Vyprané povlečení voní nejprve vlhce a ostře po pracím prášku, necháme ho tedy rozložené usušit na slunci, kde na něj vítr zavane lístky sušených růži a pak je zase odvane a jak usychá, čisté a bílé, postupně sládne jemnou hladkou vanilkou a hebkým bílým pižmem a nakonec to velké prádlo pořádně vyžehlíme, napaříme, cítíme vůni horké bavlny, cítíme trošku drhnout stopové množství vetiveru a chceme se do těch chomáčků a obláčků zahalit, když už jsme si teda mezi ty na slunci rozložené cíchy lehli a koukáme do nebe na bílé mraky... Rozkošné a tulivé, ale na nošení bych to pro sebe neviděla - ovšem jako prádlová vůně geniální.

Křup.. křup křup... to praská hořící dřevo v kamenném krbu v rohu veliké místnosti s klenutým stropem a dřevem obloženými zdmi. Křup. To praskají žhavé uhlíky, po kterých lehce, opatrně našlapujete bosými chodidly. Pálí a zároveň bodají jako ledové jehličky. Jako tahle horká, neklidná růže. Uprostřed stínů a odlesků plamenů, s okvětními plátky pokrytými voskem odkapaným z vysokých, pomalu hořících svící, které osvětlují opačné kouty oné místnosti s krbem, se vzduchem prodchnutým vůní hořícího dřeva mísící se s těžkými, zaprášenými závěsy a starým obložením, nábytkem. Tahle růže je trochu zoufalá, dusí se, je svázaná, chce pryč. Takové napětí. Když sedíte u sváteční večeře s límečkem zapnutým až ke krku a vlasy svázanými a ruce úhledně odložené na kolenou, usmíváte se a uvnitř vás málem explodují myšlenky. V ruce křečovitě žmouláte kousek kůry z čerstvě oloupaného bergamotu a doufáte, že všechna ta tenze je znát pouze v tomto gestu ukrytém před zraky společnosti, nikoli v obličeji. Další kytky, tentokrát místo růží karafiáty, na které se bude prášit a kapat vosk a jejichž silueta podivně protažená bude mihotat po zdi. Pryč. Dobře sis vybrala, X je zajištěný, postará se o tebe, budete mít hezký život. Pryč!!!

Přesně jak název napovídá, jde o jemnou, pižmově měkkou broušenou kůži s pleťovým krémem a téměř nesladkou vanilkou. Jednoduché a elegantní, tlumené velmi opatrně dávkovanou hořkostí březové kůry. Typově připomíná Hermessence Cuir d'Ange, ale je mnohem uhlazenější a líbivější.

Vitacit

Skutečně karmínová růže. Ze začátku poněkud chladně odtažitá a pikantní, dokonce s náznakem lékořice, časem se rozehřívá teplou prachovou skořicí a sládne dřevem utopeným v ambrovém medu. V této fázi působí až vesele, bezstarostně. Dřev však přibývá, tmavnou jako vyzrálé dubové sudy, v nichž se rodily sladké nápoje omamující smysly, i karmín okvětních plátcích růže je sytější, vrací se úvodní pikantnost, ale tentokrát je doplněná vůní rozehřátého těla.

Vůně Versatile mě baví, jen drží trochu méně než některé oleje od Alkemia nebo Solstice. Croissant Cafe je hřejivě nasládlá, nepřeslazená vůně nešizeného latté s hustou našlehanou pěnou z plnotučného mléka lehce ochuceného vanilkou, s trochu imaginárním čerstvě upečeným a ještě teplým máslovým croissantem z řemeslné pekárny, protože po pečivu jako takovém naštěstí moc nevoní. Není kávově nahořklá, postupně sládne hebkou tonkou s měkkým bílým pižmem, posazenou na pěkném mléčně santalovém základu se špetkou zeleného jalovce.

velmi příjemné překvapení pro mě, jejíž kůže je zarytým odpůrcem bílých květin a naprosto s nimi odmítá koexistovat. žádná ubjíjející omamnost, žádné (jasmínové) indoly, jen bílá decentní krémová jemnost. velmi elegantní, představím si ženu v krémovém kostýmku s kloboučkem (nevím, proč je nutný, ale je). bohužel milá gardénie jde postupně do lehkých žampiónků...

je to druhý Kiliánovic exemplář, s nímž se seznamuju, a po čokoládově – maršmelákové Love jsem se obávala, že to bude taky nějaká sladká banalita. tak sladké to není a banální taky ne. cítím hodně vetiver, kouř, nějakou lékárenskou desinfekci (že by další verze oudu? Montalovic je na mně něco podobného), sucho, prachovo (ano, jak psala Miru, je to taková „hořící“ vůně) a úplně minimální záblesk něčeho sladko-svěžího, schovává se to a chcete to najít – nepolapitelné. a možná to poslední zmíněné je ten pokušitel? když natáhnete ruku, o krok ustoupí, když couvnete vy, jde vám vstříc – nedosažitelné. nemám ráda vetiver, není to vůně pro mě – ale má solidní emoční potenciál. provokatér. něco chcete a nemůžete to mít. a nebo vlastně můžete, ale za cenu pár kroků blíž k zatracení své duše. ale někdy je třeba být sobec, život je o prožitcích a ne o čekání, až to bude morálně přijatelné…

Citronový sorbet, bílý a sladce nakyslý, v ústech dohromady s malinovým Lipem se rozpouští. Září perleťově studenými odlesky měsíce za sklem, ale uvnitř hřeje jako doušek blonde roast kávy se zastřeně ovocnými tóny vonokvětky. Večerní procházka parkem, jiná strana mince LiquidNight (A Lab on Fire), citronová poleva Teisenddu (Frassai).

ale tohle je pěkná kůže! (ve stovnání s Bois Velours…) taková pánsky aromatická, to dělá asi ta levandule, uhlazená a jemná, hřejivě ambrovo-pižmová, řekla bych až mírně živočišná, ale velmi distingovaně, a velmi decentně kořenitá. nebojím se úrovní přirovnat ke Cuir Ottoman. takto voňavého džentlmena bych si přála mít po svém boku :)

Ehm, to je jako dámské? Protože já cítím pánskou vodu po holení, doplněnou o značně nenápadný dřevitý nádech.

parfémová ambrózie. guerlainovská hutná vanilka, špetka pudru a hebká, elegantní, jemná broušená kůže. láska až napodruhé, ale o to větší.