Vyloženě lehká jako motýlci sice tahle vůně není, rozhodně je to ale jedna z nejčistších bílokvětinovek, jaké jsem zatím poznala. Těch prvních několik vteřin s natrpkle svěžím bergamotem skoro ani nestojí za zmínku, jelikož se prolíná s hořkostí neroli, hřejivostí tuberózy, nazelenalým jasmínem a medově nasládlým lipovým květem. Až dávka čerstvého pylu (jemné pižmo) po pořádném rozvonění vůni nadnese. Každopádně ani v této fázi bych ji s létem nespojovala, dojmově z ní mám spíš pocit jarního dne na louce, kdy začalo svítit slunce jen krátce po té, co se zvedla mlha. Nebylo by to špatné, bohužel se na mně jako většina původních l´artisanovských vůní do hodiny rozpadne.

Tak v tomto případě název s hodinovou bohoslužbou sedí. V jehličnatém lese za mydlinkovou mlhou se před námi zjevuje starý zaprášený kostel. Vevnitř se nachází jen několik dřevěných lavic. Kamenné zdi kostela jsou sice chladné, ale vzduch uvnitř je prosycen suchým štiplavým kouřem teplého kadidla. A jako kostelní kadidlovka má pochopitelně neuvěřitelnou intenzitu a výdrž.

Znovuobjevená vzpomínka na gurmánské vůně s kosatcem od Guerlainu, jen bez té jejich typické vanilky . To byla jedna z prvních věcí, která mě napadla, tedy jen v první polovině. V začátku jiskří mandarinka v prachovém obláčku sladké skořice, až z ní zůstane jen samotná kůra a v plátcích dopadne do horké lázně z tmavé čokolády. Z té vykvete nejprve zemitý kosatec pomalu se „rozpadající“ do něžných pudrových tónů. Čokoláda nám postupně tuhne a kdosi ji rozdrolí až na prach a uvolňuje tak cestu teplému mléčnému santalu a vůni máslových sušenek v mlžném kouřovém oparu.

Ano, je to především o růži, ovšem zrovna takto pojatou růži nemusím . Tedy zpočátku je sice promísená se svěží frézií a říznutá trochou pepře, poté se kolem protáhne vlečka malinového sirupu s trochou fialkového pudru, ale ta růže je pro mě prostě příliš omamná, až bolehlavová. Celé to navíc umocňuje i ten kouřový kabátek, do něhož se zahalí a neustává to ani tehdy, když ta růže spadne to trávy a začíná se intenzivně sušit na slunci. Teprve v úplném závěru konečně zjemní a nepatrně (přesto však velice příjemně) zesládne, jenže kdo má na to takovou dobu čekat? (NT)

Tahle myrha mě vůbec nenadchla. Ze začátku totiž na mně voněla jako sladká jarová voda (mandarinka, vodní květy a med – to se nějak nepovedlo). Po delším čekání se sice myrha objevila v kombinaci se dřevem, kořením a „lutensovským“ živočišnem, ale ten prvotní dojem už to prostě nezachránilo.

Pierrovo pojetí temné vanilky je oproti té Lutensově brát s menší rezervou. V první fázi má totiž spíše podobu vanilkového cukru, smíchaného s hřebíčkem a špetičkou skořice a zahaleného do kouřově pryskyřičnatého obláčku. Teprve po rozvonění se objeví krémová bourbonská vanilka, která v kombinaci se zmíněným vánočním kořením typově trochu připomíná reformulovaný Addict v tomhle případě podbarvený temně sametovými tóny.

Přívlastek Nuit je v tomto případě značně zavádějící. Zpočátku voní jako bonpari z příchutí lesního ovoce. Po rozvonění se promění v růžový lokum, obalený v práškovém cukru. Jenže pak se zvrhne do laciné drogérkovky s umělohmotným pačuli, která neviděla kadidlo a ni z rychlíku.

Přelitý Tresor Midnight Rose s přidaným kysele svěžím liči v hlavě a mandlovými sušenkami po rozvonění. To je celé. Pitomá ta vůně není, ale fakt nechápu tohle neustále omílání jednoho a toho samého.

