Čekala jsem dokonale vybroušenou růži...no, růže to je, ale velmi lehoučká, osvěžená růžovým pepřem a citrusově nazelenalým petitgrainem. Vznáší se na hřejivém pižmovém obláčku. Ovšem exkluzivně tedy nevoní ani trochu. (NT)

Šalvějové kouzlo spočívá v příjemné hořce bylinkové vůni na bázi kolínské s lehce pepřovou šalvějí, pelyňkem, mátou a lékořicovým badyánem, osvěžená v úvodu grepem. V základu se potom promění v labdanově zakouřený bylinkový čaj se zemitými podtóny pačuli.

Jiskřivé tajemství spočívá v plátcích čerstvě nakrájené sladké šťavnaté limetky a kandovaného zázvoru, romanticky rozevlátých letních šatech s pugetem něžných bílých květů, osvěžených nahořklým zeroli, které vyvrcholí pozváním na misku lahodného creme brulée s kousky bílé čokolády. Sparkling Secret je jednoznačně můj vítěz z této kolekce.

Velmi zjednodušeně řečeno by se dalo říct, že čím je Poison pro Dior, tím je Magie Noire pro Lancome. Ale s vintage verzí je to trochu složitější, není to totiž zdaleka jen medová tuberózovka, ale jedna z nejpropracovnějších květinových orientálek s nádherným chypre základem, jaké jsem kdy měla možnost zkusit. V úvodní fázi jde zásluhou rozmačkaných listů rybízu, hyacintu (kromě AA Rosa Magnifica jediná další vůně, kde na mně tahle kytka nehnije) a natrpkle svěžího bergamotu do zelena. V té další už však rozehraje úchvatný květinový opus medová tuberóza s kapkou malin, tropickým ylangem, slámově žlutá narciska s kořenitými a zemitými podtóny, zemitý kosatec a hlavně orientální růže s kořenitě-medovým nádechem. Všechny květiny se pak usadí na plnokrevný, sametově zelený mechový podklad s příjemnými živočišnými podtóny se špetkou bílého pižma. Tady už k dokonalosti víc netřeba. To v Magie Noire, prodávané v současnosti v parfumériích, byste tuhle krásku hledali jen těžko. Bylo ubráno na bergamotu, přidáno na svěžesti rybízového listu, nejzásadnější proměnou však prošel hyacint, který už tady na mně vesele a naplno. Horší je ovšem to, že z původní květinové symfonie nezůstal kámen na kameni. Osobně rozeznávám jen medovou tuberózu s kořenitou narciskou, ale ty nemají s vintage verzí vůbec co dělat a připomínají spíš likérovou/koňakovou náplň do pralinek. O tom nádherném chyprovém základu si taky už jen nechte zdát. Větvičník je fuč, stejně tak cibetka s kastoreem a samotné pačuli s vetiverem nejsou schopní to celé utáhnout. Navíc je to podobný typ pačuli, jaký se hojně využívá v dnešním mainstreamu, čímž současná Magie Noire vyzní i v kombinaci s větším množstvím použitého bílého pižma jako sladší. Ona to ve své podstatě není špatná vůně, rozhodně se mi líbí víc než Diorův reformulovaný Poison, ale tohle už prostě není Magie Noire.

Z úvodního citrusově pryskyřičnatého oblaku mastixu se vznesou chomáčky pudrově sladké mimózy, aby se pozvolna zase snesly k zemi společně s meruňkovými kapkami nektaru z vonokvětky. Ty jako živá voda osvěží záhon zemitých kosatců, ale jen do chvíle, než přijde zahradník, utrhne a vyskládá do bedýnky z ostrouhanotužkového cedru, vystlané suchou vetiverovou trávou.

Začíná jako vcelku nekonfliktní ovocná květinovka s nakyslou mandarinkovou šťávou a krémovou broskví, která se rozvíne do svěží růžičky s ovocným jasmínem a jemnou konvalinkou. Pak ale v pižmově dřevitém základu nastoupí syntetický ambroxan v plné polní a místo vůně od renomované italské značky tu máme další lacinou drogérkovku.

