Častokrát jsem četla o přirovnávání této vůně k Samsaře, na kterou nedám dopustit zejména v létě, což byl i důvod, proč jsem se jí pokoušela dávat opakovaně šanci, ale ne, není to tam. Začátek je chanelovský: jiskřivě aldehydy s hořkým neroli, k nimž se přidávají nazelenalé sušené bylinky. Potom tedy nastupuje jasmín, santal a mýdlový ylang, přičemž jim předchází kapka jiskrně opojného šeříku, jenže pro mě tomu chybí ta guerlainovská uhlazenost. Jasmín je bohužel v mém případě zelený a indolický, santal vyloženě čmoudí, než že by měl podobu vonných tyčinek a přimíchal se nám k němu spálený kokos. Teprve v základu se dostavuje to, o čem psala moudjahidine, kdy se santal uklidní a pravděpodobně v kombinaci s "vanilkovým" benzoinem, "pudrově" pryskyřičnatým oppopanaxem a hřejivou ambrou vytvoří věrnou iluzi sluncem rozpáleného písku, na němž leží na troud vysušené dřevo. (NT)

Je to tak, zprvu je ta podoba s Feminité du Bois více než zřejmá. Stejná kořenitá špička, stejná šťáva ze švestek, obohacená navíc o meruňky a fíky, dokonce i ten cedr je stejný. Na mně zde ovšem toho živočišna vylézá daleko víc než ve FdB a ani zdaleka nevoní tak příjemně, spíš klasicky upoceně. A moc tomu ani nepomohlo, že ve finále ty fíky na mně začaly osychat. Takže to, co se napřed zdálo jako přitažlivá sexy žena a la FdB nakonec sklouzlo do „usedlé“ bezpohlavnosti v Lutensově podání. (NT)

Je vůni pačuliové růže, položené na stole ze santalového dřeva vedle sklenice z čerstvě vymačkanou černorybízovou šťávou a hromádky zralých malin a nakysle svěžího liči. Po rozvonění se pak už na růži snese jen jemný pižmový obláček. Je to sice příjemné, ale v podstatě je to jen další líbivý mainstream.

Díky jalovci, usušeným karafiátům a bylinkám jako šalvěj vyzní tahle vůně opravdu jako teplý a suchý pouštní vítr. Jen mandarinka jí v prvních minutách dodá kapku svěžesti, ale jen do momentu, než ji namočíme do medu, který ovšem překvapivě nepůsobí příliš sladce. Po rozvonění však zmizí a vosková růže nás společně s nasládlou jedlovou pryskyřicí, vůní dřevitých pilin (slaměnka) a cedrem vrací opět do pouště, přesněji řečeno vyvolává dojem polopouště, porostlé jen na troud vysušenými trsy travin, jimž vlivem žhnoucího slunce hrozí každou chvíli hrozí, že začnou doutnat. Anebo úplně jednodušše: Calling All Angels vypustila kostelní kadidlo s vanilkou, ubrala na medu, přidala na voskovosti, písečných tónech a dřevu a vydala se stejně dobrou intenzitou a výdrží do pouště :) .

Ó ano, milovníci dřeva budou v případě této vůně jistě spokojeni. Nejprve začínáme zlehka čerstvým vlhkým dřevem s orosenou růží, jemně štiplavým pepřem a suchým cedrem, ale vzápětí už nastupuje kouř z teplého kadidla, zemitost pačuli a kořenitý santal, které dodají vůni tu slibovanou temnější hloubku. Nutno vyzdvihnout, že pačuli nám v této vůni nikterak neplesniví, nezelená, vydává ze sebe jen zemitý chlad, což skvěle ladí s jemně nasládlou skořicí a suchým kouřovým labdanem. No a jako kontrast tu pro zahřátí máme ambru s „medově“ sladkou krustou. A ač je vůně sice oficiálně vedená jako pánská, já bych tak přísná nebyla, vidím ji jako jasně unisexovou.

Další z lutensovských cedrových variací na Feminité du Bois až na to, že tato je zvláštní tím, že tady je cedr ještě méně ostrý než v Bois de Violette, kde už se mi i tak zdál mírnější a květiny byly zaměněny za kandované ovoce, hustá povidla, sladké koření a krémovou vanilku. Ale zpátky na začátek s typickou špičkou z pikantního zázvoru, hřebíčku a skořice, tady navíc se špetkou štiplavého kardamomu, po které následuje již zmíněné kandované ovoce a luxusní švestkovo-broskvová povidla, na nichž stále zůstává jemný skořicový poprašek. K tomu si dáme čerstvou šumivou malinovou limonádu, ozdobenou okvětními plátky růže, obalenými v marcipánu. Nechybí ani ta typická trošička příjemného „růžového“ pižma z FdB, no a pochopitelně suchý, díky velkému nánosu sladké krémové vanilky, jen minimálně drhnoucí cedr. Takže pro koho je FdB příliš ostrá a Lutensovy gurmánky Louve či Rahat Loukhom příliš sladké, směle do zkoušení Bois Oriental, ta je zhruba někde na pomezí těchto dvou kategorií.

