Očekáváte-li klasickou pačuliovku např. ve stylu Borneo, asi budete hodně zklamáni. Tempo sice rovněž pracuje s koženým labdanem a pačuli zde disponuje podtóny surového kakaa, nicméně v kombinaci se svěžestí růžového pepře, trpkého bergamotu, zeleného jasmínu a lístků fialek spíše podobu vlhké skleníkové zeleně a zeminy. Místo námořníka bych to tedy tentokrát viděla na zahradníka, který si ve skleníku pěstuje bylinky a rád se vrtá v hlíně. (NT)

Jaká je italská představa zimního času? Je to zimní zahrada s jedovatě ostrým karafiátem, která zároveň slouží jako sklad trpce zeleného konvalinkového mýdla a nahořklého mandlového marcipánu. O tom, jaká je roční doba, vás nenechá na pochybách otevřené okno, jímž dovnitř fouká ledový vdzuch (kouř z pryskyřic) a padají sem i drobounké sněhové vločky (nesladké pudrové tóny). Působí to ale hrozně nevlídně, skoro až depresivně. (NT)

V případě téhle vůně se Tanja nechala inspirovat ambrózií, božským pokrmem/nápojem řeckých bohů, zaručujících jim nesmrtelnost a věčné mládí. A jako pokaždé ani tentokrát nezkamala. Tempted Muse je sladkým květinovým nektarem, v němž úvod obstarává čerstvě rozříznutý grep (na autentické ovoce je Tanja opravdu specialistka) a máslová tuberóza s pomerančovým květem, které společně vytváří tón velmi chutné jahodo-meruňkové marmelády. Po pár minutách se do našeho nektaru vmísí jiskřivě medová plumérie a tropickým ylangem a podtrhnou tak dojem rozpáleného slunečného dne, v němž si tuhle dobrotu užíváte, zatímco máte do vlasů vpletených několik růží (znovu přírodních). A aby té sladkosti v našem marmeládovém nektaru nebylo přespříliš, okořenila nám ji Tanja větrově nasládlým anýzem. Zároveň ji v základu zahustila vanilkou, bíločokoládovou tonkou a znovu pro tlumení sladkosti použila santal. Ano, Tempted Muse dovádí k dokonalosti to, kde pro mne občas moc ukřičený Fracas selhává.

Patří do tzv. dětské kolekce, jíž chtěla Martine Micallef oslavit narození jejího vnoučete. Prý se přitom snažila vcítit do dětské fantazie. Mno, pokud mám soudit podle Tendre Doucoeur, tak Martine trpí utkvělou představou, že dětská dušička touží vonět po žvýkačce Hubba Bubba, kandovaném červeném jablku, banáncích v čokoládě a lepivém ovocném lízátku. Jedinou věcí, která všechny tyhle sladkosti alespoň trochu odlehčuje, je vzdušný kosatec s bílým pižmem. Na rozdíl od Escady ovšem nevoní lacině a umělohmotně, tudíž vlastně ne úplně pitomě. Jde i celkem slušně do prostoru a má lehce nadprůměrnou výdrž. K něžné sladkosti má ale i tak podle mě daleko, takže dětem bych jí jako vůní určitě nedávala.

Podobně jako Mon nom est rouge byla i tato vůně pojmenovaná po literárním díle, tentokrát jde o román slavného Francise Scotta Fitzgeralda „Něžná je noc“, kde je ústřední postavou psychiatr Dick. Ten se nejprve ožení s jednou ze svých pacientek jménem Linda. Do jejich idylického života ale zasáhne mimo jiné druhá žena, k níž se Dick cítí být přitahován. Napětí mezi manželi postupně sílí a ve finále vyústí v jejich rozchod. Román byl v roce 1962 dokonce zfilmován. Navíc je zvláštní tím, že do něj autor promítl řadu autobiografických prvků. Jeho žena Zelda, jíž je tato vůně taktéž věnována, totiž trpěla schizofrenií a jejich manželství tak bylo velmi turbulentní. Název má tak být jakousi metaforou pro sladké nicnedělání a slast ze tmy, do níž se Zelda pokoušela uniknout před životní realitou. Je tedy samotná vůně temná a zároveň něžná? Nejprve jenom temná, něžná ani omylem. V prvních chvílích je svěže pepřová a hřejivě pižmová. Pepř je chvílemi až kovově ostrý. Ale pak už přichází temnota v podobě hrubé drhnoucí kůže a upocených živočišných tónů. A zvířátko nám dokonce papalo i mrkvičku s hlínou. Něžná noční dáma se dostavuje až po úplném rozvonění, kdy zvířátko mizí do svého brlohu, kůže ustupuje do pozadí. Je celá v tmavozeleném sametu (parádní mechové tóny), jenom rukavičky má kožené. Právě připravuje tajemně kouřící hustý švestkový lektvar s kapkou medu a malinové marmelády, který zespoda prohřívá kadidlem a po jehož vypití se pravděpodobně konečně bude moct oddat slastné tmě. (NT)

