Voní jako švestkový kompot se skořicí a hruškový kompot s hřebíčkem, na které jste pozváni do kamenného vinného sklípku, vyzdobeném tureckými růžemi a jasmínem, abyste po usazení na kůží polstrované židle kromě nich ochutnali i lahodnou medovinu zdejšího sklepmistra. Uvnitř to přitom voní kadidlem a smetanovou madagaskarskou vanilkou. Milovníci Aziyadé by tuto návštěvu měli podniknout povinně!

Jediné, co by se snad dalo na téhle vůni označit za orientálního, jsou úvodní tóny kořenité růže s jiskřivými růžovým pepřem a lehce drhnoucího oudu. Tato fáze ovšem vezme hezky rychle za své a ztratí se v jemných kytičkách, které by se snad daly identifikovat jako směs mimózy s kosatcem, aby nakonec sklouzla od ostrého cedrového základu s malinovkou. (NT)

Ó, tak tohle je orientálka jaksepatří. Nejprve si pro vás připraví pořádnou dávku bylinně štiplavého šafránu v kombinaci s prašnou zemitostí, aby vám vzápětí pod nosem vykvetla obří šťavnatá rudá růže s ovocným podtónem. Poté se už ovšem o slovo hlásí oud. Chvilku je až medicinální, ale postupně se ustálí a dodá růži temnou "sametovou" hebkost...A hele, ona je tu i trocha mléčného santalu, který nám vůni nepatrně uhladí, slint. Po rozvonění se však díky návrativšímu se oudu ukazuje, že tahle růže bude hodně dřevitá a kouřová. Jen nám přitom začne pomalu usychat, asi jako byste si jí dali vylisovat do knihy. A abychom tento proces urychlili, přidáme i malinko hřejivé pryskyřičnaté ambry. No a opět pokud jde o intenzitu a výdrž, tentokrát stačí jen jeden střik a máte o zábavu na několik hodin postaráno ;) .

Stejně jako 99 % vůní Olfactive Studio byla i Woody Mood inspirovaná určitou fotografií. Tuhle konkrétní od Rogera Steffense, nazvanou Červený mimozemšťan, potkala Céline Verleure, zakladatelka značky, na podzim 2016 na výstavě v pařížském Grand Palais. Zachycuje sekvojovce, rostoucí již tisíc let v kalifornském okresu Mondocino, které jsou tak mohutné, že propouští jen minimum slunečního svitu. Znázornit olfaktoricky takový les, to chce opravdu velkou dřevitou vůni a jestli to někdo umí, je to Betrand Duchaufour. Slunečními paprsky, které jen zlehka prosvítají skrze dřevo, je tu bergamot se zázvorem a natrpkle citrusovou svěžestí šalvěje muškátové v úvodní fázi. Potom už vás obklopí masivní kmeny temného lesa a pak nastane to nejpříjemnější překvapení. Uvědomíte si totiž, že se tam nacházíte s vaším milovaným motorkářem v kožené bundě a semišových rukavících z Bvlgari Black a popíjíte černý čaj. Jen místo vanilky je Woody Mood oslazená kakaovým styraxem a zároveň je duchaufourovsky kadidlovější a zemitější.

Zpočátku navnadí sklenicí perlivé malinovky, malinových bonbónů s ovocnou náplní a kyticí pačuliových růží. Po rozvonění se ale do ní opře silný vítr a z krásné kytice a z původně slibného wow efektu zůstane jen pár okvětních plátků ambrové růže se vzdušným pižmem.

V úvodní fázi voní jako osvěžující ledový zelený čaj s příchutí trpkého bergamotu a mandarinky. Po rozvonění se zelený čaj promění v černý, do něhož zlehka přistrouhneme muškátový oříšek. Nakonec k nim ještě dostanete pár zralých fíků se špetkou bílého pižma. To vše z ní podobně jako z Boszporusz dělá především ideální vůní na léto.

