Pochází z kolekce vůní, které mají točit kolem oudu. Já bych to viděla trochu jinak. Tohle je o několika podobách kosatce. Pro začátek je to kosatec svěže pepřový a štiplavě pryskyřičnatý. Posléze se promění v kosatec zemitý, lehce mrkvový a semišový. A nebýt doprovodných chladných kovových podtónů a toho, že ho posypeme nahořklým drceným šafránem, vlastně by mi v téhle fázi typově připomínal Iris Nazarena. Oud se projeví až po rozvonění se vší tou jeho zakouřeností a kožeností a teplou živočišností. Nezdá se mi však, že by byl nějak drsně medicinální. Přináší s sebou totiž další dva druhy kosatce: máslový a jemně pudrový, mmm. A teprve v drydownu se konečně projeví i ta trocha hřejivé začouzené ambry. Až budu jednou velká holka a Iris Nazarena mě přestane bavit, troufnu si na Ambrarem.

Taky si určitě někdy říkáte, jestli těch oudových růží nebylo dost? No Gérard Ghislain mě přesvědčil, že v případě jeho ódy na růži nebylo. Ta jeho začíná jako zářivá citrusová růžička, jejíž svěžest během chvilky zlumí nahořklý šafránový pyl. Následuje její dvouhodinová exkurze do autodílny, kde se nejprve vylouhuje v terpentýnu a nechá se ožehnout plamenem autogenu. Odtud si to růže namíří rovnou do koupele, napuštěné teplým kadidlem, kde si na hodinku schrupne. Místo ručníku se další hodinu suší oudem, aby s vámi strávila zbytek dne jako růže ambrově hřejivá, sametově nazelenalá od pačuli a drobátko nasládlá od krémového santalu. Tímto jí uděluju stříbrnou medaili hned za Mata-Hari.

Název je jen čistě marketingový tah, jenž tentokrát místo slavné osobnosti rozděluje do tří vůní slavný citát Julia Ceasara a ve spojení se samotnou vůní tak za ním tentokrát nemůžete hledat zhola nic. A to je možná dobře, neboť i Geraldovi Ghislainovi se v tom množství vůní, které chrlí v relativně krátké době, občas povede vytvořit něco zajímavějšího a to je právě případ Veni. Jediný odkaz na Caesarovy dobyvatelské schopnosti nových zemí můžeme čistě teoreticky najít v prašné zemitosti, táhnoucí se celou vůní. Nejprve ji způsobuje mix štiplavého kardamomu s hořkou zelení a pár zrníčky téměř nesladké skořice, aby ji následně odlehčily bylinné tóny levandule a šafránu – už Encens et Lavende mi ukázala, že levandule mi vyhovuje a nezdá se mi pánská pouze ve spojení s prašnými/kou­řovými tóny, takže kvituji, že se do toho pustil i někdo jiný. Po rozvonění se zemitost vrací, nejprve ve formě suché a potom mírně navlhlé, přesto pořád krotké pačuli. No ale protože si Gérald na přiliš drsné záležitosti nepotrpí, přidal k fougerovým a orientálním tónům i gurmánský karamel s jeho typickou vanilko-ambrovou kombinaci z Ambre 114. A tohle spojení se povedlo velmi dobře vyvážit, protože vůně nepůsobí ani ulepeně a ani pánsky.

Pochází z předloňské bílé kolekce, která slibovala trochu jiné jemnější ženské vůně, než na jaké jsme byli dosud od Odinu zvyklí. V počátku osvěží čerstvě oloupaná mandarinka s kapkou neroli. Potom se před vámi otevírá kovová branka do zahrady, kde rostou svěží růže, jejichž vůni v další fázi jemně zdůrazní pelargónie s citrusovými podtóny. Najdeme v ní i ovocný jasmín, levanduli, lehounkou jako pápěří a čerstvě rozkvetlé grapefruity, které vůni udržují trpkou citrusovou svěžest a vyvolávají dojem, že jde o chladné letní ráno. Zahradní atmosféru pak ještě v základu pomáhá dotvořit dřevo s travnatými a vzdušnými mechovými tóny. Ve srovnání s běžnými vůněmi od Odinu sice není tak výjimečná, nicméně to nic nemění na tom, že je to velmi příjemně osvěžující květinovka.

