Tak včera další návštěva u psycholožky, Viki polovinu doby proležel v čekárně na gauči s obličejem vraženým do matrace. Až jsme všechno probraly a vyřešily dotazníky, přenesla jsem ho do ordinace a zavřela a on sebou praštil ke dveřím a namáčknul obličej do na podlahu a dveře tak, že dýchal tou škvírou pod dveřmi. Tak jsme dál mluvily, pak pustila Prasátko Peppu na počítači, ale tak, že na monitor neviděl. Tak začal poslouchat, otočil hlavu do místnosti, ale oči pevně zavřené. Občas se zapomněl a otevřel je, usmíval se, protože ty příběhy zná, ale jak si všiml, že se některá g nás dívá, hned je zas zavřel. Bylo to až vtipné, fakt. Taky otevřel oči, když mezi řečí najednou řekla Viktore. A když jsem konečně řekla, že jdeme domů, vyskočil, chytil mě za ruku a začal nadšeně volat pápá.
Říkala, že se rychle naučil, že když bude dělat, že tam není, nakonec každá nepříjemnost skončí.
Autismus vyloučila úplně, nakonec zmírnila i tu dysfázii, i já jsem ho ten týden pozorovala a myslím, že rozumí všemu, jen v těch situacích, kdy by to porozumění měl potvrdit nějakou akcí, to neudělá, protože nechce. Vzdor a tvrdohlavost, takový byl ve třech letech i Ríša.
Takže zásadní bude logopedie a kvůli senzorické přecitlivělosti ta ergoterapie.