Pierre Guillaume / Parfumerie Générale

PG18 - Cadjmére

(www.fragrantica.com)

Tato vůně vyvolává skutečně zvláštní lesní atmosféru. Ne tak zajímavou jako to umí Lutens ve Vetiver Oriental, ale pokud toho gurmánského sladka na vás bylo málo, zde vám to svojí exkurzí vynahrazuje Pierre.

Jste uprostřed jehličnatého lesa. Okolní kmeny jsou prohřáté sluncem. Napřed si rozloupnete zelenou mandarinku. Tu vzápětí zapijete kokosovým mlékem, které po chvilce zaměníte za vanilkové, v němž tentokrát pro změnu plave strouhaný kokos.

Jdete pořád dál, až přijdete k jednomu stromu, z jehož kmene vytéká mléčná míza. Chcete ji zachytit do dlaní, ale ona se vám v nich změní na čokoládu. Nakonec vás do nosu praští kouř z opuštěného doutnajícího mraveniště (suché pudrově pryskyřičnaté tóny, přidružující se ke stále přítomné vůni jehličí).

PG19 - Louanges Profanes

Světský chvalozpěv (překlad názvu) na ní pět nebudu, nicméně je to jedna z mála vůní, kde beru lilii na milost :D – i když, jak jsem se dočetla ,on ten název zřejmě víc souvisí s mystickým a náboženským významem použitých složek (hloh jako prostředek k zahánění zlých duchů, lilie jako symbol čistoty, nemluvě o významu kadidla ať už v katolickém či staroegyptském náboženství).

Začíná nahořkle, kombinací neroli a natrpklého hlohu, po chvíli se přidává právě ta lilie, která je pro mě překvapivě křehká a prosluněná. Když odezní květinová část, ukáže LP i svou orientální tvář: směs kouřících dřev a „vanilkového“ benzoinu. V závěru vás ještě strhne do hromady sena, opět prohřáté sluníčkem.

PG21 - Felanilla

Ostrý šafránový úvod prakticky přehluší všechno, asi chce odvést pozornost od zemitého (trochu i šťavnatého) kosatce a vanilky. Nicméně vanilka se nedá a po chvíli se proplíží nahoru, nesměle se protahuje, přitom se otírá o dřevo. Pak si uvědomí, že lepší to bude v seně na sluníčku, tak peláší tam. Cestou se mine s banánem, který odtamtud zrovna vylezl, hup tam a už se suší. V závěru seno lehce zadoutná nebo spíš jen tak nesměle škytá, ale kdo by to řešil – po tom začátku jsem ani moc nečekala, že se z ní vyvine taková mazlivá mohérová vůně :) .

PG22 - Djhenné

Tuto vůni vytvořil Pierre spolu s Corps et Ames Eau de Toilette Apaisante u příležitosti 10. výročí od založení Parfumerie Generale. Je inspirována africkým městem Djenné v Mali. To je zvláštní jednak tím, že leží na spojnici řek Nigeru a Bani, jejichž zásluhou ho každoročně na pět měsíců v roce postihují záplavy, které město promění ve svěží zelenou oázu, a jednak zvláštní hliněnou architekturou (především mešitou). A světe div se, svým způsobem se mu to tam všechno podařilo vystihnout.

Lehounký bylinný závan levandule spolu se svěží mátou působí jako subtropická přeháňka a poodhalí několik květů lehce omamného šeříků. Tím veškerá exkurze do oázy končí a nastupuje fáze sucha. Pominu-li zcela tu sladkost a jedlost prachového kakaa, protože ta je tam v tomto smyslu přebytečná, potom v kombinaci se dřevem a senem, opravdu připomíná slaměnou chýši zpevněnou hlínou. Špetička ambry spolu s jemnou kůží a právě tím prachovým kakaem zase vytváří dojem hřejivého pouštního vzduchu. Moc povedené.

PG26 - Isparta

(http:3.bp.blogspot.com)

Andry už naznačila, odkud pramení název vůně. Já jenom doplním, že tato turecká provincie je známá pro svoje letní růže. Ty jsou zvláštní tím, že se sbírají brzy ráno, kdy jsou jejich květy otevřené jen zpola, díky čemuž voní nejsilněji, bohatě a zároveň lehce kořenitě a následně se z nich vyrábí růžový olej. Jaká je tedy tato letní růže v Pierrově podání?

Hodně malinová až marmeládová, asi jako v Rouge Avignon – není nadto, když se parfuméři ve svých dílech opakují :) , ovšem zde použil znatelně méně koření a laskomin. Po odeznění ovocné části vynikne zásluhou pačuli i zemitější stránka této růže.