Pomerančový květ mám ve vůních hodně ráda, no tady je zpracovaný dost zvláštně. Ihned po nástřiku vás přivítá směs vodních květů a pepře. Od nich Egra přejde již ke zmiňovanému sladkému pomerančovému květu, který místo vody zalijeme švestkovou šťávou. V základu se pak ještě přidá pačuli, zjemněná bílým pižmem a trocha suchého santalu. (NT)

V první fázi je podobně jako Cap d´Antibes vystavěná na akordech fougere. Přivítá vás kombinací ostřejší levandule, osvěžující limetky a jemně štiplavého kardamomu, evokující vůni pánského holičství. Postupně však začíná mechově měknout, levandule v ní získá i lehoulinký ovocný nádech, aby se nakonec s pomocí muškátového oříšku a santalu proměnila v elegantní kořenitě-dřevitou vůni, doplněnou zemitostí pačuli a podtóny pánského semiše. Mohla by se líbit hlavně obdivovatelům Antico Caruso (Profumum Roma) s tím, že Egypt je bez pomerančového květu a mandlí, čímž mně osobně přijde mnohem ucelenější. A intenzitu a výdrž má naprosto srovnatelnou, přestože jde v tomhle případě pouze o toaletku!!!

Je aromatickou vůní, typově podobnou Isfarkand (Ormonde Jayne), vystavenou na jiskřivých akordech citrusů, zázvoru a kardamomu a dřeva. V Eight @ bob však kromě jehličnatého cedru, najdeme navíc i zemitě peprnou vůni guajaku a a lískový oříšek, čímž působí mnohem proměnlivěji. V závěru pak s pomocí ambry, vanilky a santalu přejde do pudrových tónů a stane se z ní tak dokonalá pánská vůně čistoty.

Vůně nese název středověké barcelonské čtvrti s křivolakými uličkami se spoustou kaváren, vinárem a rozličných obchůdků, kde se soustředili umělci a řemeslníci ze širokého okolí a kterou si tak můžete představit jako takový španělský Montmartre. Inu tu spojitost s Barcelonou bych brala opět s rezervou, ale to posezení v kavárně sedí. Vůně sladké kávy se objevuje ihned po nahořklém citrusovém úvodu s nazelenalou andělikou. Je vydatně zalitá medem a tekutým karamelem a kouří se z ní (směs pryskyřic). Kdesi u dna toho velkého dřevěného šálku tušíte natrpklý zelený fík, jenže to byste si tam nesměli přilívat další a další karamel. Milovnice slaďáren si tímto jistě přijdou na své, no mně z toho tak trochu trnou zuby.

Je pepřovou vůní vyprahlé písečné pouště. Jen v téhle místo palem narazíte při hledání vytoužené oázy několik ztrouchnivělých borovic a dubů. A když už se do ní konečně z posledních sil zpocení doplazíte, kdy už se vám jazyk žízní lepí na patro, najdete jen vyschlou studnu s plechovým kbelíkem. (NT)

První tóny jsou jiskřivě ovocné, ovšem že by mi připomínal růžové šampaňské, to po zkušenostech s Dom Rosa říct nemůžu. Už po chvilce jiskřivost zmizí a nastoupí klasická marmeláda z třešní a lesního ovoce tak trochu v escadovském stylu, jen bez té ulepenosti. Po rozvonění se přidají květy broskvoní s hebkým bílým pižmem a přetransformují El Rand Femme na sametovou ovocenku. Nakonec už se jen vůně ustálí na sladkém pačuliově dřevitém základu s ambrou.

Má odrážet atmosféru jihošpanělské Malagy, kde sídlí parfumérie Ecuación Natural, z dob, kdy ji obývali Maurové. Dobový trh s kořením zde zastupuje čerstvý zázvor, hořce bylinný šafrán, mletá arabika a drhnoucí kořenitý tabák nejvyšší kvality, jaký znáte např. kubánské kolekce Jacques Zolty nebo Habanos (Royal Crown). Najdeme tu i ománské kadidlo s vřelou balzamickou ambrou, proslazené benzoinem, linoucí se z místní mešity, zaprášenou uličku se záhonem hřebíčkových karafiátů z Gheorghe (Strangers Parfumerie) a jemnou měkkou marockou kůži z Privé Cuir Noir (Armani).