Ano, táhlý, lehce připálený karamel s cukrovou vatou. Tak přeslazené jako andry mi to nepřijde, jenže v mém případě mi někdo upustil na zem do prachu, takže se to už nedalo jíst. Musela jsem si počkat až do základu na novou porci karamelu s vanilkovým krémem, čerstvě uvařeném na kadidlovém plamenu. (NT)

Při tvorbě této vůně se Antoine Maisondieu údajně nechal ovlivnit rozsáhlými zahradami vil kolem jezera Como, pro něž jsou typické právě magnólie. No jestli jste čekaly nějakou těžkou omamnou bílokvětou vůni, tak tady vás nic takového nečeká. Začíná totiž hodně svěžími nazelenalými citrusy s jemným dřevitým podtónem, který je možno nalézt třeba v Addict 2 Shine. A jak už jsem řekla, samotná magnólie, doplněná poměrně krotkým jasmínem, prostě uhlazené bílé květy s křehounkými zelenými lístečky. Santal spolu s vanilkou dodávají krémovost, přetrvající citrusová stopa spolu se stále signifikantnějším cedrem zase jemně svěží pikantnost. Jen mi k ní nějak nesedí ten přívlastek ušlechtilá/vznešená , mám z ní spíš pocit optimistické květinové vůně pro letní večery. (NT)

Tak aby se nám to u těch italských firem a jejich magnóliových vůní nepletlo, tady uvádí oficiální stránky inspiraci ulicemi kolem vily Borghese v Římě, které jsou prý lemované magnóliemi. Že by mi však toto vzdušnější pojetí vyhovovalo víc, to říct nemohu. V začátku mi svou svěžestí trochu připomíná AA Mandarine Basilic, jen k bazalce místo mandarinky přidali citronky, poté už se kolem vás rozprostřou krémově bílé květy v čele s magnólií a křehkými zelenými lístečky. Plavou se vodním jezírku spolu s dalšími vodními květy. Zajímavý je ten kontrast mezi akvatickými tóny a lehce omamnou tuberózou, která se tam vkrádá. Zato ten ostrouhanotužkový cedr se senem, na němž se na slunci suší naškrobené prádlo, to je příliš čistotné i na mne. (NT)

Vůně začíná klasicky nahořklým bergamotem, čerstvě vymačkanou šťávou z citrónu, drcenou aromatickou levandulí, špetkou zelených bylinek a příjemnou živočišností palčivě dřevitého hřebíčku. Stačí však chvilku počkat a projeví se nádherná sušená růže, zapudrovaná hřejivou vanilkou a pižmem. A to nejlepší na tom je, že hřebíček spolu se pikantním cedrem, který se k němu nově přidává, drží sladkost vanilky na uzdě. A stejně tak krotí i tu pudrovost, takže růže může stále dostatečně vyniknout a nehrozí, že by z toho vznikla nějaká obří labutěnka. Je tedy fakt, že s konceptem čínských/japonských keramických figurek v komické, krčící se pozici, po nichž je vůně pojmenovaná, to moc nekoresponduje. Vlastně to spíš dojmově připomíná dřevěný toaletní stolek s kyticí sušených růží a zbytky staršího, přesto stále kvalitního jemného pudru v místnosti s plápolajícím ohněm v krbu. Na toaletku má navíc vůně obdivuhodnou výdrž.

Je velmi povedenou orientálkou se příjemně živočišným oudem, balzamickou ambrou, santalem a semišovým šafránem a pichlavým kardamomem, evokujícím teplou koňskou srst, kterou vedle růže tentokrát zdobí hlavně bílé květy v čele s konvalinkou, mezi něž se vloudilo i pár kandovaných třešní a karafa s kořeněnou medovinou.

Tuhle značku jsem objevila díky zkoušení původní Sacrebleu, která mě jako jedna z mála tuberózových vůní dokázala zaujmout. Pak jsem to zkoušela s několika dalšími, ale s těmi už jsem se všemi vždycky víceméně zápasila, až tahle Patriciina „brána do Indie“ se mi konečně zase jednou trefila do vkusu. Kdyby mi ji dal někdo očichat jen tak naslepo, tipovala bych orientálku z přelomu 70. a 80. let, příbuznou původnímu Opiu. Nejprve pracuje s pomerančovou kůrou a hořkým zeleným galbanem, které po několika minutách otevřou na několik hodin prostor poctivé syté nebolehlavové bulharské růži s hřebíčkovým karafiátem a teplou, příjemně živočišnou skořicí. V konečné fázi se pak obě květiny usadí na balzamický ambrově dřevitý základ s kořenitým santalem, šikovně zapracovaným pačuli tak, aby dodalo vůni lehký punc chypre, a minimalisticky nadávkovanou vanilkou.

Po velmi milé zkušenosti s Hunterem jsem se těšila, že se tady dočkám slibovaného příjemného dne na pláži, jenže bohužel ne každému parfumérovi je zhůry dáno umět pracovat s mořskými tóny a Anne McClain k nim podle mě tedy nepatří. A dokonce jí to tentokrát vůbec nevyšlo ani, pokud jde o přírodně působící vůni. Místo moře mě vzala do opuštěné zátoky, kde se mezi nánosy zelených sladkovodních řas s trochou jehličí povalují tuny šalvěje. Ta by mi možná ani tak nevadilo, horší je, že voda v zátoce čpí chlórem. A fakt mě nevytrhnou ty dvě višně na usmířenou, když mě i s nimi nakonec hodí do hromady prachu.

