Iniciační zážitky

Který film, knížka, divadelní představení vás poprvé naprosto dostaly, otevřely vám nové dveře, ukázaly, jaké to může být? Jiným uměleckým (nebo životním) oblastem se meze nekladou

Knížky:

Julián a skřítek. Děsná pitomost, ale první knížka, kterou jsem přečetla sama, celou, jedním tahem. Pochopila jsem, že ovládám jistou moc, můžu nechat ožít příběh, můžu mít něco, co je jenom moje.

Nesmrtelnost. Vybrala jsem si ji v maturitním ročníku na referát (tehdy to byla celkem čerstvá novinka) a přečetla asi pětkrát. Fascinovalo mě, že při dalším čtení objevuju pořád nové vrstvy. Začala jsem tušit, co je to interpretace, kompozice... Češtinář se mi později přiznal, že to nedočetl

Meyrinkův Golem. Knížka, která na mě něco ví. Pořád mi u ní naskakují pralinky.

Poezie Josefa Palivce. A Šiktancův Adam a Eva. Magie řeči.

Divadlo:

Pitínského Osm a půl (a půl) ve Zlíně. Výbuch imaginace, tři hodiny bez jediného nadechnutí.  Později jeho Sestra úzkost v Dlouhé. Úžas z krásy.

Hostování tanečního divadla Bralen v Brně. Objev pohybového divadla - pantomima mě fascinovala už dřív, ale moc dobrých inscenací k mání nebylo a vlastně dodnes není, člověku zbudou jen ty Děti ráje... (ty s Barraultem, ne Michal David). Samozřejmé jako dýchání.

Film:

Magnolia. Pamatuju si, jak jsme se s kamarádkou cestou z kina řehtaly a slzely smíchy. Spečené dráty, jak nám to šrotovalo. Cvak! A žába v břiše: vypořádali jsme se s minulostí, ale ona se nevypořádala s námi.

Ještě povzpomínám.

Jitka77 Adam a Eva! Lilo lilo bíle lilo, liliově bíle lilo, až se slilo, co kde bylo...

Sweet Potato Prach i hněv, i krev. I kosti.

Prvé dve pesničky,vďaka ktorým som si uvedomila, že je hudba a ...hudba.

Dodnes si pamätám, ako som si kreslila v izbe, mohla som mať asi 12 rokov, mama počúvala rádio a išla tam nejaká relácia s pesničkami z jej mladosti a hrali pieseň s názvom "Malinové ticho". A mne to prišlo strašne ľúto a prišla som za mamou do kuchyne a hovorila som jej, ako mi je ľúto, že mali takú hroznú mladosť, že museli počúvať pesničky ako toto.

No a potom večer otec povyberal staré albumy s hudbou, ktorú počúvali naozaj, aj keď ju teda rádiá u nás nehrávali a mňa sa úplne (v dobrom) dotkla pieseň Wild Thing od The Troggs, som mala pocit, že to napísali o mne X rokov predtým, než som sa narodila.

Výstava Chagalla v Bratislave nie dlho po revolúcii.

Dychberúce Mondrianove plátna v MET.

Foucaultovo kyvadlo.

Isaac Asimov.

Bratia Strugacki.

Stopárov sprievodca po galaxii.

Monty Python.

Zbierka starých čínskych básní - dovtedy som považovala poéziu za niečo trápne, nabubralé a nudné.

Francois Villon.

Z parfémov Cuir Beluga - moje prvé stretnutie s nie mainstreamovou produkciou.

toľko dnes o polnoci, možno ma neskôr napadne aj iné.

Kámen a bolest.

Věčně zpívají lesy, Vane vítr z hor, Není jiné cesty.

Tulák po hvězdách.

Řek Zorba a pak hlášení El Grecovi, které jsem četla jako poslední z Kazantzakisových děl a najednou do sebe všechno zapadlo.

Údolí rozhodnutí!

Návštěva kostela sv. Štěpána v Mohuči, pro který vyrobil okna Chagall - naprosto mystická modř.

Příjezd lodí na Théru a pak při té samé cestě osamocená návštěva Poseidonova chrámu na mysu Súnion.

Konference v Římě s bydlištěm na Piazza Navona. Studentská akce, do kapsy hluboko, ale po konferenci jsme šly s portugalskou spolubydlící na večeři a sledovat fotbal do blízké pizzerie, ME, zápas Čechů s Portugaly. Seděly jsme tam, jedly pizzu, pily víno, Italové čubrněli a mně došlo, že už nejsem malá, že jsem dospělá, a že je úplně normální si takhle sednout na venkovní zahrádku restaurace na Piazza Navona a užívat si večera.

Věc Makropulos se Soňou Červenou.

