typ VW Boudoir, strašlivě sladká, ale v pravým významu slova "strašlivě"

sofistikovaná, napůl chladně elegantní, napůl hřejivě ženská. sladké ovoce zkrocené špetkou skořice s romantickým květinovým srdcem.

malleovský kosatec ve verzi basic, bez aldehydů, bez vetiveru, ale se žlutým melounem. řidší, ne tak důstojný, ale přesto poměrně zdařilý. později se vkrádá lehce drhnoucí „větrové“ pižmo a dojem poněkud kazí. za levnější dvojče Iris Poudre bych neoznačila, to je dost nadsazené, ale podoba se najde.

Krémová vanilka s drobnými černými zrníčky z vyškrabaného vanilkového lusku, smíchaná s bílým pižmem, lehká jako našlehaná pěna. Prachový kardamom a na špičku nože černého pepře dodá pikantnost; suché pačuli s kouřově pryskyřičnatým guajakovým dřevem zase uklidňující, meditativní charakter. Ta vůně se na kůži vyloženě rozplývá a vanilka je tu jedna z nejhezčích.

Pobouřeně si přičichávám k ruce a nevycházím z údivu. Nejprve mě praštila do nosu ta sladká umělost, ano, chápu to. Ale. Ale ono se to rozvoní do krémové našlehané tonkovo-vanilkovo-kakaové krásky podbarvené santalem a naprosto necudně řízlé Lutensovou Louve a její křehkou měkkou alabastrovou náručí s vůní višní a sladkých mandlí. A není to přeslazené. Je to gurmánsky elegantní. A voní to na mně líp než Tonka Imperiale, kde válčím právě s umělostí... Ne, skutečně nevycházím z údivu. Něco na ní je.

první dojem: šmarja jak se tato nakyslá věc může všem líbit?? po nějakém čase: co to tu tak voní? že by Tonka Imperiale (z druhé ruky)? – ne, byla to Fifi, sladká mandlovo (připadne mi) -pudrová vůně s lehkým citrusovým tónem v pozadí. není to můj šálek čaje, ale je pěkná.

Krásná fíková vůně, kromě klasické fíkové zeleně a dřeva je tu patrná i sladká zralá ovocná dužina samotných fíků, čímž se odlišuje od zelenějšího Philosykosu a mléčnějšího Premier Figuier Extreme.

ehm, KDE je ten fík? ale ne, je tam, jen ta dužina, zralá a tlumeně sladká, nic zeleného ani svěžího – a rozhodně není v hlavní roli. potom květiny, neomamné, ale pilně kvetoucí, kytice všech barev – žlutá, červená, bílá, růžová. údajný slaný vzduch od moře je spíš pořádný kýbl slané vody i s mořskými řasami, kterým někdo zalil ty kytky. a v základu je (minimální) špetka ambrové nasládlosti a vysušené dřevo. později se slaná voda s řasami snoubí se dřevem a už jsem ochotná uvěřit, že se tam najde i nějaká dřevitá tmavá zelenost větvičníku. a netrvá zase tak dlouho, než převezme otěže a vůně se začne točit kolem něj v květinovém víru. vůni hodnotím jako převážně tmavozeleno-květinovou, nerovnoměrně posolenou (občas se objeví, občas ne), příjemně tlumenou – nikde nic nehuláká, nestrhává na sebe pozornost. příliš pánská? ale kdeže. unisex? ano, zdařilý.

Zelená slupka nezralého fíku a dužina fíku zralého, z níž vší silou v dlaních mačkámě šťávu a ta nám odkapává do misky s pomalu se rozpoštějícím ledem (asi nemáme odšťavňovač :) ). Vůně je v této fázi až nepřirozeně vlahá, taková vodnatě ovocná svěžest. Postupně ale začíná dřevnatět, suchý cedr se vkrádá zpočátku nenápadně, až ke konci ve vůni zcela dominuje. Velmi povedená fíkovka, dle mého názoru jedna z nejlepších, ale ten začátek pro mě docela komplikuje nositelnost, nedovedu si představit, že bych s ní takto v létě vydržela; dřevitý konec je ovšem sktečně velmi příjemný.

kadidlo není štiplavé (hurá), borovice je luxusní, atmosféra je útulná, večerní, krbová, řekla bych až hradní s medvědím kožuchem :) jako by se pálily aromatické byliny a jehličí. výborné. ... těžký vonný dým z pálícího se borovicového jehličí a aromatických bylin. kadidlo není štiplavé, vůně působí docela meditativně. /// těžký vonný dým z pálícího se borovicového jehličí a aromatických bylin. kadidlo není štiplavé, vůně působí docela meditativně, jako posezení u krbu (na hradě).

Rovnou hlásím, že to je jedna z nejlepších svěženek, co jsem kdy potkala. Kvalita z ní dýchá na všechny strany, krásně drží, nepodobá se všem ostatním a není z toho čistič koupelen. Negativa? Nemá :) Začíná citrusovo bylinně a jeden by až pojal obavu, že je to nesladké a je to moc. Není. Ta bylinná svěžest začíná teple tát a objevuje se ovocný tón, snad broskev, ale ne ta zralá, sladká. Ukáže, že tohle není o zeleni a vitamínu C a zase se postupně vytrácí, aby uvolnila místo - olivám. Prostě si rozložíme deku někde ve Středomoří ve stínu olivovníků a vdechujeme svěží vzduch a klidnou atmosféru, sem tam nějaký kvítek, sem tam z dálky zašumí moře a na nose nás lechtá sluneční paprsek, který proklouzl mezi listím a zahřívá nás ambrovým nádechem s bílým pižmem a tuhle cítíme dřevo a onde zase čerstvou trávu a hlínu po kratičké přeháňce a je nám hrozně fajn.

Sytá, intenzivní vůně opiového květu omámí a přivede do rauše vše v okruhu deseti metrů od nositele. Je koncentrovaná, plná květového medu, vlhce horká, zpocená ve skleníkovém dusnu. Doplňuje ji sladká, tavící se skořice a římský kmín, vláčně tvárné a o konzistenci extrémně husté, lepkavé, pryskyřičnaté hmoty. A tady je ta chvíle, kdy na pódium jako hvězda večera, na kterou všichni čekali, vchází slaně živočišná, vyzrálá ambergris a všechny pohledy se upírají na ni. A najednou si to všechno sedne, jednotlivé dílky do sebe zapadnou, a co působilo jako zatuchlá sladká dusivost je najednou hříšně kořenitý nektar.