Iniciační zážitky

Karja když ti v našem věku zemře vrstevník, je to takové zvláštní. Mě se zabil kamarád z dětství, byl z rodiny, se kterou jsme jezdili na hory a tak. Ale když se to stalo, byli jsme už na vejšce a v podstatě jsme se nestýkali. Je to už třeba 8 let, ale stejně si na něj docela často vzpomenu. Takže se ti vůbec nedivím, zvlášť pokud to byla jedna z prvních lásek.

Dneska mám nějakou nostalgickou, můžu se tu vykecávat? Aby to nebylo one woman show se bojím

​Moc ráda tě čtu! A spát se ještě zdaleka nechystám 

Jitka77 Já tu tak přemýšlela, jak psala Karja , že někdy nám někdo vstoupí do života, na krátkou chvilku a ovlivní nás víc, než druhý, se kterým se denně stýkáme třeba roky. 
Bylo mi něco po třicítce, manželství stálo za prd, bylo krátce po revoluci a najednou jsem ležela v Nemocnici pod Petřínem se zánětem srdečního svalu na interně.
Na pokoji kromě mne jedna asi osmdesátiletá paní, co už nevnímala a pak ještě jedna starší dáma, ale naprosto mimořádná. Byla to taková křehká bytost, asi šedesátiletá žena, s dlouhými bílými vlasy, měla je zapletené do copů, s krásnýma modrýma očima, postavou jak mladá holka.

Já byla vyděšená, ta nemocnice tehdy působila jak z hororu, vysoké stropy, bývalý klášter, přítmí, místo sester jeptišky. A ta moje sousedka na vedlejší posteli mě vzala za ruku a začaly jsme si povídat.
Vyprávěla mi o dětství na zámku, o svým životě za války, o lásce s francouzským chlapcem, se kterým se seznámila za totálního nasazení. O překážkách, které museli překonat, jak navzájem neznali svou řeč a přesto si hned rozuměli a jak si ho nakonec vzala.

A já se jí taky bez rozpaků svěřovala se svým trápením, s manželstvím bez lásky, s životem bez radosti. Říkala mi, že bez lásky se nedá žít, že jsem moc mladá na to, abych to vzdala a i kdybych měla odejít jen s dítětem za ruku, tak ať jdu. Mluvily jsme celou noc a pak i ty všechny další, měla jsem takový pocit, že jí znám odjakživa, že je to moje starší sestra, někdo hrozně blízký.
Nezapomenu třeba na vyprávění o tom, jak se se svým mužem v šedesáti koupali nazí v moři, vzal je proud, drželi se v náručí a čekali, že se utopí a přitom byli šťastní, že umřou spolu a v objetí a že spolu prožili tolik krásných let.
Nakonec je našla rybářská loď.
A já jsem v tu chvíli taky chtěla ještě zažít takovou lásku a slíbila jsem si, že s tím něco udělám.

Paní tam ležela s infarktem, nesměla ani chodit a ten její francouz tam denně chodil, vozil jí na křesle do sprchy, koupal jí, převlíkal čisté krajkové košilky, zaplétal jí copy a pokaždé přinesl nádhernou kytici. A ještě to byl fakt fešák, štíhlý, vysoký, kudrnaté tmavé vlasy, knírek, jak z filmu.

Za pár dnů jsem šla domů, ona tam ještě zůstávala. Při loučení jsem jí musela slíbit, že se svým životem opravdu něco udělám, že je škoda jen přežívat. Daly jsme si kontakty, slíbila jsem, že se ozvu. A ona říkala: Neozveš, ale to nevadí, už navždycky máš kus ze mne a já z tebe.

A opravdu, život začal zas běžet starým způsobem, občas jsem si vzpomněla, ale pořád nebyl nějak čas. Ale přesto jsem začala žít trochu jinak, z toho vztahu se pomalu osvobozovat, najednou jsem měla před rozvodem. A v den rozvodu, ráno v trafice, ležel časopis Vlasta a na obálce byla ta žena. Paní Vlasta Lavalová. Vlastu jsem si koupila, byl tam s ní nádherný rozhovor. Brala jsem to jako znamení, že ten rozvod je správná věc.

Pak zase šly roky, byla jsem vdaná podruhý, měla další dítě a často jsem si na paní Vlastu vzpomněla. Ale bála jsem se jí zavolat. Bála jsem se, že už nežije a bude to konec tý krásný vzpomínky. 

A pak přišel nečekaně druhý rozvod, všechno se mi rozpadalo pod rukama a nevěděla jsem, čím to prázdno uvnitř vyplnit, tak jsem absolvovala jazykový kurz, kurz olejomalby a také kurz francouzské kuchyně. A syn mi pak dal k Vánocům malou knížku Francouzská domácí kuchyně. Autor Vlasta Lavalová. Tak jsem to zase vzala jako pokyn shůry, že bude zase dobře.

A pak jsem zjistila, že o svém životě napsala román. Koupila jsem si ho a bylo tam hodně z toho, o čem jsme si povídaly. A já litovala, že jsem kdysi nezavolala.
Často si na ní vzpomenu.

A teď, jak to píšu, koukám na internet a je možné, že paní Vlasta stále žije. Podle všeho je jí 95 let. Nevím ale, jestli mám dost odvahy ji jít hledat....

Jennyfor To je moc krásný příběh ! Možná bych zkusila paní kontaktovat, ale zase - 95 let?

Jennyfor úplne od veci ale ja absolutne nechápem ako si toto všetko môžeš pamätať! Ja ani neviem s kým som sa rozprávala včera.

