umělé kytky, ploché, nudné

Kyselkavá klasická olejovitá růže v hloubce, jako obraz v galerii, který člověka přiměje se vrátit a zahledět, růže tichá, opuštěná, jedna uprostřed krajiny stínů, splývá s prostředím a pomalu černá zevnitř i z vnějšku a s tím měkce hřejivě zeleně hořkne, jak se pomalu propadá do prázdna na svém stínovém obraze s dřevěným lakovaným rámem, než skončí jako pižmově kosatcová nirvána. Zamrkáte, vzpamatujete se a jdete dál. Je snadné se ztratit.

Hustá růžová marmeláda neoslazená vůbec ničím, ještě teplá, sytá, s omamným nádechem lehce idolického jasmínu a mírně gumového ylangu někde vzadu za tím obrovitánským květem růže. Nekompromisní květina, vyloženě megalomanská, ale třeba oproti Une Rose od Malleho jaksi svěžejší, přece jen tam někdo strouhnul hořkokyselou kůru bergamotu... A že je to turecká růže z Isparty - voní ovšem úplně jinak než v Ispartě od PG!

Růže a oud je běžné téma, konkurence je tudíž veliká a je obtížné v ní zaujmout. U LO to tentokrát celé dost nezvládli. Pominu-li slabou intenzitu, růže - mé nejméně oblíbené, čili ovocně bonbónové - je tu pomálu a stydlivě se schovává za medicinálním oudem. Ten není nijak divoký, i když obsahuje živočišné tóny, je spíš dřevitý. A k tomu tu máme ještě pačuli, tlející, takže nám ladí s oudem a byl by z toho skoro kompost, nebýt té lékárny. K té výrazně přispívá i gumovatějící šafrán. Posléze se vůně umravní a zůstává suchá, téměř neznatelně nasládlá, lékárnovo-šafránovo-dřevitá.

Na první nádech pěkná, mladá, svěží růžička, taková ta rozkvétající, bez otravných přídavků koření, pačuli nebo citrusů. Rychle se však ztratí a prim převezme obrovská hromada černorybízových bobulí, které jsou zpola sladké a zpola nakyslé a jsou smíchané rovným dílem s květináči plnými jemně kořenitých muškátů, včetně jejich dužnatých listů a stonků, hrdě vystavených na parapetu, že přes ně ani nejde vidět z okna ven. A ono to nestačí, ono to graduje, graduje víc, graduje dál, naprosto extenzivně se to rozpíná a přebíjí všechno. A potom, asi když už to předvádění se stačilo, se tahle kombinace pelargonie a bobulí černého rybízu slušně usadí v koutě a pustí občas ke slovu i tu růži. A možná někde daleko za humny je ta kůže jako mlžný opar. Má v sobě jakýsi tón typický pro Hermes a trvám na tom, že mi připomíná Kelly Caleche (což možná budu jediná) a že Ellena se tady rozhodně nezapře.

Růže neovocná a nebulharská, s hořkokyselkavou kůrou bergamotu, měkce dřevitá a přiměřeně unisexová. Úplně nejlepší je na ní kořenitě živočišný podtón římského kmínu, jako kdyby se udýchaná svalila do sametových chypre polštářů a vdechovala jemné proužky kadidlového dýmu na znamení momentálního vítězství.

S tou růží to tady považuju poněkud za nadsázku, protože je velmi dobře maskovaná jablečným štrůdlem právě vytaženým z trouby. Celá místnost voní skořicí, ambrou a horkými jablky, krystalky třtinového cukru křupou mezi zuby, med se lepí na prsty a kdybyste si chtěli přidat, můžete si ještě lžičkou přímo ze skleničky nabrat horká švestková povidla. Po tomhle to vypadá zítra na celodenní růžovou dietu.

moc karafiátu k růži osprchované mořskou vodou

oudová růže ve stylu montalek

Růže se sušenými meruňkami, kterou omývá slaná voda v přílivu mořských vln. Perlivá jako vinný střik z polosladkého, ovocem vonícího tokaje. Není třeba se obávat vodních tónů, jsou zde příjemně utlumené jen do podoby jakési tekutosti. Slanost je jen mírná a osvěžující, žádné chaluhy. Ovocná fáze trvá poměrně dlouho a spíš se prohlubuje a převládá - a tady je kámen úrazu. Vůně začně být zjména ovocná, řidší až vodnatá, trochu drhnoucí a nudná. Škoda.

Nevoní mi jako žádná jiná růže. Pulzující tmavě rudý květ se šťávou z granátového jablka barvící prsty. Pudrovost, jako kdyby byla růže ve vůni v doprovodu zástupu fialek, se mění na prachovou pikantní kořenitost trochu ve stylu Sous le manteau. Soleil de Jeddah mě nikdy neoslovila, ale tohle se povedlo.

mladá, ale až olejovitá růže s velmi výrazným muškátem, který ji chvílemi odsouvá do pozadí. hodně kořenitá, hlavně hřebíček je zřetelný – jako by ty jednotlivé kousky byly zapíchnuté do přezrálého a už změklého pomeranče, že kterého tak pomalu odtéká šťáva. když si ještě počkáme, začne pomalu vystupovat i balzamický základ, nasládle zakouřený a santalový (mimochodem velmi pěkně santalový, podoba „vonné tyčinky“ s takovou tou drhnoucí tlumenou sladkostí ala Serge nebo Tom, když si od nich odmyslíme ty dorty /či případně tuny indického koření/, co k tomu přidali). téhle růži je nutno přiznat to, že se i přes značnou konkurenci růžových vůní od ostatních liší.

Zářivá růže osvěžená hořkou kůrou z citrusů. Není to příliš svěží, to určitě ne. Citrusy připomínají něco mezi (reformulovanou) Lux od Mony di Orio a Jour d'Hermes. Pačulovitá dřevitost v pozadí jemně drhne, jako kdybyste klacíkem chtěli v té citrusové kůře kreslit obrázky, pomalu se zarývá do měkkého povrchu, vytváří v něm rýhu a o to intenzivněji je cítit její aroma. Ale to časem všechno zjemní a uhladí se a zůstane z toho na kůži růžový keř, šípkové růže a vanilkový samet z Rose Velours (VCA).

Růže pojmenovaná po asyrské a babylonské bohyni lásky. Hm. Úvod je klasicky bergamotově svěží, růže je šťavnatá, sladce, bobulově ovocná, a leží pod nánosem prachu a suché hlíny a velejemných dřevěných pilin a stěží jde vidět na krok, jak víří vzduchem, a ta růže jen tak matně prosvítá jako červená tečka v hnědošedé mlze. IMO se teda moc nepovedla a ta špatná část na tom je, že tenhle "prach" se najde ve víc vůních této značky. Zklamání. edit: ráno zůstane sladká ovocná růže s vanilkou.