Serge Lutens

K La Myrrhe mám nezapomenutelnou vzpomínku.

Byla jsem dočasně majitelkou zvonku s Myrrhou, mé nadšení doznalo povážlivou trhlinu po krátkém rozhovoru s chotěm:

"To je parfém?"

"Ano, takhle voní myrha. Ve starověku ji vyvažovali zlatem."

"Hmmm."

"Faraóni ji používali jako balzamovací mast."

"Mám dojem, že tam při výrobě toho parfému nějakýho faraóna zapomněli."

Au .

Některé vzpomínky z hlavy nevypudíš :)

Díky za krásnou rezenzi mé milované De Profundis

Chêne

Tak tohle je taky jedna z dost dobrých sheldrakeovin. Recept je následující, geniálně jednoduchý: vezmeme směs štiplavého koření v čele tymiánem, rozdrcené zelené listí, z něhož odkapává míza, zalijeme to „medově“ sladkým rumem, narveme to do dubového sudu a celé to zapálíme hřejivým voskovým plamenem, až se nám z toho začne kouřit (drhnoucí březový dehet).

No a aby ten lektvar stál za to, rozpustíme v tom teple i trochu té bílé čokolády (tonka). A nakonec, abychom dým zintenzivnili, přidáme i nějaké to suché klestí. Teda vůbec si nedovedu představit, kam by se taková vůně dala nosit – možná na nějaký čundr – ale tomuhle se prostě musím hodně hlasitě zatleskat. 

Rahät Loukom

Jak jsem si vždycky myslela, že Loukomy jsou přeslazené a dusivé, ten Lutensův mě i přes uváděné složení plné laskomin, přesvědčil a mile překvapil o opaku. Žádná uřvaná třešeň, spíš hřejivá griotka schovávající se v mýdlovém oparu a v ní plavou mandle.

V této souvislosti jsem se poměrně často narazila na přirovnávání RL k Louve. Ano, v této fázi bych s tím malinko souhlasila i díky těm přidaným růžovým okvětním plátkům, obalených do marcipánu, ale zdejší mandle jsou podstatně víc upražené. A pak už tady máme gurmánskou, ovšem nikoliv přeslazenou přehlídku tureckého medu a marokánky s hořkou čokoládou, postrouhané pomerančovou kůrou a s jen velice slabounkou vrstvičkou vanilkového prachu x to Louve je na mně v této fázi sladší, nadýchanější, pudrovější a možná i čistotnější, chcete-li.

Nakonec přichází něco, co tyto dvě vůně podle mě zcela odlišuje a to je trocha lutensovského pižma a stopa trpké zeleně, které se prostřídávají s tureckým medem a stahují tak jeho sladkost (tuto úlohu před nimi zastávala hořká čokoláda a nastrouhaná pomerančová kůra). Skvělá vůně na zkoušení, jenomže kam jí nosit?

Bois Oriental

Další z lutensovských cedrových variací na Feminité du Bois až na to, že tato je zvláštní tím, že tady je cedr ještě méně ostrý než v Bois de Violette, kde už se mi i tak zdál mírnější a květiny byly zaměněny za kandované ovoce, hustá povidla, sladké koření a krémovou vanilku.

Ale zpátky na začátek s typickou špičkou z pikantního zázvoru, hřebíčku a skořice, tady navíc se špetkou štiplavého kardamomu, po které následuje již zmíněné kandované ovoce a luxusní švestkovo-broskvová povidla, na nichž stále zůstává jemný skořicový poprašek. K tomu si dáme čerstvou šumivou malinovou limonádu, ozdobenou okvětními plátky růže, obalenými v marcipánu.

Nechybí ani ta typická trošička příjemného „růžového“ pižma z FdB, no a pochopitelně suchý, díky velkému nánosu sladké krémové vanilky, jen minimálně drhnoucí cedr. Takže pro koho je FdB příliš ostrá a Lutensovy gurmánky Louve či Rahat Loukhom příliš sladké, směle do zkoušení Bois Oriental, ta je zhruba někde na pomezí těchto dvou kategorií.