Na první přivonění mi stylem zpracování pocitově připomněla Fleur de Santal, kterou pravděpodobně vytváří cedrové odřezky s krémově sladkou tonkou. Další zkoušení ale ukázalo, že je dřevitější fialkově zelené Dans Tes Bras s věnečkem slaměnek ve vlasech. Pochází z venkovské farmy s malou rodinnou pražírnou kávy. Ve srovnání se svojí živočišnější příbuznou je spíše jehličnatě pichlavá a miluje dlouhé procházky lesem.

Tentokrát musím se slečnou mudžahedýnovou bezvýhradně souhlasit, ten oud tam společně se nahořklým šafránem a kapkou mandarinkové šťávy na začátku doopravdy je. Během chvilky však přejde do jemného semiše, stejně jako šafrán se promění v prach. A pak už nastupuje Keičina lokumová vanilka. Z této ovšem, asi i díky kombinaci s již zmiňovaným šafránem, netrnou zuby, nelepí, ani ji nedoprovází žádné škrablavé pižmo. Naopak je intimní a hebká jako ten nejjemnější samet. V základu jí akorát zlehka podepře trocha dřev a ambrové hřejivosti. A i když vlastně není nijak zásadně dřevitá, vůbec mi to nevadí, protože se prostě povedla.

Ha, tak toto je první vůně z té původní sedmičky od Jovoy Paris, která se mi líbí. Cestovatelské zpomínky na trh s kořením, jak se píše na kartičce origo vzorku, ve mně nevyvolává. Ona se totiž dá popsat velice jednoduše a to jako povedený kříženec dvou Lutensů: Bois de Violette a Santal de Mysore, no fakt.

Je dalším ukázkovým příkladem toho, jak Thierry Wasser umí skvěle pracovat s pomerančovým květem. Tady jej v úvodu osvěžil citrusy a růžovým pepřem. Samotný pomerančový květ je tu v kombinaci s nadýchaným marshmallow a hebkým bílým pižmem zpracovaný sice dost na sladko a společně s jasmínem a pačuli tak připomíná ovocnou zavařeninu, která ovšem díky přidané rozmarýně působí zajímavě pikantně. V základu pak rozmarýnu vystřídá příjemně drhnoucí cedr, čímž vůně dokonale dostojí svému názvu. Je obrovská škoda, že se přestala vyrábět, zatímco Floral Romantique stále zůstává.

Voní po mátově svěží pelargónii s citrusovými podtóny, poměrně drsné levanduli, která jde tóny fougere až do pánska a tím vším se prolíná znovu pačuli, cedr a teprve jemná vanilka. Na chlapovi by ale mohla být fakt dobrá.

Je vůní vlažného kadidla a drceného černého pepře. Od klasických kadidlovek se ovšem odlišuje tím, že je osvěžená tóny ovocného šampaňského, které po rozvonění získá nádech zkaramelizovaných hroznů. U značky Morph má trochu komplikovanější a kořenitější příbuznou v podobě Axum.

Vincent Miccoti mě zaujal už svojí Pohadkou a Immortal Beloved, takže když loni uváděl novou exkluzivní kolekci Blend of Marvels s exkluzivní cenou a jelikož miluju vůni kadidla i pistácií, čekala jsem opravdu bombu, ale nakonec jsem se z ní vyloženě na zadek neposadila. Ne, že by nebyla zajímavá a povedená, jenže ona je spíš pánská než unisexová. Kadidlo v ní je zpočátku ledové a štiplavé a mísí se s cypřišovou pryskyřicí a koprem. Teprve po rozvonění, kdy se objeví andělika a pistácie, téměř neznatelně zesládne, dá-li se to tak vůbec nazvat. Každopádně ale kdo rád pistácie, tady jsou výraznější než třeba v Petit Guerlain nebo La Petite Robe Noire Ma Robe Petales. V téhle fázi se přidá už i cedr a chlad a štiplavost kadidla konečně povolí, přičemž v základu se díky živočišnému pižmu s koženými podtóny a pár kapkám vosku nakonec od kadidla dočkáme i trochy toho tepla.