Výtvarné umění mě bohužel nějak výrazněji nepotkalo; asi poprvé, kdy jsem cítila, že na obraze je víc než shluk barev, přišlo v dost nečekané situaci - s kamarádkou jsme byly jako kuchařky na takovém tom hodně přírodním táboře u lesa, pro pitnou vodu jsme jezdily s dvoukolákem do nejbližšího stavení. Než nám domácí naplnili barely, stepovaly jsme v předsíni, kde visela malba vlastnoručně vyvedná panem statkářem. Něco jako pole ve sněhové vánici. Nevím, jestli z toho byl tak moc cítit jeho vztah k půdě, nebo to fungovalo jako vzácný záblesk civilizace, ale tady jsem doopravdy měla dojem, že mi ten obraz předává nějaké sdělení...

jako kulturní barbar jsem od tématu čekala trochu něco jiného.. tak vám sem vnesu trochu toho života a krve: můj nejsilnější zážitek a v pravém slova smyslu iniciační - neb spojený s odpovědí na otázky, které jsem si do té doby s velkou naléhavostí kladla a přesun do další životní fáze - bylo narození mého prvního dítěte. tedy aby nedošlo k mýlce, žádné překusování pupečníku a podobné kraviny, ale když jsem poprvé spatřila člověka, kterého jsem já sama stvořila... byl to pro mě nesmírně silný okamžik a najednou mi život začal dávat smysl. aneb jak dospět v devíti měsících+ dvaceti minutách

jako jasně, Tulák po hvězdách mě dostal, ale...

viktorka_od splavu 

Asi jsem taky kulturní barbar - jako oslovila mě každá dobrá kniha, kterou jsem četla poprvé a už jsem mnohokrát zalitovala, že takový to osvícení a nadšení při četbě jsem už dlouho nezažila a už asi nezažiju... výstavy a filmy dtto - i když pamatuju doteď, jak jsem byla úplně hotová ze Zeffirelliho Romea a Julie, což jsem viděla kdysi v útlém věku jako novinku, a v tý záplavě  budovatelských, kovbojek a indiánek to bylo jako vyslovený zjevení

Ale když vynechám narození dětí, což byl bezesporu zajímavej zážitek tak pro mě ten prvotní a nejdůležitější (to jest určující pro další život) byla okupace v ´68, pěkně osobní z první ruky, anžto jsme bydleli kousek nad Rozhlasem. To mi - a další přímý následky - otevřelo oči už v devíti letech a založilo na názory, který jsem dosud nezměnila.

A když jsem se pak po 21 letech dostala poprvé na Západ, a zrovna do Benátek, to taky mělo určitou sílu. Euforie jak vyšitá... která trvá doteď při každým překročení hranic, to mi už asi taky zůstane!

barbucha nojo vidíš. na to, jak jsem se poprvé v životě dojetím rozplakala - ohromená tím propastným rozdílem mezi tím, jak nám prohnilý kapitalismus a nebohé dělníky umírající hladem na ulicích líčili ve škole a v televizi a realitou předvánoční Vídně s narvanými obchody zbožím a vystavenýma desítkama typů bot vystavenýma venku před obchodem si občas pořád ještě vzpomenu. i když mi bylo jasný, že to s těma hladovýma dělníkama nebude až tak hrozný, tak ta realita byla úplně, ale úplně mimo moje představy. tohle je mladším ročníkům taky naprosto nesdělitelný. asi jako mně okupace v osmašedesátým

Jen tudy probíhám... jako první mi naběhlo, r. 1978, tuhá normalizace, a podařilo se mi dostat na jedno z mála promítání Jahodové proklamace v klubovém kině. Pak se zas zavřely vody... ale ten pocit z toho filmu, svoboda, písničky CSNY, samo i ta první láska... ale taková nějaká naděje, že fakt bude někdy líp..

Díky moc za sdílení

Jennyfor Připomnělas mi Filmový klub

Byla jsem čerstvě na gymplu, první, co jsem viděla, byly Ostře sledované vlaky. Pak Starci na chmelu. Kdyby tisíc klarinetů. To bylo něco. 
O něco později pořad o Šlitrovi. "Zlatým slavíkem nikdy nebudu" se to jmenovalo.

Sweet Potato Klub v Klimentské  
Všechno, co píšeš, ale i všechny filmy od Bergmana, Bunuela, Saury.... ,ano, i ten Zeffirelliho Romeo a Julie.

Úplně jinej svět, kde jsem spoustě věcí nerozuměla, ale i tak to v hlavě zůstávalo dlouho, léta, až to pak někdy v dospělosti třeba zaklaplo.

Ty český šedesátky byly taky jako zjevení. V době, kdy jsem to viděla, to nebylo až tak dlouho od doby vzniku, deset, patnáct let, jenže v mezidobí se svět kolem změnil na šedivou prázdnotu a třeba ti Starci na chmelu, když zazněly první tóny kytary a Chodili spolu z čisté lásky... tak jsme v těch sedmnácti měli husí kůži...

A taky si třeba vybavuju film Nevěsta, režie Jiří Suchý. Čekala jsem nějakou veselou grotesku a byl to surrealismus...

Jennyfor Husí kůži mám i teď. 
A ono některé ty filmy (i knihy) fungují právě v tomhle věku. I když jim člověk "ještě nerozumí".

Ještě na jeden moment s velkým M jsem si vzpomněla. Když jsem tak v 16 našla na půdě krabici Mladých světů a časopisu Lucie a Petr z r.1968. 
Lucie a Petr vycházel jen krátce. 

