vůně matně zlatá jako víčko flakonu, zpočátku hodně krémové vanilky se špetkou oudu, přechází do oudu v evropském stylu (= únosný, spíš lékárenský než živočišný, jako bývají ty v arabkách), kůže se ukáže až v samotném závěru, elegantní, lehce zapudrovaná, zakouřená, s posledními zbytky oudu. velmi pěkně zpracovaný orient.

moc povedená fíkovka! vík je příjemně nasládlý a osvěžující, ale v nošení mi brání akorát to, že je na můj vkus dost zelená. každopádně jedna z nejlepších, to rozhodně. potvrzuju podobu s Fico di Amalfi bez citrusů (další plus).

Nemám nejmenší tušení, proč Rouge. Ale ten bílý flakon, snad jen bez těch nadměrně kreativních barevných cákanců, k vůni sedí. Po nástřiku se dočkáme spousty heboučkého slaďoučkého chumlavého něžného a rozkošného bílého pižma s aldehydy lehoučkými jako peříčko a s kosatcovo-otočníkovým sladkým pudrovým popraškem tak najemno rozemletým, až se jeví skoro vlhký a tvárný. Jemná bylinná nahořklost anděliky brání vůni být natolik kouzelná, až by byla neakceptovatelná pro běžnou existenci mimo říši snů. Intenzita je velmi obstojná, není to žádný voňavý závojíček pro víly. Jenomže: nevyvíjí se, a to tak, že vůbec. A je příliš hezoučká. Světle růžovou a volánky a mohla bych dělat princeznu.

Dneska má tahle kosatcová limitka nějaký dobrý den a ukazuje to lepší, co v ní je. Hned na první pokus jsem hlásila, že je až moc podobná Hermessence Vetiver Tonka - s tím sice souhlasím i nadále, ale myslím, že ukáže víc. Začíná oříškovým kosatcem. Jen lehoulince nasládlým, pudrovým, lehce drhnoucím a opravdu oříškovým. Kdyby takhle zůstal, asi bych plakala pro jeho nedostupnost. Jenomže stejně jako Hermessence má i Nuances svou vetiverovou polovinu, která se vkrádá a vkrádá až převládá. Řízně zeleno-dřevitě drhne a i kouřová stránka vetiveru se ukáže, byť jen jemně. Oříškovost a nasládlost vůně neztrácí, ale s tím kosatcem už je to v této fázi horší. Ne že by tam nebyl, ale je ho příliš málo, spíš ho nahradí pudr z otočníku. Co dodat? Inu, není to špatné, po kvalitativní stránce a pokud jde o intenzitu či výdrž, ale srdcovka to není.

Orientální růže, jak název napovídá, ale co do orientálnosti samotné velmi evropská. Začíná kořenitě, pikantním šafránem s koženými podtóny, ale dál se nedostane. Náznak jakože-oudu se ztratí, sotva na něj člověk pomyslí, jestli by tam teoreticky mohl být, a k syté rudé růži zůstane jen podtón suše dřevitého pačuli. A potom, místo aby šla víc do hloubky a nabídla třeba nějaký kouř a vzácná dřeva – nám naservíruje malinově ovocný sirup z růži, navrch ještě oslazený hřejivě krémovou vanilkou. Ani po tom počátečním šafránu už není ani památky, natož tak něco dalšího. Na druhou stranu, pokud někomu připadne MFK Oud Satin Mood až příliš sladký, tohle může být varianta.

Máslový kosatec se roztéká, taje v benzoinu hodném Pierrovy Indočíny. Spíš než kosatec je zásadní složkou benzoin, zlatá hustá pryskyřice, jejíž vůně se líně, až labužnicky táhne, ztěžklá a prohřátá sluncem. Kosatec se topí a čím víc se propadá do hloubky, tím víc máslovost zjemňuje a křehne. Přestane se bránit a zahalený mléčným santalem ukáže svou pudrovou tvář, zjemněnou bílým pižmem a krémovou vanilkou. Co zpočátku působilo hutně je najednou až éterické. Až v drydownu můžeme kromě "zlata" a stále výraznější dřevitosti rozeznat i minerální tóny - a Sable Or tím dostojí svému jménu. Intenzita a vývoj jsou slušné, kvalita surovin zjevná, originalita... No, těžko udělat něco, co tu ještě nebylo. Osobně se mi prohřátý kosatec líbí víc než vetiverový v Nuances, ale když by člověk chtěl být hodně kritický, řekl by, že s tímhle nápadem v jednodušší podobě přišla už Prada v Infusion d'Iris Absolue. Celkově vzato - povedená vůně.

Ohrnuju si roztrhaný džíny a odhazuju tenisky za sebe.. a s nefalšovaným nadšením lítám bosá v trávě po dešti, kolem jsou vlhkem zjitřené vůně.. jasně, v podstatě zelený fík a jemně pudrový kosatec s bílým pižmem, kvítkem fialky, vyhlazeným cedrem.. však co je na tom? - no právě ta lehkost bytí. Nekomplikovaná optimistická vůně jara dle mého vkusu, bez otravných citrusů a jiných pokusů o svěžest. Modrá obloha, čerstvý vzduch, lechtající sluneční paprsky a úsměv jen tak mimoděk, protože všechno je fajn. Méně melancholická než Apres l'Ondee, srovnání s AA Figue-Iris bohužel nemám.

Obdivovatelky zavřou všechny oči a uši, protože na mně opět z něčeho vylezl naprostý parfémový unikát – moje kůže tu zřejmě luxusní vůni totálně zničila. Dokonce i zpočátku dost hrozivá Micallefovic Zima se na mé druhé ruce stačila rozvonět k mnohem lepšímu, než se zdála. No už budu stručná: špatný pokus o květinový krém, zřejmě ponechaný pár dní v otevřeném kelímku na sluníčku, chabý slaboučký jasmínek vymáchaný ve zpocené vodě s drhnoucím citrusem. Aha. Dřeva? Ne. Syté květiny? Haha. Orient? Emigroval za absentující vanilkou někam hodně daleko. Intenzita bídná a asi je to dobře. Jsem hluboce zklamána už podruhé (předtím z Ambre Topkapi, ale ne tolik jako teď) a nevidím jediný důvod, proč za to dávat takovou exkluzivní částku.

Takové decentnější, nebála bych se říct až uhlazenější Borneo 1834. V hlavní roli jednoznačně pačuli, to správně sklepní, jako když vejdete do věčně zavřené místnosti bez oken a cítíte vlhkost, tlení, hlínu a kdyby šla cítit, tak možná i tu tmu. Zem /ehm, podlaha?/ je z udusané, chladné hlíny, dřevěné stropní trámy jsou silně provlhlé a žijí si skoro svým vlastním životem. Vůbec to není ideální místo, tak tam kdoví proč uskladníme pár pytlů s hořkým kakaem (možná je pašujeme?) a protože to bylo namáhavé – docela jsme se u toho zahřáli – lokneme si Kapitána Morgana z plácačky. Ne, nejsme na lodi, jenom to prostě nevoní jako Tuzemák :) A pokud bychom to náhodou s rumem přehnali, můžeme si nechat zdát o těch kytkách a o té dámě, protože přítomnost obojího je mlhavá jako sen. Možná se zhmotní?

zelená