránili z plamenů krbu (teplé kadidlo se zemitostí pačuli). Hned vedle na stole stojí miska s kouskem kompotované hrušky, konvička černého čaje a hromádka kandovaných meruněk. Kdesi v rohu místnosti tušíte další stolek s vázou, v níž medově nasládlá růže s voskovými podtóny, lehce poprášená kosatcovým pudrem. Není sice vyloženě tělová, ale do okolí vysílá spíš jen jemnější závany a po necelých třech hodinách je potřeba ji přiživit.

Poprvé jsem zkoušela tuto vůni předloni v únoru v koncentraci EDP, chvilku před tím, než byla definitivně stažená z trhu a už tehdy jsem věděla, že z orientální řady bude má nejméně oblíbená, takže po jejím konci nebudu tesknit, ale shodou okolností se mi dostal do ruky vzorek čistého parfému z limitované edice, který můj pohled na ni docela vylepšil alespoň v té druhé polovině. Pravda, na začátek je tam toho sladce štiplavého anýzu až přespříliš a skutečně má tendenci vonět jako sirup proti kašli s větrově-třešňovou příchutí, smíchaný s hořkými zelenými bylinkami, což pořád není moc lákavé. Po rozvonění se však konečně projeví suchá dřevitá, lehce zakouřená myrha (v jistých okamžicích dokonce i malinko prašná) s gurmánskými tóny. Tvoří je jednak jen nepatrně připálená lékořice, opět jen s tím příjemným tmavě sladkým tónem, a vanilkově-medový benzoin s krémovou tonkou.

Nejprve přichází myrha, v níž se snoubí jemná pikantnost s nasládlou dřevitostí (podobu s Alambarem necítím, ten je na mně ostřejší a prachovější), poté je zalita pořádnou dávkou černého čaje s kapkou mléka. Po nějaké době vystoupí ten lékořicový pendrek, naštěstí jen velice slabě - Pierre Guillaume jako jeden z mála zřejmě umí vychytat to správné množství, aby lékořice nepůsobila otravně a naopak dodávala takový lehký tmavě sladký tón. Lentilky jsem celou dobu hledala také marně, dočkala jsem se spíš horké (vyloženě kouřící) mléčné čokolády (nápoje) s našlehaným vanilkovým krémem, zato to ovšem byla nadmíru chutná kombinace. Navíc jsem nedávno učinila poměrně nové objevné zjištění, že tato vůně není jen do mrazů, ona skvěle voní i v teple :) .

Je první, u níž nenacházím inspiraci žádnou z mně dosud známých vůní. Rovněž jsem se nikde nedočetla, proč mistery, ale možná v tom je to tajemství. Jde o hodně zvláštní ouduvku, která kombinuje nasládle zelené tóny anděliky, fialky a vařené mrkve. Samotný oud se objeví už po pár minutách společně s mazlavým kadidlem, drceným černým pepřem a pikantní dřevitostí muškátového oříšku. V základu pak vůně ještě trochu zdrsní s pomocí kůže, labdana a ambry. Zároveň jí téměř neznatelně provzdušňuje špetka kosatce a bílého pižma. Každopádně vůně je to od začátku do konce jednoznačně pánská.

Bertrandova oudovka se nese v ryze evropském duchu. V úvodu v ní taky cítím hlavně citrusové aldehydy s kovovou růží a pelyňkem v duchaufourovském stylu. Oud v ní mi ve střední fázi v kombinaci se šafránem tak trochu evokuje lehce spálenou gumu, ale tady naštěstí nedoutná a opravdu hraje druhotnou roli a rychle se začne ztrácet v záplavě příjemně živočišného hřebíčku, aby se nakonec proměnila v květinovou chypre s krásnou růží, pačuli a kořenitým santalem.