Vlastně je to na první dobrou docela zajímavá vůně, sladce rádobysantalová s příjemným osvěžením zeleně kořenitého kardamomu. Voní jako kořeněné sušenky z hodně hutného a trochu mazlavého těsta, co strukturou připomíná keramickou hlínu. Někdo do něj přidal i lžičku nebo dvě ovocné marmelády. Sušenky namáčené v mléce do změknutí, ro je ono. Akorátže - jak se vůně příliš nevyvíjí, jen od kardamomu přechází sušenky k větší mléčně hřejivé sladkosti, začíná být svou silou celkem úporná.

Ohohó. První dojem je rozhodně velmi příjemné překvapení, protože na Fragrantice byl přirovnáván k Jeux de Peau, s čímž naštěstí nesouhlasím, ačkoli jistý hutný gurmánský tón by JdP připomínat mohl. Ale nechválím dne před večerem, Santal Blush mě taky nejprve dojal a pak zesládl, zoplatkovatěl a bylo po dojmu. Po rozvonění naštěstí setrvává v mléčně dřevité podobě, prvotní nápor koření se rozpustil, zjemněl. Růži tam nijak výrazně neregistruju, ale když ji hledám, tak ji tam jako tmavě červené podkreslení zapracovanou najdu. Ovšem čím déle vůni zkoumám, tím spíš tam je. Santalová růže? Růžový santal? Vůně je dokonale hladká a a to vzájemné prolnutí složek je bravurní. Je znatelný rukopis ve zpracování Lutensových santalů, opět je to typicky výrazné, předimenzované. Oproti Santal de Mysore mnohem méně kořenité, oproti Santal Blanc… ten mi připadne takový santalovější, trochu do pudrova a trochu štiplavý, Santal Majuscule je spíš trochu gurmánsky laděný, jemně kořenitý, sladší, trochu orientálně květinový kvůli té růži – a pro mě nositelnější. Hodnotím Santal Majuscule lépe než Santal Blush, byť tu určitá sladkost je taky. A jsem velmi ráda, že tuto vůni nikdo nenazval Santal Noir, ačkoli by teoreticky mohl ;) /// santal gurmánsky laděný, jemně kořenitý, sladší, trochu orientálně květinový, růží podkreslený a lutensovsky předimenzovaný

Suché dřevo s kovovým tónem a pepřem. Santal? Hm, žádná sláva, o typickou mléčnost se ani neotřel. Postupně se vkrádá nahořklý kávový lógr a aromatické tóny. Společně s těmi se káva stává rovněž aromatičtější, už je to čerstvě zalitý šálek. Kov a suše pikantní koření přetrvává, dřevo se ztrácí do neurčitého podkreslujícího prvku. Byť se vůně lehce prohřeje nasládlou vanilkou, převažuje řezavý chlad získávající postupně stále jasnější obrysy vetiveru. Pánská ano, ale ani santal, ani noble.

Začátek je poměrně děsivý orientální nápor - oudově kořenitá pecka do nosu typu Montale, ke které se zakrátko přidá hutná, až živočišná kůže. Je to silné, výrazné, až pánské, a nevoní to moc valně. Vystrkuje růžky kovová růže, rudá, ale chladná, a trochu to zjemňuje. Něco takového jsem čekala od Rose Nacree du Desert a přijde mi to jako vhodná alternativa pro ty, pro které je RN příliš suchá. No a proč že se to jmenuje po santalu? Těžko říct, dočkáme se ho až po úplném rozvonění, jen dokresluje a uhlazuje a krémovosti moc nepobral, je spíš drhnoucí. V této fázi už se mi vůně docela líbí, ani už není pánská, růže se zvýrazní, zkřehne a lehoulince zesládne, kůže i živočišnost ustoupí, oud zůstává, ale zjemní... Ale dočkat se... trvá prostě příliš dlouho.

Santal máslový, medově pudrový. Zejména zpočátku působí hutně a až poněkud mastně, asi jako když se někdy dětem při namazání smíchá tekutý med a změklé máslo dohromady, aby to neměly jako vrstvy, ale takovou medovo máslovou směs. Přidávají se elegantní, sladce pudrové květiny - heliotrop, líčidlová růže - budoárově hutné a vlhce dřevité. Med postupně nahrazuje hustá sladká vanilka prohřátá pižmem a původně více tradiční měkké santalové dřevo nahrazuje jeho pudrovější podoba zasypaná heliotropem a trochu drhnoucí.