Vím, že s gardéniemi ve vůních je často kříž, avšak po víceméně kladných ohlasech a celkem dobré zkušenosti s Une Voix Noire a zmínkách, že jde o moderní chypre byly mé naděje opravdu veliké. Kyselá a štiplavě svěží rebarbora by ani tolik nevadila, dokonce ani to zelené jahodníkové listí a ani ty kandované jahody. Problémem je samotná gardénie, která nejenže na mně houbičkovatí, ale je obalená hlínou a dokonce i drhnoucí kůží. Po rozvonění naštěstí ty žampióny zmizí a vyloupne se z toho docela slušná krémová květinovka s broskví. A vida, najdou se i ty "sametové" tóny chypre. Ovšem to nedokáže vykompenzovat tu hrůzu předtím.

Bohužel musím potvrdit to, co zmiňuje domenica u sebe na blogu. S odstraněním 28 přišel kosatec i o svou jásavost, kterou nahradila bergamotová svěžest. Je stále zemitý, lehoulince mrkvový a je doplněný zelenými výhonky a intenzivnější, no už to není ta slaďoučká vařená mrkvička, rozpadající se na jazyku, ale vlivem balzamické ambry lehce hořkne. Za jiných okolností bych tuto polohu ambry uvítala, jenže tady úplně nahradila druhou pro mě zásadní podobu kosatce původní 28 La Pausy: máslovou. Kosatec si dál jede svou lineární melodii, jen se zahalí do průsvitného obláčku bílého pižma. Na druhou stranu pokud uvážím, co na mně provádí nová 31 Rue Cambon v koncentraci eau de parfum, potom La Pausa jednoznačně vyhrává.

Vždycky mě potěší, když objevím nějaký dobrý mainstream ze staré školy a to je případ této vůně. Začíná směsí hořkých citrusů, štiplavého koření a zelených tónů. Mihne se i trocha živočišného jasmínu. Následně se však rozvoní do teplého květinového mýdla, do něhož vmícháme lžičku lehce zcukernatělého medu. Sladkost však zanedlouho zlumí mech s lesním podrostem spolu s kouřem ze zapálených vonných tyčinek santalu.

Po opětovném porovnávání obou verzí musím uznat, tím, co nové verzi LPRN 2012 škodí, je ta řvavá sytá trešeň a zesílené čajové aroma, nikoliv lékořice, ačkoliv takový Octavian tvrdí, že díky tomu je nová LPRN měkčí a zakulacenější – no, ehm. Vlastně toto je jedna z mála lékořic, která na mně narozdíl od té v Lolitkách negumovatí. Je to teplý mandlový moučník, zpočátku přelitý citronovou šťávou. Po jejím vyprchání ho postrouháme lékořicí, ta však vůbec není připálená, naopak je příjemně tlumeně sladká a vůni propůjčuje pudrový/prachový nádech, jak byste to spíš čekali od skořice, ovšem spolu s vůní čerstvě uvařeného černého čaje, nesoucí se ke mně tentokrát jen z povzdálí nezapomenou vůni dodat jemný odstín noir. Obojí zároveň vůni překvapivě přitáhne k tělu jako kašmírová šála, jíž se chcete v zimě zahřát. Nakonec tedy nezbývá, než se do moučníku zakousnout a zjistit, že uvnitř ukrývá krémovou vanilkovou náplň. Z kategorie gurmánských počinů od Guerlaina je to tedy sice pořád těžší, ale při správné náladě velmi dobře stravitelný zákusek.

Zatímco původní La Petite Robe Noire byla o teplém mandlovém moučníku s krásnou lékořicí, tahle vůně vsadila na umělohmoutnou řvavou třešeň s několika kapkami trpkého bergamotu na úvod. Ty se ovšem vzápětí ztratí v hektolitrech kouřového uzeného čaje, který mi vadil už v takovém Tea for Two. Ale zase abych nekřivdila L´Artisanu, tam mě alespoň nezačala terorizovat tuna žvýkačkové třešňové hmoty s připálenými mandlemi, jako je tomu v této LPRN po rozvonění. Po lékořici tu není téměř ani památky. Jediné, co se trochu povedlo, je kosatcovo-pudrový poprašek v základu, který se snaží tlumit tu třešeň. Jenže je tak jemný, že na to jeho síly prostě nestačí. Zkoušela jsem už tolikrát a vždycky to končí mýdlem a drhnutím.

S prodloužením šatiček zmizel ukřičený umělý třešňový čaj a byl nahrazena jiskřivou malinovkou se svažím bergamotem a moc pěknou růží, která v kombinaci s mechovými tóny skutečně nabere trošičku směr moderní sametové chypre. LPRN 2012 se ozve až po rozvonění, kdy se malina se spojení s pačuli a hustou mandlovou tonkou přemění na ovocnou žvýkačku. Narozdíl od její předchůdkyně se zde však podařilo ztlumit tu plastovou sladkost s pomocí kouřových tónů vetiveru, takže jí občas nosím, když je nálada.