Une Voix Noire

Jen pro připomenutí: inspirací pro tuto vůni se stal hlas Billie Holidayové a květy gardénií, které s oblibou nosila ve vlasech. Ale jak už domenica správně podotkla, pokud někdo očekával noir vůni ve smyslu černá, bude nejspíš zaskočen, možná i zklamán. Barevně totiž k této vůni nejvíc sedí čokoládově hnědá, těch odstínů je tam ovšem mnohem víc. V tomto smyslu UVN skutečně lépe odráží barevné kresby BH, než její klasické černobílé fotografie a poslech jiné její skladby než zrovna "melancholické" Strange Fruit:

(http://images.fineartamerica.com)

Po nástupním tmavohnědém odlesku otevře svou náruč směs bílých květů. Kromě gardénie a tuberózy je to i nazelenalý jasmín (na mně osobně i s lehce živočišným nádechem). Lesní jahody jsem objevila také, i když na mě působí trochu nezrale. Pokud tímto však byla zamýšlena jistá ostrost Billiena hlasu, potom to beru jako první nesmělý ohlas, hlavní slovo v tomto směru má totiž až cedrové dřevo v základu.

Uváděný rum se mi nezdá příliš výrazný, je to spíš jen několik krůpěji pro zahřátí, majících karamelovou příchuť - zase ta čokoládově hnědá :D - a mizejících pod vůní líčidel. K vyloženému ztmavnutí vůně dochází až v samotném závěru díky zakouřenému tabáku a pikantnímu cedru, tak typickému Sergovým "bois" kreacím.

Co do proměnlivosti, elegance v "lutensovském" stylu a nadstandartně kvalitní výdrže je to pro mě určitě jedna z nejzajímavějších a zároveň nositelných vůní, které duo Lutens-Sheldrake nabídli.

Chypre Rouge

Rudá chyprovka? No jak se to vezme. Chypré přichází až později. Nejprve je to směs bylinek, kuchyňského koření vč. špetky kari ze Santal de Mysore uprostřed jehličnatého lesa. Naštěstí ho není moc a neježí mi chlupy v nose. Ale tady ten les nikdo nedrtí, nelétají z něj třísky, naopak po kmenech stromů začíná stékat hustý, nepříliš sladký med, načervenalý od rybízové marmelády.

To slibované chypré přichází až v základu, kdy vás táhne do temnější hloubky lesa rezavé jehličí, navlhlá zemina, lesní podrost a mech. A všechno obklopují a zahřívají rudooranžové plamínky husté ambry s „máslovými“ tóny. Vlastně tohle všechno jsem tak trochu chtěla najít ve Fille en Aiguilles spolu s tou hradní atmosférou s medvědím kožuchem, o níž psala andry a ono to přišlo až zde.

Teda ženský, klobouk dolů. Krásná práce, zvlášť Wendulka je jako včelička. A tím nemyslím jen Lutense, ale i další recenze.

Iris Silver Mist

Kosatcovka, ale jaká ... před vámi přímo exploduje obrovská nálož nesladkého zemitého kosatce s ostrou zelení (galbanum), v určitém momentu připomínající čerstvou mrkvovou nať (ano, já která zatratila mrkev v Hiris nebo SPI, tady se studem přiznávám, v naťovém podání se mi líbí). Ta je však vzápětí odnesena prašným vírem do nenávratna. Na kosatec nám začne padat chladná šedivá pryskyřičnatá tíha, doprovázená drhnoucím vetiverem a cedrem.

A jak napsala moudjahidine, po určité době najednou na chladnou zem dopadnou první sluneční paprsky a kosatec se nám zvolna vznese na přílétnuvším pudrovém obláčku z ambry, získává stále hladší podobu a nepatrný (téměř mlhavý) náznak měkké "vanilkové" sladkosti, čímž mi v kombinaci právě s tím kosatcem mi na okamžik malinko připomíná Après l’Ondée, v této fázi již ovšem zcela bez té prvotní tíhy a náznaku melancholie. Tohle je jedna z vůní, díky nimž se Maurice Roucel oprávněné stal jedním z mých nejoblíbenějších parfumérů.

Vetiver Oriental

Ach, konečně jsem našla vetiver, který není drsný. Je takový, jak napsala andry, vetiver v zeleném lese s listím, jehličím, zeminou a mechem. Sedíte pod jedním ze stromů a drtíte rukama několik zelených listů, až z nich vydolujete několik kapiček mízy. Pro zahřátí s sebou máte kvalitní osmdesátiprocentní tmavou čokoládu, která výborně kontrastuje s "chladností" chyprových tónů a dodává vůni gurmánský šmrnc. No a nesmím zapomenout na to krásně hladké dřevo a špetku hořkoslané ambergris. V závěru se nám do lesa vkrade ještě mlžný kouřový opar v podobě labdana.

