Jitka77 Jako tu Magnolii taky kdyz jsem videla, tak jsem o ni dlouho premyslela. Hlavne to trva asi 3 hodiny, ale prislo mi, ze to bylo 5 minut ve kterych jsem snad ani nemrkla. Myslim, ze zadny jiny film ve mme takovy zazitek nezanechal.
moora Diky bohu, ja uz myslela, ze jsem fakt neintelektualni blbec! Ja myslim, ze na to furt cekame proste;-).
moora Ono to nemusí být jen intelektuální. (Já teda i to výš cítím spíš jako citový) Může to být třeba první táborák, vandr, autostop...
Sweet Potato No přesně, nemusí to být ani film, ani knížka, ale prostě zážitek, na kterej se nezapomíná, kdy i po letech člověk cítí ty emoce co tenkrát.
Jako jo, jsou to i ty děti, narození, jejich první kroky a tak, ale To bychom porovnávali neporovnatelné.
Jennyfor jako usilovně se snažím na něco přijít, ale furt nic, no :))
Jennyfor Tak to byl muj prvni kluk, ale nevim kterej:-D. Ale normalne vzpominam hrozne casto na vsechny dva:-D. A pak na jednoho, kterej zemrel na vaznou nemoc, na nej myslim casto, proste mi prijde zvlastni, ze uz ho nikdy nepotkam, ze kdyz o tech prvnich laskach budu vypravet holkam, takze jim ho neukazu. Nebo kdyz jsem chovala v noci placici mimino, a to byl jeste ziv, tak jsem taky myslela porad na nej, aby si to svoje taky jednou pochoval.Je to zvlastni, pritom jsme byli parkrat na rande, ale od toho jeho umrti se pro me spousta veci zmnenila.
moora Ale urcite prijdes! Urcite to byl prvni sex! Ja to sem chtela napsat, ale ty jo, pak jsem si to nejak vic pripomnela, jak to bylo blby, a uvedomila jsem si, ze by bylo fajn to jeste vic zapomenout:-D.
Karja hele, to je zrovna zážitek, kterej bych dost ráda vytěsnila 
(jako chvíle, kdy mám ještě dnes chuť trapností zalézt pod stůl, těch bych tu pár vysypat mohla z fleku)
moora viktorka_od splavu Tak jsem rada, ze jsme si to tady tak pripomnely;-). Ty knihy a filmy nakonec nebyly tak spatna kategorie;-)
Karja hele, to je zrovna zážitek, kterej bych dost ráda vytěsnila
Trapnost je taky estetická kategorie, když na to přijde
ale samo lidi jsou různí, zážiky různé, není to hitparáda. Mně třeba dost dlouho chyběl reálný život a podněty (byli jsme taková divná rodina, nikam se nesmělo, nikdo nesměl k nám), nemít walkman a knížky, asi bych zašla.
Ony jsou ty zážitky dost nepřenosné a prekérní situace nastává, když se s někým sbližujete a on vám chce představit ty svoje milníky - dodneška se stydím, jak jsem se uprostřed finální scény Blade Runnera zeptala, jestli to bude trvat ještě dlouho 
chtělo se mi strašně čůrat 
Ale vlastně jsem si vzpomněla na jeden kulturní počinek, kterej ve mně vzbudil naprostou euforii a zanechal nesmazatelnej dojem... ještě za totáče první promítání Amadea ve starý Olympii.
Kombinace úžasný hudby a dokonalýho filmu s kapkou skoro zakázanýho ovoce, ta atmosféra, kdy přes vládu těch (pod)průměrnejch se podařilo nejen vytvořit, ale i ukázat něco úžasnýho, to byla prostě taková pecka...
A teď jsem si, nevím proč, vzpomněla na den, kdy zemřel John Lennon.
Umřel 8.12.1980 v noci, a teprve druhý den, v úterý, se to pomalu začalo šířit světem. Asi až díky Hlasu Ameriky. Nebyl holt internet.
Beatles a teda i John byli v té době teda původně už idolem našich rodičů, dyť jim chlapcům bylo už čtyřicet, to se nám dvacetiletejm zdálo jako starci. Ale nějak zrovna se začala zase ta hudba poslouchat a zvlášť John a jeho sólový projekty, stal se symbolem boje proti násilí, boje za mír, prostě i my potřebovali nějaký idoly a Sovětský Svaz měl akorát Meresjeva.
A tak jsme odpoledne táhli v partě Prahou, vykřikovali hesla, zpívali Imagine, po Karlově mostě na Malou stranu, přidávaly se další skupinky a skončili jsme na Malostranským náměstí, ve vinárně U hvězdiček, teď myslim to je U tří zlatých hvězd.
Dole byl velký sklep, tam se vešlo hodně lidí. A další přicházeli, nosili kytary, housle, basu, hospodský nalejval zadarmo, zpívaly se všechny písničky Beatles, co si kdo vzpomněl, naprosto spontánní jam session, bylo to spousta emocí, lidi brečeli, přešlo se volně na písničky Kryla a další zakázaný songy, najednou z toho byl takovej protest proti nesvobodě, i policajti se přišli podívat, ale pak zpívali s náma.
A pak, asi ve čtyři ráno, jsme se přesunuli pořád v hojném počtu na Kampu, kde byla taková zeď, kde si lidi psali vzkazy a básničky a tam jeden kluk namaloval kříž a takovej ten protiatomovej symbol a napsal pár slov z písničky Imagine a zapálili jsme svíčky a tiše tam seděli a koukali na hvězdy - byla tenkrát jasná mrazivá noc - nikomu se nechtělo domů, ta lidská pospolitost byla strašně silná, já tu energii úplně cítila.
No a tak vznikla Lennonova zeď, ta úplně první, co jí pak pořád čistili a přebarvovali...
A já byla u toho a nikdy na to nezapomenu 
Jennyfor Ke 3 hvězdičkám jsme taky chodili! S muzikantama z Karlova mostu. Hrávali pod křížem.
barbucha a lístek stál DVACET korun! (asi tak pětinásobek běžnýho vstupnýho. a šla jsem na něj 2x)
Když jsem se dozvěděla, že jeden z těch mosťáků je tajnej, to byl svého druhu taky iniciační zážitek.
Ani nevim, že se ty lístky prodávaly a za kolik, ale tehdy to bylo až dojemný a mně to zůstalo, vždycky u Amadea slzim a nejen kvůli ději!
Dneska mám nějakou nostalgickou, můžu se tu vykecávat? Aby to nebylo one woman show se bojím
© 2014 - 2024 parfumanie.cz