Kadidlo, špetka oudu (téměř neznatelně živočišný) a ambra jí zase propůjčují prachový stříbrošedý plášť – podobný, s větší dávkou oudu, asi budete znát z Portrait of a Lady (ano, tady souhlasím v této fázi s nepatrnou podobností, proklamovanou na zahraničních webech). Ovšem tady jsme u slaďouše Pierra, že :) , čili on nám to kouřové pryskyřičnato a chladný prach dal do kontrastu s hřejivým medově vanilkovým benzoinem, s nímž jste měli tu čest třeba v Tabac Rouge.

Avšak i přes tuto sladkost není ani zdaleka tak gurmánská jako již zmiňovaná Rouge Avignon nebo jeho předchozí Brulure de Rose z této číslované řady. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, takhle nějak jsem si představovala La Petite Robe Noire Couture, pokud by ji okleštili od těch původních nedostatků mainstreamové La Petite Robe Noire.       

Nevíte, zda byla výroba Un crime exotique už ukončena? Není ani na oficiálních stránkách.

Vypadá to, že výrobu ukončili. Dá se ještě najít na Amazonu a ebay (tam ji vedou jako discontinued). 

Děkuju. Tak to je vážně škoda...při čtení recenze Miru na perník od babičky se mi sbíhaly sliny.

Bois Blond

I mě vzal Pierre na pozoruhodnou exkurzi přírodou. V mém případě to ovšem začalo lány obilí, zelenou loukou, na níž jsou rozesety otepi sena a teprve po dešťové přeháňce, kdy znovu vysvitlo slunce a pomalinku prohřívá zem, mě zavedl do jehličnatého lesa (pikatní cedr). Po této dlouhé procházce mi pak ještě naservíroval nasládlý, jemně aromatický tabáček (velice chutný) smíchaný s pudrovým pižmem - moc pěkné zakončení cesty.

Bois de Copaïba

Strom Copaiba pochází z tropických deštných pralesů, je znám už z dob, kdy španělští kolonizátoři osidlovali Jižní Ameriku. Z mízy a plodů se vyrábí olej, který už několik generací využívají místní indiáni v lidovém léčitelství, ale zpracovává se pochopitelně i samotné dřevo. A samotná vůně tak trochu vyzní jako takový lektvar (dřevitě až po rozvonění).

Je složený z pikantního zázvoru a kandované pomerančové kůry, zalitými hustým krémovým hořkosladkým mandlovým Amarettem. Lektvar nám stojí ve velké skleněné karafě na čerstvě navoskovaném dřevěném stole u krbu, v němž to praská a hřeje. Pálí se nám v něm i nasládlá dřevitá myrha. A nechybí nám tu ani zapálené vonné santalové tyčinky. Bois de Copaïba je podle mě typickou zahřívací vůní se skvělou výdrží pro dlouhé podzimní večery a nejen pro ně.

L'Oiseau de Nuit

Zpěv nočních ptáků tu možná nenajdete, ale rozhodně je L'Oiseau de Nuit vůní kouřového soumraku, kdy se s námi chvilku před tím rozloučilo zapadající hořké citrusové slunce a my, oděni do dlouhého koženého pláště (hořká drhnoucí kůže), sedíme pod stromem v noční aleji a rozjímáme o všem možném. Kolem nás šumí stromy, tráva a bylinky. Noční vzduch je ztěžklý chladným labdanovým kouřem. Zahřívá nás jen trocha pryskyřičnaté ambry a potom taky hustý švestkový likér, co máme s sebou schovaný v placatce.

No ale asi by to nebyl Pierre, aby nám s sebou nedal alespoň malinkou laskominu. Je jí trocha cukrové vaty, na špejli je jí už opravdu jen zbytek, přesto v cítíte křupání mikroskopických krystalků zkaramelizovaného cukru – sladkost není tentokrát v žádném případě dominující jako v jiných vůních PG, jen zvolna tlumí hořkost a drhnutí kožených tónů. Nakonec nezbývá než ulehnout na měkounký polštářek z pudrové vanilky a sladce usnout.

Bois Naufragé

Ze začátku opravdu jen fíkovka, chvilku trochu ostrá, nahořklá, malinko jde i do zelena. Potom už mi ale Pierre také předvedl to slibované pozdní odpoledne na písečné pláži, na níž leží do naplavené dřevo, nasáklé slanou mořskou vodou.