Santal Majuscule

Chvílema jsem dost rozpačitá, chvílema potěšená, chvílema znechucená. Je mi ouzko, protože moje očekávání byly samozřejmě obrovský. Ani nechci hodnotit prvních pět (BOHUŽEL!!) hodin, protože to není nic než Jeux de Peau s růží. Copak Jeux de Peau, ale ta růže! Neni to normální růže, je to šílená děsivá růže z Paestum Rose post mortem. Hrůznější fáze je ale ta následující – Jeux nepříjemně oříškovatí, zůstávaj po něm mastný fleky a ta strašlivá růže se v nich válí. Nenapadá mě nic než asociace „záhrobní bakchanálie“. Pak se tedy milostivě uráčí JAKEJSI! ČERVENEJ SANTAL jakože Musc de Santal. Plačtivě vyhlížím zvrat a … dočkám se ho. Po SEDMI hodinách je konečně pryč všechno, co kdy připomínalo Jeux, Paestum, všechno drhnutí červenýho santalu, oříšky, tuk a jiný zbytečnosti a opravdu vejde na scénu skromnej, hřejivej a extra krémovej santal. Je dokonalej, nechybí absolutně nic. Srdce jihne, včely bzučí, slunce svítí, hrdlička vrká, nastává věk Vodnáře. Na necelý dvě hodiny. A utrum, šlus, konec. Zuřím. Dávám negativ. Jenže ten santal byl perfektní, k čertu! Pozitiv. Ne, proboha, memento rosa! Neutrál. Memento Paestum Rose! Negativ. Já nevim. Jsem rozrušená. Chci domů k pani Mudžahedýnový, aby mi bez mrknutí oka řekla, že je to hnusnej smrad jako všechny moje ostatní smrady a já bych mohla pokojně usnout. Kde jsi, maminko, když Tě potřebuju?? 

Chergui

Dřevo, kakao, koňak… mohla by to být Ambre Narguilé dotažená do konce. Chergui je až absurdně nádherná. Hustá, sytá, ale ne těžká a rozhodně ne drsná, má prostě všechno. Takový dojem na mě naposledy udělala snad jen Fumerie Turque. Chci se o ni se svým milým přetahovat každé ráno. Podle mě zaslouží vlastní kategorii: gurmánská ambra. I když ve složení není uvedená, mezi dřevy ji zcela jasně cítím. A to kakao! Do téhle vůně se nejde nezbláznit… Přála bych si popsat ji líp, ale to prostě nejde, to musíte mít na sobě.

A la nuit

Start: první vteřiny Songes aka Sarrasins, A la Nuit šílená zeleň

Rozběh: Fuu, co to sakra je? A la Nuit šílenej zelenej med
První kolo: Smrrrradasins vs. smrtící bolehlav
Druhý kolo: Jsem prošvihla
Třetí kolo: Sakra co já budu dělat… (z druhý strany ruky s A la Nuit mám Micallefovu Gardenii…ta kombinace neni nic moc) Čtvrtý kolo: výměna! Sarrasins ignoruju, A la Nuit aka Songes + isabejská Gardénia
Pátý kolo: Knockout fialováka. A la Nuit vítězí na cílový rovince o jednu délku. Délku snesitelnosti.

Un Bois Vanille

Je přesně taková, jaká tajně doufáte, že bude. Tři čtvrtiny dřeva a čtvrtina vanilky, která je přesně v tom správném množství na to, aby se dřevem jemně a nevtíravě propletla, lehounce ho osladila a vyhladila jako oblázek. Vanilka. Decentní, hebká, neodolatelná. Dřevo. Santal na vás svůj lehce drhnoucí efekt vybalí zhruba po třech hodinách a je to moc příjemný zvrat. Tady začne připomínat Bois d´Iris, ze kterého vyházíte kosatce a sladkost převedete do lehce gurmánských vod. Přenádherná vůně. Svého druhu poměrně nekomplikovaná, přesto neschopná nudit.

Bois de Violette

Lutensovy fialky jsou zelené, dřevité i sladké. Cedr se k fialkám výborně hodí a pěkně je rovná do lajny a taky trochu sladí. A světe zboř se, nekysne na mně!

Jsem u fialkových vůní zvyklá na střední až mizernou trvanlivost (včetně rekordních fial v Méteorites). Bois de Violette, jako všechny ostatní lutensky, drží dlouho a neztrácí na intenzitě. Jsou to „jen“ fialky, ale jako takové jedny z nejkrásnějších, co znám. Kdybych byla na fialkové vůně speciálně ujetá, Bois de Violette by mý poličce hrdě kralovalo.