Vůně má údajně prezentovat všemožné aspekty této indické metropole. No ale když se na vás valí adjektiva jako moderní, barevná, eklektická, esoterická, liberální a veselá, máte spíš pocit, že jde o obraz Indie, jak nám ho servírují bollywoodské filmy, kde život je krásný, bezstarostný a happy. A zhruba taková je i vůně, hodně veselá a hodně ovocná: směs šťavnatého manga, špetky pikantního kardamomu, kyselého liči a vydatně oslazeného rybízového džusu. A nebýt právě toho kardamomu, člověk by si mohl říct, že má co dočinění s nějakou nelepivou ovocnou Escadou. Po ovocné míse se přidává i květinové mýdlo (tipuju ylang ylang) s jemně opojnou "medovou" plumérií, podobně laděným jasmínem a celkem příjemným natrpklým podtónem. I přesto nás však mango se sladkým rybízovým džusem nás nadále neopouští a jako noční neonová světla nás vůní provází i nadále, což se nemilovníkům multivitaminových koktejlů může velmi rychle přejíst. Vůně "dospěje" až v základu se zapálenými kouřícími santalovými tyčinkami, sušeným tabákem, krémovou vanilkou a suchým, lehce drhnoucím cedrem. Santal se sice chvílemi snaží tvářit, jakože je mléčný, ale ty tyčinky v sobě nezapře. Ovšem i přes všechny tyto umravňovací pokusy je to na můj vkus stále dost rozjuchané přesně jako bollywoodské trháky. (NT)

Nápad na tuhle vůni prý vznikl během návštěvy čokoládovny Maitre Chocolatier v italské Pize, kterou ho provázel její majitel Paul de Bondt. Asi byste z toho možná usoudili, že nás čeká gurmánka, ale to je omyl. Bond-T je pačuliovkou s vysoce kvalitním surovým nahořklým kakaem, broskvovými slupkami (vonokvětka), posunujícími vůni lehce směrem k chypre a kapkou medoviny, které se teprve chystáme použít pro výrobu čokolády nebo možná křehkého perníku. Tento gurmánský aspekt však není ve vůni dominantní. Tou je suchá zemitost pačuli s výrazným aromatickým tabákem a živočišným kastoreem s koženými tóny. Osobně s ní tak žádné asociace s mojí oblíbenou knížkou Karlík a továrna na čokoládu od Roalda Dahla primárně nemám, leda by se jednalo o hodně zaprášenou továrnu a Umpa-Lumpové byli silní kuřáci a zapomněli se umýt. Podle mě má typově blíž spíše k Lutensově Borneu 1834, což jí ovšem na druhou stranu jenom slouží ke cti.

Hledáte meditační bylinkovou vůni, ale lipový květ je na vás příliš opojný? Potom bych pro vás možná měla řešení. Tahle začíná nazelenale citrusovým petitgrainem, doprovázený jemnou dřevitostí a nahořklou vůní šalvěje. V ten moment to vypadá na klasicky střiženou kolínskou a ona to taky vlastně svým způsobem je kolínská. Vzápětí vás už však obklopí lány čerstvě opyleného heřmánku a slunečníc, které naprosto dokonale evokují rozkvetlou letní louku. Ale aby to nebylo jen výhradně bylinkové, připojí se v základu i kosatec. Chviličku je krásně máslový, avšak nakonec převáží jeho pro Olivii podle všeho oblíbenější podoba: mrkvový kosatec se zemitými podtóny.

Nějak mi uniká, proč se tahle vůně v překladu jmenuje hvězdná vesnice, i když totéž se mi stalo i s Corte Belfiore, kde mě květiny nějak minuly, ale je to je asi fuk. Tady na vás na začátku čeká štiplavý šafrán a lehoučkým ovocným jasmínem. Po chvilce před vás postaví pohár teplem se roztékající banánové zmrzliny (ylang), zakápnutou medem. Hned vedle leží miska fialkových bonbónů, posypaných vanillkovým cukrem. Trocha vlhkých mechových tónů v základu se vás sice snaží přesvědčit, že by tahle vůně měla být i chypre, jenže ta pudrová a medová sladkost se vám pořád lepí na paty a ne a ne se pustit. (NT)

Zlobiví hoši podle Kiliana rádi pijí kolu s limetkou a dávají si k ní jablečný štrůdl se skořicí. Rádi přitom používají dřevitý parfém s vůní muškátového oříšku a jehličnatého cedru s pryskyřičnatou ambrou.