(http://1.bp.blogspot.cm)

V určitém momentu z ní navíc vystoupí zvláštní tón, který mi trochu připomíná kakaový prášek, ale takové to téměř nesladké kakao. Jak jsem se dočetla ve složení, mělo by se jednat o rohovoník (svatojánský chleba) a musím tedy říct, že to nevoní vůbec špatně.

Potom se už vracíme zpět na pláž, tentokrát je to pěna z mořské vody, jejíž bublinky mě šimrají v nose, a znovu fíky (v drydownu lehce „mléčné“) a dřevo s trochou nově příchozí hořkoslané ambregris. Tedy již podruhé mě příjemně překvapilo, jak naučné limitky a exkluzivky (vy smyslu exkurze na určité místo) umí Pierre namíchat. Jen by to chtělo ještě dotáhnout tu výdrž

Praliné de Santal

Od Pierra je člověk většinou zvyklý na slaďárny, takže jsem jí čekala i v tomto případě. A ono ne. Místo toho člověk dostane mix posolených pražených oříšků a šumivých tónů, což asi měl být ten otočník, ve složení, i když ta Coca-Cola tam tentokrát zcela chyběla, tak nevím.

Slanost po chvilce ustupuje a vyloupnou se z toho lískové oříšky uvnitř pralinek z hořké čokolády, plněných nugátovou náplní. Pralinky nám leží vyskládané na dřevěném podkladu z lehce drhnoucího cedru a kořenitého santalu a jsou poprášeny velejemným pudrovým pižmem.

No když to budu hodnotit jako tradiční PG gurmánku, tak dobré, ale jako santalovka teda žádná sláva. Stejně tak se nemůže pochlubit kdovíjakou intenzitou a výdrží. Jen na začátku dělá velká ramena, avšak velmi rychle (do dvou hodin) jí dojde dech.

Mimochodem na zahraničních blozích jsem četla o přirovnávání této vůně k Lutensově Jeux de Peau. K tomu se tedy přiklonit nemůžu, žádný chleba, ani sušenky, kokos, meruňky nebo připálenost, oproti Lutensovi je méně propracovaná, druhou stranou asi líbivější/nositelnější, jenže zase nevydrží, no.

Gardenia Grand Soir

Tak velký večer gardénie jo? Mohl by být, jenže to by musela přijít opravdu sama a nesměla by na mně houbovatět. Začátek je téměř identický jako u Sweet Redemption, nahořklé neroli se zelenými listy, jen místo toho zapáleného kadidla tu máme obecně asi stravitelnější zapálené santalové vonné tyčinky. Skrze ně si teprve gardénie proklestí cestu se svými květinově krémovými tóny, jenže bohužel pro mě za ní vlaje i ten žampionový ocásek :( .

A jak už naznačila moudjahidine, gardénie nepřichází sama, jako doprovod má s sebou zapudrovaný pomerančový květ, v mém případě ne z MPN, tam je znatelně sladší, nýbrž znovu právě ze Sweet Redemption. Z Mon Précieux Nectar má pouze ten náznak podtónu lesních jahůdek, takže vlastně někde mezi. A celý zbytek večera tohle trio santalové tyčinky, gardénie a pomerančový květ na sebe hází roztomilé cukrbliky. Bylo by to hezké, nebýt těch hub.

Querelle

Toto trvalo než jsem u Pierra narazila na vůni pánskou každým coulem a jak pánskou ;) . Querelle je vůně inspirovaná stejnojmenným názvem homoeroticky laděného románu kontroverzního francouzského spisovatele Jeana Geneta Querelle de Brest, který je plný erotiky, skrytých tužeb a brutality. Hlavní hrdina, námořník a větroplach Querelle dokonce neváhá spáchat vraždu.

V prvních tónech se mísí suché koření (skořice a kmín) s jemně svěžími nazelenalými citrusy. A pak už to na plný pecky rozjede kadidlo s dalšími pryskyřicemi. Že by okamžik onoho zvrhlého zločinu, jenž má kadidlový oblak skrýt?

Z temných zákoutí se postupně přenášíme do zakouřeného přístavního hostince s lehce upocenými námořníky, jejichž uniformy se skrývají pod koženými plášti (ano, podezírám Pierra, že sem kromě oficiálně uvedených složek nacpal i kastoreum nebo nějakou tomuto vyznění podobnou složku, ale množství odhadl výborně, že to nekroutí nosem), nad nimiž se jako mlžný opar vznáší chyprové tóny větvičníku.

Místnost je prohřátá hustou hořkoslanou „balzámovou“ ambregris, na dřevěné podlaze je cítit trocha zeminy, kterou sem muži nanesli na svých botách. Výborná intenzita, brilantní výdrž, teda tohle si vzít na sebe chlap, tak se od něj neodlepím celej večer :P .