Ambre Sultan

Když vezmete Ambre Russe a Amber Absolute a důkladně je mezi sebou vykřížíte, zahladíte všechnu ostrost a drsnost, máte Ambre Sultan. Popravdě, není to nijak zvlášť originální kompozice, zkrátka pořádná orientální pecka se vším, co k ní náleží. Má ovšem oproti Ambre Russe i Amber Absolute jednu podstatnou výhodu: její jemnost jí propůjčuje zároveň i mnohem širší pole působnosti a nuancí jednotlivých složek, takže je úžasně proměnlivá. Tu vyleze pačuli, tu kadidlo, tu ambra, tu vanilka… mou dosavadní královnu ambrovek Ambre Gris neohrozí, ale kdybych někdy dostala chuť na poctivou orientálku, která ambře zas až tak nenadržuje, vím, kam sáhnout.

Fleurs d´Oranger

Aneb jak vyskládat z jasmínu, růže a tuberózy pomerančový květ. Jsem v šoku. Nejenže zde tuberózu neregistruju, ale dokonce mi tam ani nic tuberózu nepřipomíná, a tdíž nesmrdí. Na začátku předehra pomerančových kvítků podobných Mon Précieux Nectar zmizí stejně rychle jako přišla a pak… jasmín. Ale opravdu pořádnej jasmín, ne žádnej bezkoulej blbeček jako v Beyond Paradise. Je to šťavnatý, je to sexy a je to dojemně jednoduchý. Kvetoucí pomerančovník. Někdy člověk nepotřebuje víc než jedinej bílej kvítek.

Cuir Mauresque

Znovu se zamilovat. A znovu do Lutense. První poznámka: miluju Cuir Ottman alias kožený kosatec v té nejkrásnější představitelné podobě. Druhá poznámka: Minimálně první minuty Cuir Mauresque mi ho dost připomínají, a to i přesto, že tu žádný kosatec není. Neodpustím si proto menší srovnání. Cuir Ottoman je květinová koženka bez ambicí na hloubku nebo zvláštní náladu. Křehký kosatec, opatrně dávkované kadidlo a suchá kůže, to vše podané bez ostrých kontur, nenápadně se prolínající navzájem i s vůní pokožky. Je to navýsost kultivovaná a elegantní „denní“ verze „živé kůže“, se kterou se setkávám v Cuir Mauresque.
Mauresque ožívá za tmy. Z koření, na lutensku neobvykle umírněného (ve srovnání např. se Santal de Mysore, Mandarine Mandarin nebo Ambre Sultan), nejvíce vyniká muškátový oříšek, a to i přesto, že v této vůni jsou přítomny i tak výrazné složky jako kmín, hřebíček a skořice, které neregistruji prakticky vůbec. Styrax nenápadně akcentuje nasládlost ambry, mandarinková dužina dodává jinak suché vůni šťávu a usměrňuje koření. Dominantní dřevitou složkou Mauresque je modrý cedr (pamatujete Cèdre Bleu od Rochera? Přesně ten!), kterému to úžasně ladí v souzvuku s myrhou. Zlatým hřebem téhle vůně je ale kadidlo. Cuir Mauresque se rozplývá v nachovém obláčku kadidla, které vůni prohlubuje, ale zároveň svým způsobem odpoutává (kožené vůně mohou být až nepříjemně zemité). Když se Cuir Ottoman po setmění ukládá ke spánku, Cuir Mauresque teprve vstává, aby nás provedla horkou alžírskou nocí. Netřeba plýtvat superlativy, někdy, ne vždy, ale někdy přece jen, je mlčení nejvyšší uznání. Už ani slovo.

Douce Amère

Zadupává Chergui hluboko do povrchu zemskýho. Mají leccos společného, ale Chergui je mnohem temnější a maskulinnější. Obě jsou ikonické, ale jen Hořká je nenahraditelná.
Působí na mě stejně znepokojivou atmosférou jako Polanského Bitter Moon. Zkombinovat pelyněk a bílé kytky s vanilkou, je dle mýho skromnýho úsudku jeden z nejgeniálnějších Sergeových nápadů. Z minimalisticky vyvedené skořice je tam jen to nejnutnější: suchost, což je úlevné zjištění. Kdybych chtěla někdy topit gardénie v absinthu, tajně bych doufala, že to bude vonět takhle. Daleko předčila má očekávání. Douce Amère: jemně natrpklá. Moje zelená víla.