Já jsem dospívala těsně po revoluci a to bylo na rozhled dobré období, třeba boom soukromých rádií, kde pracovali nadšenci a pouštěli to, co chtěli - žádné rotace, žádní Chinaski vykalkulovaní pro točvolanty... Učila jsem se na knihkupce, během praxí mi prošly rukama všechny knížky, co vyšly v první půli devadesátek, včetně boomu sebepoznávací a "duchovní" literatury - Silvova metoda, Miluj svůj život, Nevyšlapanou cestou, toho všeho se prodaly mraky. Peck mě celkem i oslovil, pak jsem to četla po letech a přišel mi zbytečně strohý, bez nadhledu.

viktorka_od splavu ja som práve takéto životné veci nechcela dávať, lebo to sa fakt nedá porovnať.

Sweet Potato Ano, měli jsme taky "starý"  Mladý svět (Plíhal  ), několik ročníků kolem 68', a taky jsem jako oko v hlavě střežila z té doby pár ročníků magazínu Repertoár malé scény. Ale marně, čas je vzal...

A k těm knížkám a filmům, co jim člověk nerozumí, a přesto cítí, že právě teď se děje něco důležitýho, že se otvírá něco jako svět za zrcadlem, další čakra, jiná dimenze...

možná jsem to tehdy prožívala tak intenzívně proto, že svět kolem byl tenkrát tak šedivej, stereotypní, nudnej, fakt dospívání v druhý půlce sedmdesátek, to chceš....  co jelo v oficiálním kulturním proudu bylo hrozný, aspoň že ke knížkám se dalo dostat, pašovaly se desky, stokrát dokola kopírovaly magnetofonový nahrávky no a pak to kino

Jé, to je zajímavý téma!

Přispěju tím, co si já, coby stárnoucí mileniál, vybavuju ze svýho dětství a dospívání:

Princezna Mononoke. Bylo mi třeba tak 10 nebo 11, když jsem ten film viděla prvně, a považuju to za významnej milník, přechod od dětských pohádek řekněme disneyovskýho ražení, kde je všechno nalajnovaný a na konci se vezmou, k mnohem komplexnějšímu světu, kde najednou nic není černobílý. Úplně nový a mnohem pravdivější pojetí dobra a zla. Miyazakiho filmy miluju tak nějak obecně, ale Mononoke je fakt srdcovka právě pro ten formativní zážitek.

Podobně Americká krása, kterou jsem shlídla tak ve třinácti letech a byla z toho úplně odrovnaná ještě dlouhou dobu potom. Honba za nepodstatným vs. přehlížení podstatného. Už asi nikdy nebudu na poletující igeliťáky na chodníku koukat bez toho, abych si na tenhle film vzpomněla. :) "Je těžký zlobit se, když je na světě tolik krásy. Někdy mám pocit, že ji vidím všechnu najednou, a je toho příliš. A mé srdce se plní jako balónek, co za chvilku praskne."

V průběhu druhýho stupně ZŠ referát do dějepisu vedoucí k poznání, co je to holocaust, na což plynule navázala četba Merleho Smrt je mým řemeslem a Lustigovy Modlitby za Kateřinu Horovitzovou. Dost dlouho a usilovně jsem pak tak nějak po teenagerovsku bádala, kde se bere zlo v lidech, a do dneška si nejsem jistá, jestli jsem to s tím bádáním trochu nepřehnala. 

Knížka O kolečko víc od Musierowiczové, protože to byl vůbec první "holčičí román" o lásce, kterej jsem kdy četla, stal se měřítkem pro všechny následující a nikdy ho nic nepřekonalo.

Celkem častý návštěvy divadla Husa na provázku na mně taky jistě zanechaly nějaký stopy, hlavně pak první kontakty s ruskými velikány na jevišti - Dostojevskij, Čechov, Bulgakov. Nic konkrétního, jen ty strašně intenzivní emoce, který na mně zapracovaly asi přesně v tom správným věku, a že zrovna Morávek jako tehdejší šéf divadla z toho, co se emocí týče, dokázal vytřískat fakt maximum. 

Pěna dní od Viana. Kromě toho, že je to jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla, je to pro mě taky taková všeobsažná výpověď o světě lidské fantazie.

První kontakty s poezií skrze Skácelovy sbírky.

No a Pán prstenů, s tím jsem se seznámila v jedenácti letech a podobně jako u Princezny Mononoke to byla pro mě další z cest od zjednodušenýho pohádkovýho světa dětství k něčemu hlubšímu a tajemnějšímu, a navíc odrazovej můstek do světa literárního fantasy žánru obecně, kde spokojeně přebývám dodnes!

Jennyfor 

Kino Klub nejen Jahodová proklamace, ale co takový Kdyby! Nebo Běsnící měsíc... a úplně nejvíc nejlepší Racek Jonathan Livingston! To se nedá zapomenout...

připadám si úplně mimózně, protože vůbec nechápu, o čem píšete. asi nic takovýho nemám / neznám. jako líbí se mi spousta knížek, filmů, ale že bych zažila ňáký osvícení, nebesa se otevřela a tak...