Milujete zázvor, kosatec a temnější vůně s ćhyprovými tóny? Pak prosím o maximální pozornost, protože tahle vůně spojuje geniálně tohle vše dohromady a vůbec není pánská, jak se nám tato značka snaží tvrdit, jenže u Clivea si holt na unisex nehrají. Jednou stranou by člověk vlastně něco takového očekával od Forda, i když to také není přesné, protože i přes tu temnou dekadentní stránku má vůně v sobě i tu uhlazenou britskou eleganci. Na úvod tu máme kořenitý koktejl ze štiplavého kardamomu, který se po chvíli rozpustí v ginu, zahuštěném sladce pikantním zázvorem. Černou tmu náhle prosvětlí medově zlatý jasmínový paprsek a hebounký zapudrovaný kosatec se špetkou hřejivé ambry. Ovšem chladivé tóny chypre s jemně drhnoucím suchým vetiverem a cedrem v kouřově prašném oparu z labdana a nasládlé skořice způsobí, že tenhle kosatec si přece jen nedá to své noir vzít. Navíc ve vás vyvolá pocit, kdy si chcete toho uhlazeného gentlemana v obleku vedle vás, co právě típnul doutník v popelníku, přitáhnout k sobě a nechat si jeho rašící strniště otírat o tvář a vnímat jeho teplo.

Jakkoliv jsem z pánské verze X stále nadšená, o dámské se už stejně pochvalně vyjádřit nemohu, třebaže by se mi jako ovocná chypre líbit měla. Jistě, kvalitní zpracování tomu nelze upřít, ale ona je to moderně pojatá chypré a přes to prostě u mě nejede vlak. Navíc z ovoce kromě mandarinky a kyselé rebarbory nejvíc dominuje broskev, která je sice jednou stranou měkká, šťavnatá a sametová, ale zároveň i tak nějak mazlavá, také nejásám. I medově nasládlý jasmín s konvalinkou nám to stejně jako pačuli, zřejmě pro zachování směru chypre, táhnou do zelena. Kromě toho se pačuli stará i o potřebnou dávku vlhké zemitosti. Co mi však opravdu vadí, je v základu nepříjemně drhnoucí cedr se škrablavým pižmem. Zachraňuje to až trocha jemně nasládlé krémové vanilky, která onu ostrost uhladí. (NT)

Výlet do egyptské Alexandrie začíná pořádným panákem vyzrálého rumu ze soudku z pichlavě kořenitého růžového dřeva s chvilkovou tematickou připomínkou jablečného štrůdlu se skořicí z Ambre Narguilé (ambra s tonkou), ovšem méně sladkého, bez lepivého medu a karamelu. Potom už ale jednoznačně převládne skořice a v kombinaci s ostatními složkami vytvoří teplé písečné tóny a projeví se mazlivý gezovský orient tak, jak ho známe z Tolu. Jen místo kadidla tu máme krotký oud. Jedinou vadou na kráse je při dobré výdrži typická intimita Gezových vůní, což je obrovská škoda, protože jinak je to asi úplně první vůně, se kterou bych si vážně dala říct.

Ta úvodní kombinace levandulového medu se třpytivými citrusy a jemně štiplavou skořicí se mi líbí moc. Potom mi skrze tu mandlovost, vanilku a kávu připomíná variaci na Mandorlo di Sicilia, ale tohle je hezčí, díky té chladivé levanduli a skořici vůbec ne přeslazené jako Acqua di Parma.

Patří k dvojici vůní, které doplnily původní 1861 (ta nově získala dovětek Rennaisance), oslavující 150. výročí sjednocení Itálie a vytvořili. Konkrétně Zefiro má být věnovaná věčnému Římu, zejména v době barokní alchymie. A musím říct, že je to pocta více než důstojná. Spojuje v sobě totiž bílé víno, kořeněné čerstvým kardamomem s nazelenalými podtóny, které pomocí pryskyřičnatých tónů a pečených švestek (davana?) proměníme v lahodnou medovinu. A teď nemyslím med jako třeba v Eau de Hongrie, ale opravdu to pití, kdo jste ji měl někdy příležitost ochutnat. Po rozvonění se vedle džbánku s tímhle mokem objeví i váza s výstavním skořicovým karafiátem a kosatcem. Ten je zajímavý tím, že budí zdánlivý dojem křehkosti, voní jemně pudrově, brzy však odhalíte, že má velmi podobnou sílu tak, jak je tomu u Xerjoffu dobrým zvykem. Osobně bych ho snesla víc jako v Ibitiře, nicméně vůně má tématizovat především alchimii, takže nakonec kosatec musí ustoupit teplému kadidlu, zahřívanému ambrou a dřevem, které zase na druhou stranu krásně podtrhne jemnou kořenitost skořicového karafiátu a vytvoří z vůně nádhernou sametovou orientálku. Tohle se teda ve srovnání s původní 1861 sakra povedlo.