Fumerie Turque

Jestli to takhle voní v turecké kuřárně, hodlám tam strávit zbytek života. Považuji ji za čistě pánskou vůni, ale mít ji na sobě adekvátní ženská, to musí být parádní šleha. Tabáková, sladká, kožená, hluboká, propracovaná do nejmenšího detailu. Vůbec to není nevydýchatelná pecka, jak by se mohlo zdát, ohromila mne svou jemností, intimním rozpoložením. Vůně muže. Takhle si představuji vůni gentlemana. Až potkám chlapa na celý život, nedovolím mu vonět se čímkoli jiným.

Daim Blond

Blond parfémy mají v mém srdci zvláštní místo, znám je jako nadčasoové, prudce elegantní a oboupohlavní. Zářným příkladem budiž Tabac Blond, tabákovo-kadidlová vůně číslo jedna a Bois Blond, ambrovo-dřevitá krasavice s takřka nadpozemskou výdrží.
Je mi ctí, že k těmto svého druhu klasickým vůním můžu počítat i Blond semiš.
Začátek by mě skoro porazil.
Kořeněná meruňka? Tahle meruňka nemá s tou v Jeux de Peau lautr nic společnýho, okamžitě jsem si vybavila mandarinku z pekla v Mandarine Mandarin blahé paměti). Tak už to bejvá, pokud najdete v lutenskách ovoce, můžete se vsadit, že to nebudou jahůdky z pohádky O dvanácti měsíčkách, ale otrávený jablko ze Sněhurky. Lutensovo ovoce přirozeně inklinuje k temné straně Síly, a to je pro mě také jeho jediná akceptovatelná forma. Červený bobule? Žádnej rybízek, pěkně trpkej hloh.
Kožená kožená kožená! Dejte k ní špetku kosatce, heliotropu a ambry a máte z toho semiš jak vyšitej, takovej ten s delšími vlásky, když ho pohladíte proti, změní barvu.
To je taky to, co mě na Daim Blond baví nejvíc: jako by se neustále uhlazovala z jedný strany na druhou, pokaždý objevím novej valér, novou souvislost, novej detail.
Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale takovouhle blondifikaci podstoupím čas od času navýsost ráda.

Bornéo 1834

Ach Bornéo, Bornéo, proč jsi Bornéo?
Kakao!!! Jaký?… ani čerstvě namletý kakaový boby nešahaj se svou intenzivní vůní Bornéu po jeho krásný nebesky hořký kotníčky!
Kakao má neméně božskýho parťáka: Pačuli, kterou těžce nesu v gurmánkách, bych v Bornéu na místě svatořečila. …a tabák…a čokoláda…a dřevo dřevo dřevo! Gurmánka? Ani náhodou!
Chlap, se kterým strávím zbytek života bude nosit pouze dva parfémy: Fumerie Turque a Bornéo 1834, obojí mu budu krást postarám se, aby mu nikdy nedošly.

J´adore Dior? Pche, do pekel s Diorem! J´adore LUTENS!

Cèdre

Tahle vůně je cokoli jen ne lineární. Sladkej cedr se skořicí, suchej cedr s opojnou tuberózou. Tuberóza sama. Jako mě v Sergově Fleur d´Oranger tuberóza nerozčiluje, tady mi vysloveně nevadí. Když se k ní v závěru přidá ještě ambra a znovu se vrátí cedr, mám už co dělat, abych k tý zatracený kytce nepocítila sympatie. Výjimečná dřevěnka. Pro obdivovatelky cedru holá nutnost. Díky, Sergi.

Gris Clair

Šedou barvu už si nějaký ten pátek spojujeme s Ambre Gris od Balmaina. Je to ztělesnění syté šedé ve smyslu hrudky ambry vyvržené na pláž.
Tahle šedá je úplné jiná, čirá, skoro průhledná, lehce nafialovělá. Začátek je bylinková síla, jaká mi nebývale vyrazila dech. Plná, trochu drsná levandule nikoli s kořínky, ale pořádnými kořeny a pačuli, která to všechno pěkně drží ve vlhké zemině.
Dejte jí půl hodinky a máte po pačuli. Levandule ztrouchniví na prach jako v levandulovém pytlíčku, který věšela babička do šatníku. A pak? Úžasně hebká a intimní vůně jarního pylu, boříte hlavu do květu až máte žlutý nos. Stěží se tohohle můžu kdy nabažit. Jen ta síla! Zůstává pořád milimetr nad kůží a nehne se.
Drží se kůži jako klíště a neopustí vás, dokud vítr nerozfouká poslední pylová zrníčka.