S Le Plus Beau Jour de ma Vie jsme před dvěma lety prožily nejkrásnější den našeho života. Nyní přichází Tendre Nuit, aby nám ukázala, jak bude vypadat naše svatební noc. Strávíme ji v pařížském nočním bytě. Pootevřeným oknem necháme dovnitř proudit chladný vzduch, zatímco světlo pouliční lampy ozařuje stolek s miskou svatebních mandlí, které leží vedle pudřenky s jemnou vůní ambrové růže.

Budu se opakovat, ale tuberózovky nikdy nepatřily k vůním, jaké bych cíleně vyhledávala. S klasickým Poisonem jsem zkoušela chvilku koketovat, avšak vzhledem k tomu, že jsem se s ním poprvé seznámila až po jedné z reformulací s již lehce odfláknutým základem, jsme se nakonec neskamarádili. Ovšem v případě jeho ničím nezkažené „svěží“ sestřičky je to jiné kafe. Tendre Poison se totiž díky trpkému bergamotu s hořkým zeleným galbanem už skutečně nese v zeleném odstínu, podpořeném lehce jedovatým česnekovým aroma asantu. Ale nebojte, jed už po několika minutách s pomocí sladkého růžového dřeva vyprchá a obklopí vás důvěrně známá vůně mýdlové tuberózy a pomerančového medu, okořeněného hřebíčkem a skořicí. V tomto případě však byla tuberóza osvěžena neřezavou frézií, jejíž zásluhou nepůsobí omamně a naopak evokuje čistě vyprané prádlo, třepetající se ve větru na šňůře. Pomyslnou třešničkou na dortu je kulatý santalový základ s vanilkou a obláčkem hebkého bílého pižma, typově podobný samsarovskému. Ach jo, chci vrátit čas, kdy Dior tyhle skvosty ještě produkoval.

I mně se líbí z bílé kolekce nejvíc. Sladké růžové dřevo s drceným černým pepřem, tymiánem a pryskyřičnatým nádechem v úvodu mi tak trochu dává vzpomenout na fázi z Pallisandre d´Or, která se mi jako jediná líbila. Následně v ní rum společně perlivými coca-colovými tóny vytvoří na mé kůži efekt rumových pralinek, podbarvený zemitě peprnou vůní guajakového dřeva. Místo čokolády ovšem vstoupí po delším rozvonění do hry vanilka nebo v mém případě jde spíše vanilkový cukr, který se s pomocí benzoinu a ambry promění v crème brûlée podobně jako ve Vanitas. Akorát Tenera není ve srovnání s ní tak úmorně sladká a působí nadýchaněji. Bohužel je ale taky o dost intimnější a nedrží tak dobře.

osekaná Mon Parfum Chéri par Camille v líbivějším provedení

Začíná jako vůně kandovaných mandarinek a banánového pyré, servírovaném na palmovém listu. Je to ale tropická vůně ylangu, která zároveň přináší typický akord opalovacího krému a zabrání tomu, aby se z ní stala gurmánka. Naopak se promění v balzamickou ambrovku s vanilkovým tabákem s mechovými tóny chypre.

Při úvodních tónech ostře svěžích citrusů spolu s prašnou zemitostí pačuli se mi na kratičký okamžik vybavila L´Air de Rien, která má údajně evokovat vůni starých zaprášených knihoven, ovšem zde se přidává k zemitosti i určitá navlhlost, takže dojmově to spíš připomíná dřevěný zahradní altán za deštivého podvečera, kde se na stole povaluje několik rozevřených starých knih. Vítr si pohrává s jejich stránkami a převrací je sem a tam. Kromě toho máme na stole však i dvouposchoďový dort, plněný broskvovo-kávovým krémem, zdobený marcipánem a z vrchu posypaný na prach rozemletými mandličkami. Nakonec do altánu přece jen někdo přichází si počíst a zamlsat si a jelikož se už blíží večer, svítí si k tomu starou petrolejkou (hřejivá pryskyřičnatá ambra).