Od této značky jsem zatím vyzkoušela jen Hysteru a moc mě nepřesvědčila, jelikož tady Luca Maffei zcela zřetelně opisuje od byreďácké 1996. Podobně je tomu v první fázi i s Maisií, jelikož s hořkým zeleným fíkem a citrusovou svěžestí pro změnu typově připomíná Philosykos. Nicméně po rozvonění už se podoba vytratí a místo kokosu fík doplní slámově sladká vůně narcisů s jemně kořenitým podtónem. I samotný fík zásluhou santalu zesládne a stává se hezky mléčným. Nejzajímavější je však až základ, kdy fík působením pryskyřičnaté ambry a bílého pižma pro změnu lehce zmoučnatí a opravdu vytvoří dojem, jakoby jej někdo hodil do hromady popela.

Při vytváření této vůně se prý Emilie Copperman nechala ovlivnit svými zážitky z cestování po Madagaskaru. A zřejmě během ní musela hodně mlsat. Nejprve dostala velkou chuť na plátky kandovaného červeného pomeranče se zázvorovým cukrem, které zapíjela sklenicí coca-coly a do Majaĩna Sin ji zapracovala s pomocí jásavých, sladce perlivých tónů otočníku. Jenže to jí nestačilo. Dopřála si i na glazované kaštany, polité javorovým sirupem a skořicové sušenky s vanilkovou náplní - bez vanilky by to na Madagaskaru zkrátka nešlo :) . A aby tuhle kalorickou bombu završila, dorazila se ještě tabulkou bílé čokolády. Majaĩna Sin je zatím nejvíc gurmánskou a velmi povedenou vůní značky s dlouhou výdrží, proto mi poněkud uniká význam jejího zařazení v řadě kolínských.

Už z názvu asi odvodíte, že tahle vůně má vzdávat poctu májové růži, jinak zvané též růže skořicová. No tahle Rosinka je ze začátku spíše svěže citrusová, hořce bylinková a zásluhou muškátového oříšku pikantně suše dřevitá. Skořicová je jen minimálně. Ta špetka je rozemletá na ten nejjemnější prach, je teplá, dost živočišná a prakticky nesladká a zanedlouho zcela ustoupí samotné růži, která je hřejivá vosková až olejovitá a chvilku i doprovázená sladce nazelenalou zatuchlinkou z bobkového listu. Teplo (nově se přidruživší ambra) a hutnost ji neopouští ani po rozvonění, kdy se stává víc medovou. Pořádně zesládnout však nemá šanci, jelikož do hry se vloží vůně nahořklých mandlí (tonka?) a obklopí ji kouř z drhnoucího vetiveru a pryskyřic. (NT)

V prvních tónech se mísí svěží nahořklé citrusy s ostře bylinným šafránem a pačuli, chvilku nazelenalou, ale vzápětí jdoucí do karamelova, jak ji můžete znát z Angela a jemu podobných vůní. Avšak sem přílijeme pár kapek griotky, abychom vůči dodali na palčivosti. Přidáme teplé doutnající kadidlo, špetku praženého tabáku a velmi decentně zapracovaný oud s jeho koženoživočišnými tóny. A co nám z toho vyleze nakonec? Hustá začouzená marmeláda z černých třešní, do níž přimícháme s tentokrát už velmi příjemným (ne pačuli) táhlým karamelem a zlehka ji posypeme "pudrovým" pižmem. Jen kdyby se nám do toho nezačaly motat další, tentokrát gumové pryskyřice. Ty zmizí až v drydownu, kdy se k vůni přidá trocha nadýchané vanilky, která ji uhladí. (NT)

Jak někoho učinit šťastným? Annette se zřejmě domnívá, že má-li to být prostřednictvím vůně, musí být sladká. Medově sladká. V tomhle případě ale i zelená. Bylinná sladkost anděliky v úvodu krásně kontrastuje s trpkostí bergamotu a citrusovou svěžestí mandarinky, magnólie a pomerančového květu. Pak ovšem té sladkosti začne přibývat. Napřed je to jen albízie, no pak se přidá hutný ylang s vůní zralých banánů, okvětní plátky růže v tonkové krustě z mandlového marcipánu, vanilkově mléčný santal a medově sladký benzoin. Jen díky zakouřenému vetiveru s pryskyřičnatou ambrou a drhnoucím cedrem v základu se z toho nesvírají útroby.