Pylová sezóna začíná, milé dámy, odhoďte kapesníčky i Zyrtec, z tohohle vám alergie rozhodně nehrozí!

Rousse

Aneb jak jsem dostala skořicovou facku. Řeknu to rovnou: skořice není moje oblíbená parfémová ingredience, protože kazí jinak krásné ambrové vůně tím, že prostě uřve všechno ostatní. Rousse není Organza Indécence, i přesto je její prvotní úder fakticky smrtící. Z duše nenávidím žvýkačky Big Red… v Rousse se mi jich dostalo vrchovatě. Říkám si krucinál já už chci chci chci to dřevo já chci chci chci tu ambru! Je to k nevydržení…
Paradoxně jak tahle skořice není sladká na začátku, když ustupuje do pozadí, sládne, což mi nevadí, hlavně když už konečně ucítím taky něco jiného. Po necelé hodině je dokonáno a Rousse se rozloží do nasládlého dřeva se skořicí, což je sice příjemné, ale pořád mi to nestačí… dál se neděje vůbec nic. Jsem z toho nějaká rozpačitá…

Fleur de Citronnier

Pomerančový a citronový kvítky s jasmínem a tuberózou. Po nástřiku divoce indolický, lehce dusivý. Ta tuberóza je kupodivu konečně lehká a poměrně pěkná, žádný jahody. Nic překvapivýho, když tu se začíná vylupovat cosi, co neomylně míří do vod Cuir de Russie. Možná to dělá ta kombinace citrusovýho plodu a květů plus indol, ale místy cítím bílý květy s framykoinem a pižmem. Nemůžu si pomoct, skvěle se bavím. Tohle snad ani není lutenska, tohle si se mnou prostě přišlo zablbnout.
Během zhruba půl hodinky se objeví její druhá tvář, a ta mě ohromí. Je to totiž naprosto klasická. Citronový květy s akátovým medem a pižmem v nečekaný autenticitě. Jako kdybych si všechny propriety hodila do hmoždířku lakovanýho styraxovou pryskyřicí a utloukla na kašičku. Je to taková povznesená krása. Usmívám se a ani nevim proč.

Serge Noire

…je teda síla, která si v ničem nezadá s montalskou Aoud Amber. Žádná skořice, žádná pačuli, ambra a dřeva bez slitování. Je to tak přímočará vůně, že za unisex bych ji tedy rozhodně nepovažovala – pokud si ji na sebe nehodlá vzít Chantal Thomass nebo Anjelica Huston. Je temná, ale ne drsná. Je provokativní. Nedokážu si představit chlapa, který by si mohl troufnout tohle nosit, který je dostatečně démonický i živočišný. Napadl mě jedině Hellboy, ale to by si musel nechat dorůst rohy. Až to udělá, ať mi zavolá.

Nuit de Cellophane

Slaďoučká, medová, velejemná. Pěkná kombinace jasmínu a osmanthu s nějakými těmi citrusy (kterých naštěstí není moc). Jsou to šťavnaté bílé květy s troškou ovocného podtónu a opravdu autentické medovosti, která vysloveně chlácholí. Bohužel po několika hodinách se v ní začíná objevovat něco, co mi silně připomíná L´Eau a to se mi teda hrubě nelíbí. Nejkrásnější je na začátku, kdy udeří jasmín s osmanthem a dá se řící, že směrem k základu se docela podstatně horší, na což nejsem u lutensek zvyklá. Úplně první vůně, které bych z fleku udělila neutrál.

Fourreau Noir

Nasládlá kouřová levandule… jako když vezmete to nejlepší z Gris Clair a Chergui a trošku to naženete tonkou. Zpočátku mi trošku drhla v nose určitá suchost, která se ale naštěstí brzy rozplynula ve sladké tonce a skoro neznatelných mandlích. Fourreau Noir je noční krasavice, aristokratka z doby zlatého věku Holywoodu do kožešin oděná. Lepší společník k večerům na lovu ve víru velkoměsta prostě neexistuje.