Vůně má být inspirovaná stejnojmenným nápojem starých Aztéků, připravovaným ze semen vanilkové orchideje a z hořkého kakaa, který měl dodávat sílu, moudrost, ale i třeba povzbuzovat libido. Sám slavný Montezuma ho prý byl schopen vypít i padesát šálků za den. Až dobyvatelští Španělé si jej začali sladit a přidávat do něj mléko. A soudě podle prvotního ostrého závanu, řekla bych, že do něj museli přidávat i špetku chilli a teplou, lehce živočišnou, najemno namletou skořici a snítku máty. Dokonce si troufám i tvrdit, že někteří možná podváděli a přece jen si tam trochu toho mléka dali, protože kakao, které se mi tam po rozvonění v dřevěném pohárku objeví, má díky vanilce nádherně našlehanou mléčnou pěnu. A nezůstane jenom u toho, protože v základu to ještě ochutili i rumem, aby tomu ještě dodali říz. Zároveň se prašně zemité tóny pačuli a suchá bylinná dřevitost starají o to, že vůně vlastně vůbec nepůsobí nijak zvlášť sladce a ani čistokrevně gurmánsky, i když jedlá je taky a přitom krásně drží.

V první polovině téhle vůně jsem si říkala, co vůbec dělá v tak drahé kolekci, chvilku to dokonce myslela, že je dokonce i pod úrovní samotného Xerjoffu a málem jsem si zoufala. To totiž začíná směsí svěžích citrusů, vodních květin a pepře. Do toho se vmotá tropický ylang a la nahnilé banány s trochou indolického jasmínu a bílým pižmem. Po rozvonění najednou střih: kde se vzala, tu se vzala, zjevila se mi na ruce ohromně příjemná suchá vetiverovka s pryskyřičnatou ambrou (pravděpodobně kombinace vanilky a labdana), krotkou pačuli a podtóny šťavnaté broskve. A jako bonus se v drydownu přidala, ó kráso, i trocha mléčného santalu. (NT)

Název je v tomhle případě malinko zavádějící. Yasmina rozhodně není vůní, v níž by jasmín hrál nějak zvlášť dominantní roli. Přesto je v ní zapracovaný opravdu povedeně. Drobounké, medově opojné bílé kvítky se zelenými lístečky navazují společně s křehce pudrovým kosatcem ve věnci na šafránově semišovou růži, protkanou semínky chladivého kardamomu. Potom už prostřednictvím broušené kůže a whisky na pačuliově likérovém ambrovanilkovém základu, jaký můžete znát např. z Midnight Poison, nabere podobu plnokrevné orientálky.

Počáteční citrusy s broskví a tóny levandule bohužel vytváří efekt koupelnového čističe. Následná bonbónková fialka s pačuliovou růží dojem rovněž příliš nevylepší, jelikož právě pačuli má na mojí kůži tendenci lehce tlít. Stejně tak mě v ambrovém základu s bílým pižmem ruší štiplavý cedr. (NT)

Tedy, jsem malinko zaražená, ale příjemně překvapená , z tak černého flakonu bych čekala nějakou pecku a ona je to vlastně jen lehce opojná a zároveň i něžná květinová vůně. Vlastně se to dá poznat už od začátku díky svěžím tónům frézií, že tady nebudete mít s nějakou typickou orientálkou co dočinění. Následuje hruška z Petite Chérie, jejíž sladkost je tlumená jablečnou příchutí. Po rozvinutí už dostávají prostor jen a jen květiny, v tomto bodu souhlasím s jerry a typovým přirovnáním k Idylle EDT. Dokonce i ten pižmový obal v základu tomu nahrává, jen s tím rozdílem, že Yearn je oproštěná od jakýchkoliv ostrých hran a naopak je obohacená o jemně omamnou „medovou“ sladkost .

Je fíkovkou, přesněji řečeno gurmánskou fíkovkou a velmi povedenou! Fíky v ní jsou čerstvě natrhané, šťavnaté a slaďoučké. Jsou smíchané s čerstvě vyloupanými vlašskými ořechy a polité mandlovým krémem z tonky. Miska s tímhle zajímavým salátem stojí na parapetu otevřeného okna, takže v ní cítím i ten tón větru šumícího ve větvích, lehce podbarvený zemitou vůni kosatce na záhoně pod oknem.