Luna tu nedávno vzpomínala na svou babičku v Samsaře. Moje babička zase výborně pekla. Ba přímo mistrovsky. Uměla ty nejlepší moučníky, jaké si dovedete představit. Tomu se nemohlo nic rovnat. A když mi bylo šest let, upekla mi dort s lískoo-oříškovým krémem, polevou s hořké čokolády a ozdobila ho bonbóny Jahůdky, po kterých jsem se mohla utlouct. Dala mi k němu moji tehdy velmi oblíbenou růžovou limonádu s bublinkama, co se za totáče prodávala ve skle, zatímco sama si k němu uvařila svoji oblíbenou kávu. A potom ještě vytáhla z ledničky sněhové pusinky. A přesně takhle voní Terra Mia. Jako moje šesté narozeniny!

Vůně s kokosem snáším málokde a v teple jsou pro mě až vražedné. A s Terracottou Le Parfum jsem udělala tu chybu, že jsem jí zkoušela dosud jen v teple, což byla ta nejhorší možná volba. Vrátila jsem se k ní až teď nedávno v zimě a ač je ve vůni patrný stále, nyní není ani zdaleka tak výrazný a mísí se s osvěžujícím bergamotem a zelenými výhonky a jakmile nastoupí směs bílých květin, zmizí docela. Dominantní je hlavně tropicky hřejivý krémový ylang, který doplňuje několik kvítků medově nasládlého jasmínu. V základu pak květiny zahustí velká spousta vanilky s jemným pižmovým popraškem. Terracotta Le Parfum je pro mne tedy nakonec vůní, která by mohla připomenout léto během mrazivých dnů, avšak v létě bych se jí určitě vyhnula. (NT)

Je skutečně nádhernou vůní něžných zahradních karafiátů s vanilkovým pylem a máslovým kosatcem. Než se ale dostanou na sluneční světlo, musí se prodrat skrze bergamotovník, svěží mátu, růže, ovocný jasmín a tropický ylang, aby se lehce nechaly zchladit perlivými coca-colovými tóny otočníku.

Ze všech vůní, které značka dosud vydala, je to právě tahle, která má nejromantičtější pozadí. Má totiž odrážet příběh samotného prvního setkání zakladatelů značky, kdy se tihle dva střetli na terase jedné z pařížských kaváren v St. Germain. A i samotná vůně se nese v tomto duchu. Hned v úvodu vás jako sluneční paprsky přivítají jiskřivé citrusy s kyselkavou rebarborou. Postupně se přidají vodní květy s překvapivě příjemně svěží frézií a růží, které působí jako čerstvý letní větřík. Trocha santalu v další fázi by pak možná mohla představovat kavárenské stoly, hebké bílé pižmo čerstvě vyprané ubrusy na těchto stolech a vlhké zemité tóny pačuli zase samotné terasy St. Germain s okolní zelení. Jen ta káva se z příběhu samotné vůně nějak vytratila, ale to je zanedbatelný detail :) .

Jestli s něčím božský Ellena opravdu umí pracovat, jsou to citrusy, co vyzní přírodně. Tady je zkombinoval nejprve s drceným červeným pepřem a mátově svěží pelargónií. V základu pak citrusy ustálil s pomocí zemitých tónů pačuli, hladkého cedrového dřeva, krotkého vetiveru se slaným podtónem a vanilkového benzoinu. Jedna z nejkrásnějších citrusově-dřevitých vůní, kterou bych rozhodně nevyhraňovala jen mužům.

Čistý parfém má trochu ostřejší citrusovou hlavu, ale s menším množstvím pepře. Místo toho je víc pryskyřičnatý a víc vetiverový a kromě toho zde oproti toaletce cítím růži a navoskovanou, lehce živočišnou kůži, čímž už jde oproti toaletce opravdu do pánska. Každopádně i tahle verze se povedla.

K odlehčování již zdařilých svěženek se vždycky stavím nedůvěřivě a zvlášť, stojí-li za nimi Ellena. Úvod je zajímavý: jako když vyndáte z ledničky vychlazený citrón, přeříznete ho a začnete z jeho dužiny vymačkávat šťávu. A je znát, že se tu Jean-Claude vyřádil i s jeho oblíbenými chemickými molekulami, které v kombinaci se slaným vetiverem mají evokovat svěží vánek a moře. Hladký vzdušný cedr je pak kromě vetiveru taky spojnicí s původní Terre d´Hermes, jen tu zemitost v tom nějak nemůžu najít. Vlastně za hodinu nemůžu najít už vůbec nic.

Podle názvu jsem se moc těšila na nabušený, nesladký zemitý kosatec, ale on si se mnou mrcha hraje celou dobu na honěnou. Nejprve se schovává za hořkými citrusy s krásnou rozmarýnou a šalvějí s mátovou svěžestí a zemitými podtóny. Kosatec podlě mě sám o sobě zemitý není, spíš máslový. Po rozvonění přejde do pudrovější podoby. To se ovšem pro změnu přikrývá okvětními plátky svěží růže a nesladkým pomerančovým květem. Teprve s mechem, nepatrně "nasládlou" jedlovou pryskyřicí a pačuli v základu nabere zemitost konečně na síle, jenže mezitím mi už kosatec vzal definitivně do zaječích. Kdo má rád dobré osvěžující bylinné vůně nebo ještě lépe 24 Faubourg, měl by rozhodně vyzkoušet.