Sarrasins 

Na Sarrasins v podstatě není co rozebírat, je to jasmín, jasmín a jasmín s lehce melancholickou příchutí. Voní tak trochu „nočně“, ale pořád to není vůně pro temňáky. Svou omamností mírně připomíná jasmín v Nuit de Cellophane, ale ta je mnohem jásavější a jarnější. Kdybych si pořizovala vůni, kde je autentický jasmín, má sílu, výdrž, omamnost a nějakou tu přidanou hodnotu, sáhnu po Sarrasins (i když pravda, v jasmínovkách nejsem moc zběhlá). Je to náladovka. Neaplikujte v depresi nebo když máte pocit, že vás nikdo nemá rád, Sarrasins je osamělá až až.

Iris Silver Mist

Zapřísahám vás, ať se děje co se děje, první půlhodinu nezkoušejte čichat k ruce. Tou dobou totiž hlínou zbrocený kořen kosatce svádí lítý boj s vetiverem a je to krvavá bitka, při které lítají všude okolo litry rozsekaných mrkví a jejich nebohých natí. Ale i v Mordoru občas vysvitne slunce a zpustošená země vydá kosatcový oddenek v plné kráse – a stříbřité mlze ambry a pižma.
Smekám před každým, kdo se odváží a navoní se, přečká válečný stav a počká na mírovou dohodu, protože na té správné ženě – nebo muži – to musí být neskutečný nářez!

Santal de Mysore

Inu: jak nakládají u Lutensů se santalem, už víme od dob Santal Blanc, na můj vkus překořeněné dřevité vůně, kde mi chybí autentická nasládlost a santalová hřejivost. Santal de Mysore v tomto ohledu vysloveně práská bičem. Kmínu vůkol kam se podíváš, koriandru a šafránu jakbysmet. Za nimi nesměle vykukuje ten nádherný slaďoučký mysorský santal, kterému se stále nedaří prodrat do přední řady. Přesto je to skvostná vůně, která si uzurpuje veškerou pozornost. Provokativní, přesto ledově klidná, nic pro srandistky a rejoiceholky. Tohle chce povýšenost v lehce nesympatické míře a hlavně vybraný vkus. Na charismatické ženě působivé, na přitažlivém muži geniální.

Rahat Loukhoum

Další parádní sheldrakeovina! Teda pokud to přežijete. …
Rahat Loukoum je totiž MAROKÁNKA. A pěkně koncentrovaná. Jsou gurmánky čokoládové (Gourmand Coquin, Muscs Maori, Addict…), jsou gurmánky mandlové (Heliotrope, Amandes Orientales, Loukhoum Eau Poudrée…) a pak je Rahat Loukoum. Mandle v cukru, kandované ovoce, čokoláda, karamel, cookies, višně v čokoládě, pražené oříšky, kondenzované mléko, med, vanilkový lusk. Vejde se tam ještě něco? A nutno dodat, že to je síla a držák jako řemen… co mě udivuje je, že i přes obrovskou koncentraci sladkostí není tahle vůně ani ulepená, ani z ní netrnou zuby. Ani tak si nedovedu představit ženu, která by Rahat Loukoum nosila jinam než na pouť a do ložnice.

El Attarine

Úplně polopatě: Bois de Violette s kari aka Arabie bez lékořice.

Boxeuses

Zlá Arabie má hodnou ségru Boxeuses. Nutno podotnkout, že taky provdatelnější. Tam, kde Arabie rozhazuje lopaty čpavý skořice a pendreku, Boxeuses jen decentně přicmrndává. Začala dost cypřišově, ale když už jsem se začala bát, že taková taky zůstane, objevilo se švestkový dřevo. Boxeuses naprosto není vůně pro mě, navíc boxerské rukavice nijak zvlášť nepřipomíná… asi proto, že kůži jsem na sobě nevypátrala. Je to neutrálně příjemná hustá vůně, ale furt jenom něčí hodná ségra.