Nu, santal - takový modernizovaný spíš ne-tak-úplně-santal, vůni bych jako dřevitou necharakterizovala. Nejdříve se tváří jako ten sladký v Le Male (Gaultier), bez syntetické máty, ale s aromatickými podtóny pánských parfémů - zřejmě kardamom, trochu chladivý a trochu větrový. A potom, po delší době, pánské tóny zmizí, zahřeje se krémovým ylangem s měkce tělovým pižmem a taky přejde do gurmánské polohy s čokoládovým latté posypaným špetkou suchého mletého zázvoru. Tu sopku nevím, kde ztratili.

Vzpomínám si na tebe. Ulice nočního velkoměsta tepaly životem a všude byly hlasy a zvuky a světla lamp. A každý jeden okvětní plátek květu ylangu, jenž se vlnil v horkém, nehybném vzduchu, těžknul kapkami rosy z pomalu se blížícího rána, plný sladkého nektaru, dychtivý, aby k němu někdo přivoněl. A každá jedna santalová tyčinka pomalu žhnula, sžíraná svým vnitřním žárem, a proužky dýmu se ohýbaly do obrazců a ornamentů a čekaly, až je někdo vdechne. Samsara? Ano, extrait. Bez prachu na těžkých závěsech, zvlhlého dřeva staré skříňky a jasmínového mýdla v ozdobné mýdlence. Se stejnou touhou a napětím, jako je mezi tanečníky. Santalové je taková salsa cubana, když protančíte noc, zadýchaní, unavení, zpocení, endorfiny všude kolem - a možná se vaše cesty nerozdělí. Tak přesně ten pocit.

Suše, pikantně kořenitý santal je pánsky laděný - s černým pepřem, větrovým kardamomem i nějakou tou roličkou skořice. Po rozvonění se promění ve vůni barbershopu, kde zrovna probíhá aplikace holicího krému štětcem na tvář (mýdlová myrha?!) a přesnými pečlivými pohyby je konturám vousů dáván tvar. A v této podobě vůně neodbytně setrvává...

no čekala jsem, že mě to málem položí a taky že jo. jen ve skrytu duše jsem prostě tak nějak doufala, že tam najdu něco . tu opuštěnost, samotu, depresi, nějaký popisovaný pocit z recenzí… bohužel jsem našla jen jasmín, který mi převrátil nos naruby, pocit ve mně moc nezanechal. ale jásavá kytička to teda asi není, když už bych měla něco říct. (mimochodem, obávala bych se, že barví, ta barva je fakt brutální – tmavá, sytá) ... musí být krásná pro toho, kdo snese vyloženě brutální jasmín. pro mě je to noční vůně samoty /// brutální, osamělý jasmín /// Zelený omamný jasmín je zpočátku tak intenzivní, že se může zařadit vedle květinářství ve stylu De Profundis (Lutens) nebo Fathom V (Beaufort). Vydá se ale jinou cestou, když ho zahalí měkká, rostlinně pižmová šála, z níž ostré hrany rudých okvětních plátků karafiátu vystrkují kořenité růžky. Živočišnost v pižmu hledám a v této fázi nenacházím. Jasmín, jehož omamnost nepolevuje, po rozvonění mlčky převleče pižmovou šálu za černý kožený plášť, který zakryje vše, jako když padne tma a zavřete oči. O květinářství už nemůže být řeč, je to tmavé ticho, které svou chladnou osamělostí překovává i Moon Dance (JHAG). Stopa kublajovské živočišnosti se objeví opravdu až v samotném závěru, ale překvapivě to celkové vyznění vůně nijak nezmění.

První dojem byl pendreky v cukru, prostě jakési nahořklo, drhnoucí, až snad trochu připálené (což mi připomnělo Lutensovu Un Bois Vanille), zaobalené ve sladkém. Semiš je zpočátku hodně výrazný, je zvláštní, ne vyloženě kožený a trochu plastový, asi to bude kombinací složek – a je docela dilema, jestli je to tam špatné nebo geniální. Očekávaná cukrová vata v takové vzdušnější, lehčí formě z toho vyleze později, má květinové podtóny a taky se mísí s poměrně nesladkým pudrem. Vůně je to zvláštní, zpočátku docela výrazná a trochu ošklivé káčátko, ovšem ve chvíli, kdy prapodivný semišový nápor povolí, intenzita velmi zeslábne a vůně je pak až příliš intimní. Jinak hodnotím jako na mainstream zajímavý počin hodný vyzkoušení, není to (naštěstí) jen další nicneříající bárbínová slaďárna na vlně aktuálního trendu…