V souvislosti s touto vůní jsem často narazila na zmínku o tropech, květinách, slunci a jihomořských ostrovech. No, jednou stranou je to lepší než Mon Parfum, avšak sami posuďte, zda se vám následující představa zamlouvá. Zprvu sice vnímáme nějakou tu okolní lehce svěží zeleň a bylinky, zatímco se cpeme kandovanou mandarinkou, jenže pak ulehneme na lehátko a napatláme se kokosovým opalovacím mlékem. Po chvíli nás obklopí opojná a hřejivá vůně krémového a zároveň mýdlového ylangu. Ale kokosu jsme měli v opalovacím mléku málo a slunce v tropech do nás pere o stošest, tak si ho dáme i v koktejlu :) . A co, nebudeme troškařit, dáme si i vanilkový pudink a posypeme si ho strouhaným kokosem :) . Na druhou stranu, pokud se vám líbí Chopard Cašmir nebo levnější Miranda od Fragonardu, pak Ylang in Gold určitě vyzkoušejte, tohle je taková „lehčí“ variace na toto téma. (NT)

Je vůní venkovního kamenného schodiště, na které nejprve dopadne pár dešťových kapek citrusů, aby jej posléze zalila sluneční záře ylangu a mohl na ně usednout pudrový kosatec s hebkým bílým pižmem a karamelem.

Ano, tohle je opravdová óda na ylang ylang. Je dokonale máslový a voní po zralých banánech, no v úvodní fázi s drceným chladivým kardamomem mu to bohužel trochu kazí chemické citrusy. Je tedy třeba počkat až po rozvonění, kdy nabere na síle a společně s pomerančovým květem a malinovou růží vytvoří zářivou květinovku. V základu pak máslovost ylangu ještě zvýrazní vanilka. Na rozdíl od takové Terracotty Le Parfum je ovšem zajímavě doplněna o vetiver s labdanem, který na tropický ostrov přivane i pár kouřových mráčků a vy se tím pádem nemusíte obávat hyperglykemického šoku. (NT)

Stejně jako Krehutka v ní mám teplé letní dopoledne v zahradě se sklenicí citronády, ozdobenou mátou a meduňkou. Jenom mně v ní Anne prostříhává keříky černého rybízu a růží a věší čerstvě vyprané naškrobené prádlo, lehce vonící po jasmínu. Typově mi něčím připomíná Outrageous! od Frederica Malleho jen s tím rozdílem, že ta už je čistokrevně syntetická, ale zase má menší intenzitu a výdrž. Skvělý počin!

Slniecko má naprostou pravdu. Nevím jak, ale Prinovi se zde povedlo parfémově zhmotnit s pomocí kovových tónů a aldehydů pamětnickou sifonovou láhev na výrobku sodovky. Osvěžil jí štiplavě svěžím yuzu, lístky máty a kafrem. Přihodil i nějakou tu snítku rozmarýny a pár krystalků mořské soli a uhladil citrusově krémovou magnólií. Tématicky bych ji geniálností přirovnala k lutensovské L´Eau Froide, ovšem propracovanější a nositelnější zároveň.

Zapomeňte na veškeré gurmánské oudovky, které jste až dosud zkoušely. Ne, že by nebyly dobré, ale tahle je prostě vyloženě k nakousnutí. Oud je tu zapracovaný jen jako téměř neznatelná orientální nitka, která táhne podél všemožných delikates. Tou první jsou borůvky rozmačkané s cukrem a se smetanou. Tou další jsou zkaramelizované kuličky hroznového vína, prokládané marcipánovými růžičkami, které zlehka poprášíme mletou kávou – v téhle fázi už po oudové nitce v podstatě není ani památky. A konečně je tu poslední dobrota, jíž je pižmově nadýchaná cukrová vata s mikroskopickými krystalky vanilkového cukru.

Je minimalistickou vůní v bio kvalitě s plátky čerstvého citrónu, limetky a pomeranče, které posypeme najemno nastrouhaným zázvorem. Ten se pak po rozvonění už jen promísí s trochou pepřového prachu a zrnky kardamomu. Skvělý kandidát na vrstvení.

Vůně údajně čerpá inspiraci ze stejnojmenného sólového tureckého lidového tance pro muže. A sebevědomí tomuhle kafrově levandulovému tanečníkovi v kožených holínkách se zálibou v kvalitním aromatickém tabáku a amarettu rozhodně nechybí. Když zrovna netančí nebo neskládá snopy sena, prohání se prašnou stepí na koni.