Jeux de Peau

Pro ten začátek bych zabíjela!! Do křupava opečenej toustík namazanej máslem a medem, kombinace, kterou bych nepozřela ani za zlatý prase, voní až nehorázně dobře.
Modlím se, aby mi to nepokazilo avizovaný polívkový koření… nic si nenalhávejme, ta petržel tam prostě je a hlásí se o slovo tak vehementně, že ji nelze jen tak ignorovat.
Bohužel s příchodem petržele odchází med, toust na talířku pomalu osychá a v jednu chvíli to vypadá na nejhorší parfémový zvrat v dějinách lutensovek…
Jenže to je právě to. Jeux de Peau je lutensovka, a ty nikdy nejsou divný jen tak pro nic za nic.
Nedáme na ten toust radši místo medu meruňkovou marmeládu..? Zpropadeně, ta píše!
Jeux de Peau je okouzlující, krajně roztomilá vůně, která ve mně vyvolává pravděpodobně stejný pocity, jako růžovoučký kabelky, vomašličkovaný flakonky a vošerpovaný srdíčka v milovnicích čehokoli od značky Juicy Couture. Prostě bych to pomuchala, jak je to miloučký a francouzský. Tenhle toustíček z rodu rozkošně divných si prostě nemůžete nezamilovat…

Miel de Bois

Postkoitální vůně. Tom Ford se při tvoření Black Orchid blahé paměti seknul. Black Orchid není vůně milovaného po sexu v porovnání s Miel de Bois ani v nejmenším. Jak to jen říct a nebejt sexuálně explicitní. Jak to jen říct a nebejt sprostá. Jak to jen říct a nebejt anatomicky popisná…
Zkrátka: zahřátý akátový med, lidské pižmo, dřevo a cosi trpkého, nejspíš onen avizovaný hloh. Med dodává téhle vůni punc eskalované úchylnosti, na kterou nemůžete nereagovat vyhraněně. Polarita love or hate v téhle vůni není úplně jasná – chvílema je možné se uchýlit zároveň k obému, což je… znepokojivé. Je to tak brutálně explicitní vůně, že už se ani nemusíte svlíkat. Chcete-li sexuálně zešílet či se nechat ovládat nejtemnějšími pudy, Miel de Bois vám bude kvalitním průvodcem.

De Profundis

Chryzantémy, mejdlo a fialky. Tohle je jiná květinovka. Nepáře se se mnou, nechce se mi zalíbit. Povznesená, kamsi zahleděná, netečná.
K čertu, co na ní je??
Koncentrovanej podzim vdechnutej do oblýho flakonu.
Takhle voní vlhkej podzim.
Vysoký bílý chryzantémy na tátově zahradě, co se na dlouhejch stoncích klátěj v poryvech čerstvýho větru. Opadaný listí a vysychající broskvoň.
A jako naprosto nečekanej anachronismus fialky – sladký jarničky na louce utržený. Vyšívanej polštář plnej chryzantémovejch květů a jen sem tam vpíchnutá fialka jako upomínka toho, že jednou zase přijde jaro.

Jděte se projít. Užijte si zataženou oblohu a straky v parku, přivoňte k věnci ze šišek a chryzantém, courejte se městem s ledovýma rukama. Konečně je tu podzim.

Fumerie Turque

Tahle turecká kuřárna v Lutensově podání byla má láska na první počich, která se mě neochvějně drží doteď. Přivítá vás jiskřivou kořeněnou medovinou, v níž plavou kvítky lehce živočišného jasmínu. Je celá vykládaná navoskovanou, zakouřenou a zároveň příjemně drhnoucí kůží. Především je však plná sytého a sladkého tabákového kouře. K tabáku vám tu dají i několik šťavnatých rozinek. A nechybí ani špetka provokativního lutensovkého pižma. A jako poctivá orientálka skvěle voní a drží v jakékoliv roční době, tj. i ve vedru. Co víc si přát ;) ?

Un Bois Vanille

Žádná uťápnutá vanilka, co se sedí tiše v koutku, ale její pořádná nálož. Zpočátku je přelitá tekutým kokosem, než ukáže svojí „drsnější“ tmavou sladkou stránku v podobě karamelu a připálené lékořice. Teprve když ta ustoupí, ukáže se „umírněná“ elegantní dřevitá vanilka, na kterou stojí za to čekat, s přímo betonážní výdrží.

Rose de Nuit

Ze začátku díky bergamotu je to růže mýdlová, trochu vosková, zároveň i chyprová, což vždycky oceňuji :) . Po chvíli se halí i do příjemné kůže a příjemně hřejivého pižma. Vůbec mi nepřipadá noční nebo když už, tak růže v noci osvětlené hvězdami a měsícem, jimiž jsou v tomto případě med a sušené meruňky. A podobně jako jasmín v A la Nuit, i tuto růži navíc osvětlují hořící louče ze santalového dřeva, z nichž plápolá pryskyřičnatá ambra. Pro mě je to nejzdařilejší ze všech Lutensových růží vůbec.