Grand Siècle Intense 7.1

Má se jednat o intenzivnější verzi No.7 Cologne Grand Siècle z roku 2005. Srovnat je nemůžu, protože předchozí verzi neznám. Ale zajímá mě, co nám může nabídnout Pierre za intenzivní kolínskou. Měla by mít něco navíc. A má?

Na začátku to tak moc nevypadá, typická kolínská s hromadou citrusů včetně zeleného petitgrainu, svěží tón máty a vetiver z ní dělají kvalitní pánskou vodu po holení. Na to něco navíc si musíme trochu počkat. Vnímám nějaké bylinky, je to asi to seno ve složení. A pak - větvičník, pačuli a cypřiš posunou kolínskou do řady chypre. I špetka tabáku se v tom najde. Jo, je to pěkné. Unisex na hranici. A s dlouhou výdrží.

Brûlure de Rose

"Tam, kde rostou divoké růže..."

Elisa Day byla bolestně krásná. Sledoval ji. Měnila se mu téměř před očima. Poupě, které pod sálavými paprsky slunce rozpuká v nádhernou růži...
Její kůže je sametová a bílá a rudé rty chutnají po malinách. 
Je krásná, sladká a nespoutaná jako ty divoké růže tam dole, u řeky. 
Ale ty růže tak rychle vadnou! Jejich krása pomíjí, rozplývá se a řeka unáší pryč okvětní plátky...
To nesnese. On nedopustí, aby krása Elisy Day zvadla stejně jako ty růže! 

"...all beauty must die"

Pierre Gilaume si vystřihl abstraktní cvičení na téma vývoj růže a dle mne velmi povedeně...
... až na to, že ji nakonec nenechal zvadnout, raději ji snědl :) 

Máme tu tedy růži mnoha tváří:

Zpočátku je zelená až citrusová, zelené růžové poupě, působí studeně, odtažitě, díky kovovým tónům. Růže chladná. Tato fáze je naštěstí nejkratší.

Druhá fáze je ve znamení růžového mýdla a malinového džemu. Zvláštně jedle-nejedlá kombinace, Růže aldehydová.
Mýdlové tóny postupně mizí, jak růže rozkvétá, Vůně sládne těžkne - okvětní plátky se pokrývají pudrem, zralá růže láká svou nádherně rudou barvou, svou vůní zralých malin...skoro tři hodiny vás bude provázet Růže pudrová. 
A pak, střih: snad aby krása zůstala uchována, Pierre ten květ vzal, rozebral na plátky, zkandoval (divný slovo) vanilkovým cukrem a posypal kakaem. Bláznivý nápad. Dalších mnoho hodin vás bude obklopovat Růže gurmánská.
Vše postavené na bytelném základě růžového dřeva a santalu, který lze spíš jen tušit, ale zaručuje neskutečnou výdrž.

Pro mne vůně vyznívá spíše melancholicky - lze krásu uchovat navždy? 

PG01 pravděpodobně je. Nebo spíš byla - kompozice vytvořená pro "osobu blízkou srdci" PG. Ale pak se to stalo neaktuálním a PG se rozhodl začít číslem 2.

Informace bez záruky :)

a zdroj informace?

Narazila jsem na to na jednom polském parfémovém blogu, už ani nevím kde. Ale bylo to tam taky podáno stylem "jedna paní povídala".

ok, díky, každopádně je to zajímavé

PG25 - Indochine

Vůně nese název bývalé francouzské kolonie v Asii. Rozkládala se na území dnešního Laosu, Kambodžy a Vietnamu. Konkrétně prý Pierra inspirovaly dvě fotografie z roku 1920 z plavby po řece Mekong za ranních červánků, protékající touto oblastí. No a Pierre to vyřešil velice šalamounsky. Řeku byste totiž v téhle vůni hledaly marně, takže použil jednotlivé složky z těchto končin.

V začátku vás přivítá chladně svěží závan pikantního kardamomu, následovaný vanilkově pryskyřičnatým benzoinem, které by tedy snad mohly reprezentovat ranní mlhu a ty červánky, když jó popustíme uzdu fantazii, ale to je tak všechno. Potom už to totiž rozjedeme pěkně gurmánsky po Guillaumovsku a to s dřevěným soudkem zcukernatělého medu a sklenicí horkého kondenzovaného mléka, v němž si rozmícháme několik zrníček drceného pepřem, aby nám z té vší dlouhotrvající sladkosti úplně netrnuly zuby.