Už několik týdnů se jí opakoval pořád ten stejný sen. Vždy se ocitla uprostřed neznámé zahrady s ostružiníky a jalovcem, obehnané vysokou cihlovou zídkou. O tom, že byla opuštěná již dlouho, svědčily kopřivy s bodláčím, jimiž zarostl záhon s pomalu usychajícími slaměnkami. E. nasála jejich medově nasládlou vůni a při pohledu na obsypané ostružiníky ji napadlo, jak krásně by se vedle nich barevně vyjímaly florentinské kosatce. Uběhly tři měsíce a v jejím životě se objevil D. Nejprve se vůči němu chovala dost přezíravě. Bylo to totiž rande naslepo, které jí dohodila její kamarádka. Potom jí ale poprosil, aby na chvíli zavřela oči, že má pro ni překvapení. Během chůze, kdy ji vedl za ruku, cítila teplo slunečních paprsků na tváři. Uslyšela zavrzání kovové branky a když je znovu otevřela a rozhlédla se ... byla tam. JEJÍ zahrada. Někdy se sny stanou skutečností.

Je květinovou vůní několika tváří. Ta první v sobě spojuje svěžest šťavnatého pomeranče, citrónu a frézie s fialkovými bonbóny a perlivými coca-colovými tóny otočníku. Její druhá tvář je až omamně bílokvětinová. Tvoří ji jasmín, lilie a konvalinka. A nejkrásnější je její poslední tvář, kdy otočník v pačuliovém základu s pomocí pudrové vanilky a bílého pižma vytvoří podtón mandlových sušenek. Ke žhavému jižnímu Španělsku a Malaze má podle mě daleko, já osobně ji vidím jako parfémového posla jara. (NT)

Na téhle vůni jsem si chtěla ověřit, nakolik je Enzo Galardi lepší ve zpracování tématiky drahokamů než Olivier Durbano, když už si od něj "vypůjčil" samotný koncept. A skutečně nechápu, proč byl zvolen název malachit, když ani v jediném okamžiku nic nenasvědčuje zelenému odstínu. Malachite je totiž vůní štiplavé pryskyřice, teplé prachové skořice a najemno namletého šafránu, která se během několika minut změní v sytě červenou růži, macerovanou v sirupu z červeného ovoce, jakou můžete znát např. z loňské Rouge Nocturne (Terry de Gunzburg). Dokonce tu najdete i stejný vanilkový pudr. Jen tady úplně zapomněla pracovat pačuli, aby v ní byl alespoň náznak nazelenalosti. Místo toho tu najdete velejemný "semišový" oud s hřejivou pryskyřičnatou ambrou. Pokud jde o mne, jmenovat se tahle vůně Heliotrope a stát polovinu, nejspíš bych si dala říct, protože voní stokrát lépe než ta od Durbana.

U některých vůní bývá změna názvu a příběhu ke škodě a přesně to je tenhle případ. Tohle totiž JE vůně anarchie a boje proti konvencím. Kovové aldehydy s drceným pepřem a citrónem v ní se do vás zaříznou jak žiletka. Jako když punkový kytarista hrábne do strun a je schopen pro vás hrát až do krve, jejíž vůně se mísí s jeho potem. Na sobě má jen kožené kalhoty, jinak je do půl těla a jako správnému rebelovi mu dech voní po slivovici.

Je vůní dvou tváří. Tou první je ovocná mísa se sladkými šťavnatými mandarinkami a zralými meruňkami, do níž někdo položil i svazek majoránky a zapomněl v ní i pár ovocných dropsů. Tou druhou je vzdálená italská sestřenice Habanity v podobě pačuliově kořenité růže se semišovými rukavičkami v objetí orientálního tabáku a vetiveru, stejně temperamentní jako její kubánská příbuzná. A je to paradoxně právě majoránka, která mě v této vůni něčím přitahuje a zároveň odpuzuje.

Podobně jako ve Fakhr Al Jamaal i zde se jedná o oudovou ovocenku jen s tím rozdílem, že tady vás po svěžích citrusech a sklenici kyselé rybízové šťávy nečeká kandované ovoce, ale další velký džbán tentokrát s horkým malinovým sirupem. Oud je tady možná ze začátku o kapku výraznější, avšak k jeho nesporným výhodám patří to, že negumovatí. Naopak ve spojení s oním nepříliš sladkým, zato neustále houstnoucím sirupem, vanilkou a pižmovým popraškem postupně zjemňuje a stává se hebce semišovým. Pro mě je toto zatím nejlepší vůně od této značky.

Je vůní mořského rybáře, který právě dorazil z lovu. Natáhl koženou bundu, v jejíž kapse má schovanou tabulku vysokoprocentní čokolády, a vyrazil do svého oblíbeného baru na doutník, panáka rumu a sladové whisky.