Vůně Elegant Schwan vytvořil Albert Krigler původně již počátkem minulého století, kdy se nechal inspirovat zámkem Neuschwanstein, nesoucím ve znaku labuť. Jednalo se tehdy o lehkou vůni s dominantní citrusovou notou, která byla ve 20. letech nakonec úplně stažena z trhu. Nová labuť je jiná. Je vřelá, jemně kořenitá, mléčně santalová. Svými křídly z okvětních plátků růží rozčeří limetkově aldehydovou vodní hladinu jezírka, obklopeného hrušněmi máslovkami. O její eleganci svědčí její dlouhý štíhlý křehký kosatcový krk, pokrytý jemným peřím z bílého pižma.

Nechápu, co má být na citrusové svěžence s lehce řezavou frézií, bonbónkovou fialkou - ne kosatec to fakt není - a drogérkovým jasmínem tak prudce elegantního. A sladký pačuliový základ se dřevem a kosmetickým pižmem taky není žádná hitparáda.

Nenechte se zmýlit tím, co píší na oficiálních stránkách o této vůni. Ve skutečnosti totiž zachycuje Eleonore Vergeot až v době, kdy už tato bývalá a původně neurozená milenka Napoleona III., která mu prý pomohla utéct z jeho vězení v pevnosti Ham, kde se setkali, byla manželkou hraběte Montoholona. Najdeme ji v zahradním altánku ze santalového dřeva s citrusovníky a broskvoněmi ve vanilkově žlutých šatech a semišově šafránových rukavičkách, meditující u pálené myrhy a kadidla.

Nenechte se zmýlit názvem. Ke slonům pobíhajícím v růžovém poli má tahle vůně hodně daleko, tedy pokud nepočítám, co provedla na kinomě. Bezprostřední minuty ihned po nástřiku jsou provázeny mocným úderem tymiánu. Obvykle s touhle složkou ve vůních nemívám problémy a líbí se mi, ale tady vytváří na mé kůži přesně ten „pizza efekt“, o němž se zmínila slniecko. Nicméně pak začne polevovat a puškvorec se semišově meruňkovou vonokvětkou konečně odhalí jemně kořenitou růži s pryskyřičnatou ambrou. A tady už se mi začíná libit. Se santalem, zemitými a živočišnými tóny v základu totiž vytváří dojem velkého růžového keře v zahradě. Je trochu zaprášený, takže jej pokropíme vodou a celkově zalijeme, aby hlína, v níž je zakořeněný, trochu změkla. V téhle fázi už je ovšem bohužel docela intimní podobně jako Sideris, takže mým favoritem zůstává i nadále Rrose Sélavy.

Rumová pralinka, mátová pralinka, pralinka s růžovým marcipánem, čokoládová pralinka s mandlovou náplní, posypaná kakaovým práškem. Hotové pralinkové obžerství. A přestože někteřé z nich obsahují i kapku medu, nepůsobí díky suchému vetiveru a balzamickému kadidlu v základu ulepeně. Pokud se vám stýská po Gourmand Coquin, tohle je velmi důstojná alternativa.

Kéž bych v ní měla vánoční punč jako Renusatko, ale mrkvovou polévku s pepřem, protož Jerome Epinette asi ví, jak nemám mrkev ve vařené podobě ani trochu ráda. Přikápnul mi do ní rum, přilil trochu zázvorového piva, nakrájel pár fíků a osolil želatinovým kašmeranem. Ještě pár takových novinek a začnu to brát osobně.

Alžbětinská růže v sobě zpočátku moc růže nepobrala. To vás jen ochladí jiskřivými aldehydy s mátově svěží pelargónií. Ty jsou však velmi hezky zakomponovány do uklidňující vůně fialkovým pudrem opyleného heřmánku. Na samotnou růži si musíte počkat až po rozvonění. Je trochu ovocně nakyslá a hodně ambrová. Dojmově připomíná prakticky nesladkou sušenou růži, kterou jsme si dali vylisovat do starého památníku, vybarevného voskovkami.