Původně jsem měla trochu obavy, aby tahle vůně nebyla nudnou pokračovací svěženkou toaletky LPRN. To naštěstí není, neboť do čerstvě vymačkané citronové šťávy, která by sama o sobě mohla mít tendenci sklouznout k WC čističi, byl přidán sladký pomerančový květ s pár kapkami tekutého karamelu ze Shalimaru Soufflé jen s tím rozdílem, že tady jdou citrusy do zelena. Především sem pak byla přimíchaná našlehaná pižmová pěna s mandlemi, rozemletými na jemný prach. Snad kromě frézie, která ovšem tady nemá tendenci působit řezavě u ukřičeně jako ve většině svěženek, květiny v této LPRN prakticky nevnímám. Vlastně do téhle chvíle nemá vůbec nic společného s žádnou LPRN. Ta se ozve až po rozvonění opět s umělou ovocnou žvýkačkou (pačuli a hustá sladká tonka). Tentokrát opravdu není výhradně z červeného ovoce, i mně se tam přimíchal kousek broskve. Naštěstí však nejde o příliš výraznou připomínku, dokonce je slabší než v LPRN Couture. A i zde je místo moderních tónů chypre tlumena znovu bílým pižmem, tentokrát s trochou pistáciové pěny z Petit Guerlain 2014. Jenže ve srovnání s ní je jí mnohem méně, tedy na můj vkus. I když se mi líbí a dobře drží, osobně se bez ní asi obejdu. Na druhou stranu však musím uznat, že pokud se někomu dosavadní LPRN nelíbily, touží po srdíčkovém flakonu a toaletka mu přijde moc "obyčejná", toto by mohla být teoreticky pro někoho cesta.

Moje zvědavost na příchod modrých šatiček se měnila v závislosti na tom, jak se měnily informace o tom, zda půjde o rybízovou nebo borůvkovou cukrovou vatu. Zmínka Monsieur Guerlaina o La Vie Est Belle tomu taky dvakrát nepřidala. Ta se mi naštěstí stejně jako domenice nepotvrdila a stejně tak ani já jsem avizovanou cukrovou vatu nenašla. Bohužel jsem však nenašla ani borůvky, jen černý rybíz. V té úplně první fázi je hodně svěží a kyselý a v kombinací s bergamotem se typově hlásí k LPRN Couture, během několika minut se ale začne proměňovat v domenicou popisované pěnové bonbóny se sladkou černorybízovou náplní, obalené v cukru. Růži s pačuli, které se objeví po pořádném rozvoněni, rovněž přebírá z LPRN Couture, na rozdíl od ní však nejde směrem k moderní chypre a místo toho pracuje s větším množstvím bílého pižma a vanilky, což bonbónům dodá nadýchanost a krémovou hladkost. Jen je škoda, že takhle nevydrží a stejně jako zelená LPRN sklouzne do fáze s ovocnou žvýkačkou s plastovým podtónem, kterou tentokrát jen neobalíme ve zkaramelizovaném vanilkovém cukru, ale rovnou jí v něm utopíme, až nám z toho malinko trnou zuby. K nadýchanosti a hladkosti se vrátí až v úplném dojezdu. Inu, evidentně nejsem pro tuhle vůni hlavní cílová skupina a pro mě i nadále zůstávají nejpovedenějšími šatičkami LPRN Couture.

Je vůni zralých černých třešní, lékořicového pendreku, dámských rukaviček z fialkového sametu a pačuliové růže. Ta ovšem ve srovnání s předcházejícími mainstreamovými LPRN není ovocná, nýbrž jemně kořenitá a sušená. Po rozvonění se pak projeví příbuzenství s LPRN Black Perfecto, kdy se přidá i šálek černého čaje s vůní mandlové tonky.

Je jedním z nejkrásněji zpracovaných pomerančových květů v podání Thierryho Wassera. Tady je osvěžený citrónem, bergamotem a hořce zeleným galbanem, aby se v další fázi mohl slastně převalovat po vanilkově sladké, nadýchané pěně a obláčku kosatcového pudru a bílého pižma a v konečné fázi spočinul na hebounce semišovém základu. Dokonalá hořkosladká harmonie.

