Kombinace nektarově sladkých, nahořklých a chypré tónů (jako když se zakousnete do sladkého pomeranče, ve kterém je jedno jediné hořké jadérko), mezi kterými se prolínají hořící vonné tyčinky a něco květin i se zelení. A bohužel po nějakou dobu i určité živočišné tóny, se kterými se (i přes jejich jemnost) můj nos vyrovnává obecně velmi špatně.... Vůně je už od prvního přičichnutí "hustá", sytá, luxusní (stejný dojem ve mně vyvolává většina vyzkoušené produkce Amouage).
Tuhle značku jsem objevila díky zkoušení původní Sacrebleu, která mě jako jedna z mála tuberózových vůní dokázala zaujmout. Pak jsem to zkoušela s několika dalšími, ale s těmi už jsem se všemi vždycky víceméně zápasila, až tahle Patriciina „brána do Indie“ se mi konečně zase jednou trefila do vkusu. Kdyby mi ji dal někdo očichat jen tak naslepo, tipovala bych orientálku z přelomu 70. a 80. let, příbuznou původnímu Opiu.
Nejprve pracuje s pomerančovou kůrou a hořkým zeleným galbanem, které po několika minutách otevřou na několik hodin prostor poctivé syté nebolehlavové bulharské růži s hřebíčkovým karafiátem a teplou, příjemně živočišnou skořicí. V konečné fázi se pak obě květiny usadí na balzamický ambrově dřevitý základ s kořenitým santalem, šikovně zapracovaným pačuli tak, aby dodalo vůni lehký punc chypre, a minimalisticky nadávkovanou vanilkou.
Kombinace nektarově sladkých, nahořklých a chypré tónů (jako když se zakousnete do sladkého pomeranče, ve kterém je jedno jediné hořké jadérko), mezi kterými se prolínají hořící vonné tyčinky a něco květin i se zelení. A bohužel po nějakou dobu i určité živočišné tóny, se kterými se (i přes jejich jemnost) můj nos vyrovnává obecně velmi špatně.... Vůně je už od prvního přičichnutí "hustá", sytá, luxusní (stejný dojem ve mně vyvolává většina vyzkoušené produkce Amouage).
Tuhle značku jsem objevila díky zkoušení původní Sacrebleu, která mě jako jedna z mála tuberózových vůní dokázala zaujmout. Pak jsem to zkoušela s několika dalšími, ale s těmi už jsem se všemi vždycky víceméně zápasila, až tahle Patriciina „brána do Indie“ se mi konečně zase jednou trefila do vkusu. Kdyby mi ji dal někdo očichat jen tak naslepo, tipovala bych orientálku z přelomu 70. a 80. let, příbuznou původnímu Opiu.
Nejprve pracuje s pomerančovou kůrou a hořkým zeleným galbanem, které po několika minutách otevřou na několik hodin prostor poctivé syté nebolehlavové bulharské růži s hřebíčkovým karafiátem a teplou, příjemně živočišnou skořicí. V konečné fázi se pak obě květiny usadí na balzamický ambrově dřevitý základ s kořenitým santalem, šikovně zapracovaným pačuli tak, aby dodalo vůni lehký punc chypre, a minimalisticky nadávkovanou vanilkou.