Zatímco předcházející vůně této značky, které jsem zkoušela, jsem vnímala buď jako dámské nebo unisexové, Terre de Bois je pro mě vyloženě pánská záležitost s dlouhou výdrží. Obecně je popisována jako zelená, svěží a dřevitá vůně. Takže svěží ano, to díky citrusové hlavě je a jde i mírně do zelena. Tím ovšem veškerá svěžest končí a nastupuje poněkud zatuchlá zemina a spousta zelených bylinek a koření . Vše se mění a vylepšuje až s dřevitým základem, pokrytým hebkým mechem a dojezdem v podobě hořkoslané „balzámové“ ambergris evokujícím podzimní prosluněný les. (NT)

Hodně svěží začátek s bergamotem a růžovým pepřem, potom se levandule rozvoní do ovocna a prosladí jí med. V základu pak medovou sladkost tlumí mandlová tonka. Bohužel mi tam ale trochu dělá paseku černý rybíz se syntetickým pižmem v základu.

Máme tu další koňakovou lahůdku z domu Frapin. Není gurmánský jako 1270, za to je příjemně aromatický. Jen na začátku vás osvěží čerstvě vymačkaná grepová šťáva jako takový vinný střik, aby vás už po chvilce obklopila těžká vůně příjemně živočišného kmínu, teplé, najemno namleté nasládlé skořice a muškátového oříšku, jíž je tento zlatavý mok kořeněný. Koňakový dojem v tomto případě vytváří pomerančový květ v kombinaci s kořením. Pálíme jej s pomocí teplého kadidla a myrhy a stáčíme do dřevěných sudů. Ale podobně jako u 1697 ani tady není koňak jediný druhem alkoholu, který Terre de Sarment nabízí. Tím dalším je díky pryskyřičnatému benzoinu v základu i teplá medovina a zásluhou vanilky dojde i na vaječný likér. Jak už jsem ovšem naznačila v úvodu, do vyloženě gurmánské polohy nesklouzne, jelikož v této fázi vůni zároveň prostoupí silně aromatický zakouřený tabák s koženými podtóny. Odstřik bych uživila, když by na to přišlo, nicméně musím souhlasit s blackviolet, že na muži bude zejména kvůli druhu použitého koření a tabáku daleko neodolatelnější.

Tak tahle oudovka vám rozhodně strach nenažene. Je to totiž velmi kultivovaný, dokonce se nebojím říct až přítulný oud. Úvodní trpký bergamot, který jej doprovází, záhy vystřídá červenoovocná růže politá sladkou malinovkou a posypaná šáfranovým prachem. Trochu to i vyvolává dojem, jako když se čerstvě nalíčené rty zakousnou do malinové makronky. Dokonce se tu i hezky pracovalo s kmínem a kastoreem a společně s oudem tak vytváří ve vůni příjemné hřejivě živočišné tóny, jejichž jakoukoliv případnou údernost kromě již zmíněné růže šikovně vybalancovává po delším rozvonění i měkce dřevitý papyrus s cedrem a špetkou mléčného santalu. Stejně krotké je tu i pačuli, které společně s bílým pižmem v dojezdu oud příjemně zaoblí a učiní ho hebce sametovým. Tak růže teda u Terry de Gunzburg umí.

A z tohoto oudu už tuplem nemusíte mít strach, protože tady ho skoro celou dobu vůbec nenajdete. Trpký bergamot vystřídal citrusově nazelenalý petitgrain se svěží levandulí, sladkou malinovku zase rybízovka a želé s příchutí lesního ovoce. Oud se objeví až v druhé polovině společně s červenovocnou růží a cedrem, které podědila po mamince Terryfic Oud. Ano, je hebce semišový, ale tohle je až příliš naředěné a tělové i na mě a to píše člověk, jehož velká část oudovek doteď vyloženě děsí. (NT)

Vnímám ji podobně jako andry. Od úvodního dojmu čistě vypraného, jemně naškrobeného ložního prádla se přehoupne do květinářství, kam právě dovezli obrovskou várku nařezaných květin. O tom, že jsou opravdu čerstvé, svědčí krúpěje lepkavé rostlinné šťávy na jejich stoncích. V závěru vší tou květinovou zelení začnou společně se zrnky pižmového pudru probleskovat lehké závany příjemné živočišnosti a celkově skutečně působí zvláštně étericky.