V té vůni je neklid a nepokoj a nervozita a tenze, jako by se vše podstatné skrývalo za Rawlsovým závojem nevědění. Je tu rudá růže coby zápalná oběť, uprostřed plamene stojí tiše a nehnutě a nezraněně a nezranitelně, voní omamně, sladce, horce, ta vůně zraňuje jako jiskry vypalující věčná znamení, která cítíš, ale nevidíš je. Temná růže. Rembrandtova. Uměl by ji namalovat a byla by nádherná a věčná. Ty krásné věci by přece měly trvat for alltid.
Křup.. křup křup... to praská hořící dřevo v kamenném krbu v rohu veliké místnosti s klenutým stropem a dřevem obloženými zdmi.
Křup.
To praskají žhavé uhlíky, po kterých lehce, opatrně našlapujete bosými chodidly. Pálí a zároveň bodají jako ledové jehličky.
Jako tahle horká, neklidná růže. Uprostřed stínů a odlesků plamenů, s okvětními plátky pokrytými voskem odkapaným z vysokých, pomalu hořících svící, které osvětlují opačné kouty oné místnosti s krbem, se vzduchem prodchnutým vůní hořícího dřeva mísící se s těžkými, zaprášenými závěsy a starým obložením, nábytkem.
Tahle růže je trochu zoufalá, dusí se, je svázaná, chce pryč. Takové napětí. Když sedíte u sváteční večeře s límečkem zapnutým až ke krku a vlasy svázanými a ruce úhledně odložené na kolenou, usmíváte se a uvnitř vás málem explodují myšlenky. V ruce křečovitě žmouláte kousek kůry z čerstvě oloupaného bergamotu a doufáte, že všechna ta tenze je znát pouze v tomto gestu ukrytém před zraky společnosti, nikoli v obličeji. Další kytky, tentokrát místo růží karafiáty, na které se bude prášit a kapat vosk a jejichž silueta podivně protažená bude mihotat po zdi.
Pryč.
Dobře sis vybrala, X je zajištěný, postará se o tebe, budete mít hezký život.
Za tímto poněkud zvláštním názvem se schovává karmínově rudá damašská růže. Po otci, hřebíčkovém karafiátu, zdědila arabskou hloubku a vřelost a po matce, meruňkové tuberóze se skořicí zase španělský temperament, aby nám předvedla mýdlové flamenco v ambrových plamenech ve svých hruškově zelených šatech.
Nestává se mi to často.
Ale z téhle vůně mrazí.
Doslova.
A nevím, jestli příjemně...
V té vůni je neklid a nepokoj a nervozita a tenze, jako by se vše podstatné skrývalo za Rawlsovým závojem nevědění. Je tu rudá růže coby zápalná oběť, uprostřed plamene stojí tiše a nehnutě a nezraněně a nezranitelně, voní omamně, sladce, horce, ta vůně zraňuje jako jiskry vypalující věčná znamení, která cítíš, ale nevidíš je. Temná růže. Rembrandtova. Uměl by ji namalovat a byla by nádherná a věčná. Ty krásné věci by přece měly trvat for alltid.
Křup.. křup křup... to praská hořící dřevo v kamenném krbu v rohu veliké místnosti s klenutým stropem a dřevem obloženými zdmi.
Křup.
To praskají žhavé uhlíky, po kterých lehce, opatrně našlapujete bosými chodidly. Pálí a zároveň bodají jako ledové jehličky.
Jako tahle horká, neklidná růže. Uprostřed stínů a odlesků plamenů, s okvětními plátky pokrytými voskem odkapaným z vysokých, pomalu hořících svící, které osvětlují opačné kouty oné místnosti s krbem, se vzduchem prodchnutým vůní hořícího dřeva mísící se s těžkými, zaprášenými závěsy a starým obložením, nábytkem.
Tahle růže je trochu zoufalá, dusí se, je svázaná, chce pryč. Takové napětí. Když sedíte u sváteční večeře s límečkem zapnutým až ke krku a vlasy svázanými a ruce úhledně odložené na kolenou, usmíváte se a uvnitř vás málem explodují myšlenky. V ruce křečovitě žmouláte kousek kůry z čerstvě oloupaného bergamotu a doufáte, že všechna ta tenze je znát pouze v tomto gestu ukrytém před zraky společnosti, nikoli v obličeji. Další kytky, tentokrát místo růží karafiáty, na které se bude prášit a kapat vosk a jejichž silueta podivně protažená bude mihotat po zdi.
Pryč.
Dobře sis vybrala, X je zajištěný, postará se o tebe, budete mít hezký život.
Pryč!!!
Za tímto poněkud zvláštním názvem se schovává karmínově rudá damašská růže. Po otci, hřebíčkovém karafiátu, zdědila arabskou hloubku a vřelost a po matce, meruňkové tuberóze se skořicí zase španělský temperament, aby nám předvedla mýdlové flamenco v ambrových plamenech ve svých hruškově zelených šatech.