Není pačuli jako pačuli, ovšem tady se Serge teda vytáhl . Máme tu loď, ale ne pirátskou, nýbrž nákladní, která se chystá vyplout z Bornea se zásobami. Máme tu lodní sklad a v něm dřevěné sudy s rumem z cukrové třtiny, dřevo je od něj sladce navlhlé. Po chvíli se otevřou dveře a dovnitř vnikne mohutný oblak kouře (labdanum), z hustého oblaku se vynoří námořník v kožené zástěře, který sem přišel složit ještě několik dřevěných soudků s kakaem. Tak na tuhle dlouhou plavbu jsem se vydala moc ráda :) .

Boronie bývá v parfumérském světě řazená mezi bílé květiny. Zatímco její konkrét vyznačuje hřejivou, zeleně máslovou a dřevitě sladkou vůní, absolut se vedle zelené vůně vyznačuje spíš svěže ovocným a kořenitým aroma a květinovými nuancemi. A na který z nich se soustředil Bertrand Duchaufour? Vlastně na obě, ale přidal i něco ze sebe a vzniklo něco úžasného. V úvodní fázi se Boronia vyznačuje svěže zelenou vůni, doplněnou kořenitým koňakem s meruňkovou příchutí v ryze frapinovském stylu, aby se po rozvonění posunula orientálním směrem a proměnila se v konvičku kouřícího černého čaje, zlehka oslazeném zkaramelizovaným cukrem a dřevěnou krabičku se sušeným aromatickým tabákem, potaženou semišem.

Nevím, proč jsem podle názvu čekala vůni lesa. Tohle se spíš podle mě mělo jmenovat Prairie, protože vyvolává představu letního dne na sluncem prozářené louce. Už ten jiskřivý grep na začátku mě překvapil. Jeho levnější varianty na mně často přípomínají prostředky na čištění koupelen, ale v Bosque je spolehlivě přírodní. Ale zpátky k louce. Kromě vysoké trávy na ní právě kvete šafrán a slámově žluté narcisky se zemitými a kořenitými podtóny. Tím nejzajímavějším prvkem je tu však přítomnost mužského jedince, který tu nožem (vůně chladného kovu) rozřezává stvoly pampelišek a nechává z nich vytékat nepatrně medově nasládlou, mléčnou bílou mízu. A do své práce zabraný až tak, že se mu na čele leskne několik krůpějí potu (pižmo se slaným a kouřovým tónem vetiveru), jak je celou dobu vystaven přímému slunci. Tedy jakkoliv jsem dosud hanila mainstreamovou tvorbu Christophe Laudamiela, s Bosque se mu povedl mistrovský kousek (platí i pro intenzitu a výdrž). A i když si nejsou voňavě vůbec podobné, nebojím se říct, že čím je pro Frederica Malleho Dans Tes Bras, tím je z pocitového hlediska Bosque pro Humiecki & Graef.

Tak jsem doufala v ten plátek limetky, místo toho jsem dostala jen pár kapek její šťávy, která se mi ovšem ztrácí v lehce syntetickém grepu. A i ten se během chvilky změnil ve směs citrusového šumáku, o němž se zmiňovala Hoolinkah, a škrobu na prádlo s vůní modrého krému Nivea a neurčitých bílých květů. Jediným zajímavějším momentem je závan březové kůry, připomínající jeden šampón na vlasy od Avonu (název už si nepamatuju). Jenže i ten nakonec převálcuje ten šumák s hřejivou syntetickou ambrou a trochou drogérkového cedru. Tohle bych teď v létě, zejména v hromadných dopravních prostředcích, určitě potkat nechtěla. (NT)

Nevím, jak to s tím večerem u Bosse vlastně mysleli, ale tohle je ještě otřesnější než denní verze. Řezavé aldehydy namíchali znovu s neurčitou směsí bílých květů, drogérkového jasmínu a fialkových bonbónů. A jako kdyby to nestačilo, celou zkázu ještě dovršili hromadou syntetického pižma s odérem vyvařeného prádla a zapařeným mechem.

Já nevím, ale mám pocit, že snad až na Deep Red u Bosse neudělali jedinou slušnější vůni. Tahle patří k těm nejotřesnějším. Chemické svěží citrusy smíchali se sladkou mangovou šťávou. K tomu přidali řezavou frézii s lehce zapařenou fialkou a čpící drogérkový cedr. Mi neříkejte, že tohle může na někom/u vonět?

Je typickou mořskou vůní, v níž patřičnou atmosféru vytváří mořská tráva se šalvějí a vodními a minerálními akordy. Zdejší zelenou vegetaci potom zastupuje hořká galbanová zeleň s cypřišem. Nechybí ani zjemňující tóny jasmínu a gardénie, které přináší květinovou svěžest, mechový základ s ambrou zase stabilitu. To vše z ní činí ideální kolínskou pro horké letní dny, ovšem pozor, tato má skvělou výdrž.