Spolubývajúca z pôrodnice pred 1,5 rokom už netuším ani ako sa volá, nieto ešte vyzerá a aké mala vlasy (ale vlastne to zrovna viem lebo mala dredy).. Mňa tu strašne deptate, ja som fakt zlatá rybka! A keď mladší do 15 minút nezaspi, tak si tu fakt zmením aj profilovú fotku na tú rybu! 

Edit. No a prd si pamätám lebo vlastne nemala dredy ale copanky 

Mrakoplas Já si nepamatuju všechno. Někdy ani to, co jsem dneska dělala.
Já si pamatuju právě jen takový emočně vypjatý situace, co mne nějak ovlivnily na celý život.  
A ty pak se vším všudy, každou podrobnost, jako film... co měl kdo na sobě, jaké bylo počasí, co to bylo za den, vidím to před sebou jako živý. 
U vzpomínek, co jsou sice taky emočně silný, ale zároveň i dost ošklivý, to bohužel není dobrá vlastnost, tam bych přivítala milosrdnou mlhu....

Jennyfor no vieš čo, zas ani tá opačná strana nie je nič moc, keď si nepamätáš fakt nič a si schopná sa s niekým pohádať, že tam si určite nebola a hentu božiu príhodu si nezažila (ktorú si si myslela, že si zapamätas do konca života a ono nie). Moje pamäte by na veľa stránok neboli

Edit. Traumy a hlavne trapasy si samozrejme pamätám veľmi dobre! 

Mrakoplas Zas můžeš každý den začínat znovu jako čistý list a netrápit se minulostí.

Víš jak: 50x a stále poprvé

Co já bych za to někdy dala, kdyby se mi podařilo některý věci zapomenout...

To je hezký téma. Díky němu jsem si vzpomněla na okamžik, kterej mi nějak úplně nastartoval představu, co bych chtěla v životě dělat. To je zvláštní, vůbec jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlela a když jsem si přečetla ten úvodní příspěvek, najednou úplný blik.

Na střední škole jsme dostali za úkol napsat referát o nějaké zajímavé knize. Po dlouhém vybírání jsem si v knihovně našla O rybabě a mořské duši od Petra Nikla. A najednou věděla, co chci. Že chci pracovat s dětmi a knížkami, s dětskými knížkami, číst tyhle krásný publikace s fantastickejma ilustracema a předávat to kouzlo dál.

Šiš, to je patetický. Ale muselo to ven :) díky za tohle vlákno, jdu si dočíst další příspěvky

žluťásek Je to krásný!

Já věřím na "namáčení čumáčků", pokud jde o děti malé i větší - ne nucení, ale školní úkoly a nakonec i ty různé seznamy... někdo opravdu nemá jinde (doma) podnětné prostředí. Může to něco zažehnout.

Jitka77 teď jsem se dočetla k tvému studijnímu oboru, můžu se ze zvědavosti zeptat, kam jsi chodila na školu? 

žluťásek Střední? Do Luhačovic...

Mrakoplas a to si predstav, ze nekdo, kdo si pamatuje, zije s druhym, co je naopak dite okamziku, to jsou debaty pak :))

moora je u vás veselo vravíš

Jitka77 já do Prahy, jen jsem byla zvědavá, zda jsme se nemohly někde potkat či minout :) 

Tohle je hezké téma. Těch "aha" momentů taky pár mám. Vidět v divadle Pěnu dní v podání Jak se vám jelo, číst Kunderovu Nesmrtelnost, slyšet naživo recitovat Ginsberga Kvílení, být na koncertě Depeche Mode v Praze v roce 1988, jít do kina na Amadea a vdět místo něj Saurovu Temnou noc (původní film nedorazil)a v tu chvíli aspoň trochu pochopit baroko, být porvé v MoMA...

A taky letět do USA v roce 1992, sama, s přestupy ve Frankfurtu, New Yorku a přistát v SF. První let v životě a dodnes si pamatuju ten pocit, jak mi v té výšce došlo, že život je jinde, než si my v té středokotlině myslíme.

První lyžování v Itálii, bylo to v Cortině d Ampezzo. Bylo nás víc, nastupovali jsme do gondoly lanovky pro 70 lidí a já byla 71 a už mě do ní nepustili. Přátelé odjeli a vystoupili na první mezistanici, že na mě počkají. Jenže já vyjela rovnou na vrchol :-). Bylo tam pár lyžařů, odpíchli se a odjeli. A já stála nad černou sjezdovkou, která vede mezi skálami sama. Bylo -17 stupňů, svítilo slunce a já se pustila dolů. Dodnes si to pamatuju, kombinace strachu a absolutní svobody a taky vyplavený adrenalín, když jsem přijela dolů...:-).

Jennyfor Já to nedočetla dokonce a už jsem věděla o kom mluvíš. Je to babička našeho kamaráda, vždycky o prarodičích moc pěkně mluvil. I on je takový trochu jiný, že Potrefenáhusa ?

P.S: Mám se na ni zeptat?

brrr Jennyfor já na to ještě před usnutím myslela a jakoby mi to bylo malinko povědomé a zjistila jsem, že jsem od té paní četla knihu. Deníky z války.

Moje babička byla taky totálně nasazená, ale nikdy o tom moc nevyprávěla a já se nechtěla vyptávat, abych neryla do starých ran. Znám jen příběh, jak s "holkama" nakonec před koncem války utekly a došly z Norimberka do Prahy pěšky. A že jedna z těch kamarádek uměla číst budoucnost a všem jim předpověděla, co je čeká. To mi přišlo vždycky hrozně strašidelný. 

brrr Zeptej  

*/ zas mažu. Sem se to nehodí. Tady by měly být zážitky, který člověka někam posunou.