Vzpomínáte na pikantní kakao s oříškovými tóny z Anima Dulcis? Dominique Dubrana tady namíchal sice celkově trochu méně sofistikovaný, přesto důstojný, typově podobný kořenitý elixír srovnatelné intenzity a výdrže s palčivě dřevitým hřebíčkem, příjemně živočišnou skořicí a mikroskopickou špetičkou drceného pepře. Použitá vanilka sice není mexická, i tak ale kakau dodává lahodnou čokoládovou mléčnost.

Je představením něžných konvalinek a křehkých růžových poupat, na nichž se třpytí droboučké krystalky ledu jako diamanty. Po chvilce se přidá i ovocný jasmín a máslově ovocný ylang s vůní zralých banánů a vůně broskve, omyté ve sladce aldehydovém heliotropinu. Fialka se šťavnatými malinami v další fázi vytváří mladistvý rtěnkový akord, doprovázený jemnou pudrovou vůní pižmového kosatce. Listy fialek v základu zase evokují dojem zelených sametových rukaviček. Co však Elixiru vzhledem k jeho cenové kategorii nemůžu odpustit, to je mainstreamový ostrouhanotužkový cedr s kašmeranem.

Po úvodní citrusové svěžesti, doprovázené závanem nepříliš vábivého jablečného octu se objeví celkem chutné zkaramelizované jablko, ozdobené okvětními plátky růže a ovocným jasmínem. Kořenitě vanilkový základ s pačuli a syntetickou ambrou jí pak konečně dodají slibovaný lehce orientální nádech.

Název sliboval hodně, no tady se zřejmě Mark Buxton pokouší o určitou variaci na Angelo di Fiume. Vedou mě k tomu ty malinové bonbóny, které smíchal tentokrát i se zázvorovými a místo višní v čokoládě použil sladkou tangerinku. Jinak i v Elixir de Bombe potkáte po rozvonění cukrovou vatu, jen místo karamelového latté vás čekají už vyloženě karamelky v koženém váčku.

Tady už je opravdu cítit opravdový pomeranč a nejen samotná dužina, ale po pár minutách i kůra, i když ta už zásluhou oflambovaného vanilkového cukru a lehce připáleného karamelu s čokoládovými odlesky působí kandovaně. V téhle úvodní fázi má společně se sladkým kořením náběh až ke gurmánce a vzdáleně připomíná Theoremu blahé paměti. V té další už se ovšem do hry vloží pačuli a z kandované pomerančové kůry je najednou pomerančový drops z Liberté. Jenže ani v této podobě nevydrží dlouho, jelikož se po delším rozvonění přece jen projeví příbuzenství s Eau de Merveilles a doznívající gurmánský pomeranč, nyní přelitý tenkou vrstvou smetanové tonky musí ustoupit do pozadí před balsamickou ambrou, nasládlou jedlovou pryskyřicí, teplým kadidlem a pikantním cedrem. Ve srovnání se svou předchůdkyní jde ale trochu víc do prostoru a na kůži vydrží dvakrát tak dlouho.

V úvodu se snoubí pikantní svěžest červeného pepře, citrusové magnólie s rozmačkanými brusinkami. Následně přejde do květinové sladkosti orchideje jako ve Flowerbomb, podpořené sladkým pačuliovým základem, avšak tady je orchidej zachumlaná do bílého pižma a lehoulince podbarvená bílými květy.

Tak tohle bude asi jedna z mých nejkratších výpovědí o vůni, neboť Elle mě velmi pobavila. Chcete vonět jako luxusní Bonpari lesní směs s náplní zkombinovaná se žvýkačkou téže příchuti, která byla dříve také k dostání? Pak není nic jednoduššího, než si pořídit tuto superdrahou exkluzivku od Xerjoff . A tady bych mohla skončit. No tak dobře, na začátku máme trochu té hořké zeleně z galbana, pak by se mezi bonparami našlo i trochu toho březového listí a pryskyřičnatých tónů, ale ty bonbóny se žvýkačkou (vydatně tomu pomáhá i pižmo) tomu nikdo neodpáře a dokonce je to přelité i Jupí sirupem.