Prvotní závan hodně hořkého bergamotu s jemnou ostrostí drcené levandule vypadal zajímavě. Pralesa ani ničeho tropického jsem se však nedočkala, jen lehce zapařených bílých květů (jasmín a pomerančový květ) v navlhlém seně. V základu se přidal výrazný zemitý až pánský tón a na úplném konci se kolem proplížila hustá nesladká vanilka. (NT)

S Un Bois Vanille jsem měla problém s kokosem a zkaramelizovaným vanilkovým cukrem, z něhož se mi svíraly útroby, že jsem přestala mít nervy čekat na onu elegantní dřevitou vanilku, která přišla vždy až ke konci. Tady na ni čekat nemusíte... ...čerstvě rozříznutý lusk černé vanilky s tmavými dřevy, špetkou skořice, hřebíčku a lehce připálenou, hebce sametovou lékořicí, zabalené do kůže... Tohle se mělo jmenovat Fourreau Noir!

Podle promo videa jsem původně čekala potemnělý jasmínový soliflor ve stylu Sarrasins, ale tady se Lutensovi po citrusovém úvodu do toho kostela dostalo těch květin nějak víc. Nejprve je to mimóza z Une Fleur de Cassie s lehce uhnívajícím hyacintem z Bas de Soie, které někdo položil vedle zapálené kadidelnice, zatímco kolem něj rychle prokličkovala živočišná cibetka. To je ta temná lutensovská kostelní část. Na jasmín si musíte počkat až po rozvonění, kdy kadidlo zmizí. Je neindolický, medově nasládlý a zasypaný jemným pižmem. A znovu není sám. Do květinové louky se přimíchala i drobná chryzantéma, ale taky jedna malá ovocná tuberóza a tipuju i miniaturní pomerančový kvíteček A čím jsou zajímavé? Na všech se třpytí jinovatka, kterou se vycházející podzimní slunce teprve chystá rozpustit (souhlasím s kafkaesqueblog, že v této fázi se skrz tu chryzantémku a podobný způsob pojetí v téhle fázi nabízí jistá paralela s De Profundis, když si odmyslíte tu fialku). Vůně jde hezky do prostoru, dobře drží, přitom nevraždí, jenže právě v tom je ten problém: přes počáteční příslib sheldrakeoviny se z ní vyklubala na Lutense možná až příliš krotká květinovka.

Pokud hledáte krásnou krémovou růži, pak jste tady správně. Sice začínáme snítkou fialek, růže ovšem následuje hned vzápětí. Napřed je lehce opulentní i díky "mýdlovému" ylangu, poté přechází do romantičtější podoby, kdy je uhlazena skoro až „máslovým“ kosatcem. V základu je cítit hlavně krémová vanilka spolu s již zmiňovanou „máslovostí“. A má neuvěřitelnou výdrž, pro mě zatím nejlepší Rosinka.

Má být údajně inspirovaná cestou ke „smaragdovému trojúhelníku“, což je oblast, kde se schází Thajsko společně s Laosem a Kambodžou a hojně zde prý kvete jasmín. Jistě tedy nepřekvapí, že jej vůni potkáte. Je hodně zelený, nikoliv však indolický. Je osvěžený trpkým bergamotem a doplněný výraznou růží, kořeněnou štiplavou skořicí. Po rozvonění se vedle jasmínu objeví i křehce zelená tuberóza. Až sem La Route d'Emeraude typově připomíná produkci Jean Patou. Postupně však převáží její ovocná poloha se sladkým pomerančovým květem a původní květinová bohatost vyšumí do ztracena. Základ je pak už jen klasicky balzamicky ambrový se špetkou bílého pižma. Nicméně povedená je, to zase jo.

Mandarinku v ní sladkou nemám, spíš do zelena, i když šťavnatou. Ten eukalyptus s růží a zelenou fialkou se mi ovšem líbí. Nepůsobí klasicky bylinně, ale ani bonbónkově jako Dama Bianca asi tím, že použili jen listy fialek. Přesto bych řekla, že tou pudrovou fialkovostí, bílým pižmem, vanilkou a ambrou má La Tosca trochu podobný rukopis. Sladká pudrovka, na rozdíl od bílé dámy prohloubená v dojezdu zemitostí pačuli.

Hledáte vůni živých fialek? Tady je najdete čerstvě zalité v květináči, kdy se na sametově zelených lístečcích ještě třpytí droboučké krůpěje vody. V další fázi se přidá už jen pižmo, navozující dojem fialkového pudru, aniž by však přitom narušilo základní květinový dojem. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti bývá ta největší krása a přesně tohoto úsloví se La Tourrettane drží.