Serge Lutens

Fleurs d´Oranger

Variace na květ pomerančovníku? Spíš na bílé květy, to bych brala, ale já nejsem Serge . Začátek, ten je teda skvostnej : pomerančové květy z MPN, přesně jak napsala moudjahidine, v mém případě smíchané s parádně hustou tubérozou a já plesám nad tou „slunečnou“ kompozicí. Tady ovšem veškerá legrace končí a nastupuje jasmín, hodně jasmínu, proboha proč jde do zelena?

Střední část mne až na jistý citrusový podtón zcela míjí a ta trocha přidaného pudru není schopná v žádném případě jasmín zjemnit, zvlášť když se k tomu přidá „lutensovské živočišno“. Celou lektvarovou kombinaci pak v závěru završuje mega nálož muškátového oříšku se špetičkou kmínu a naprosto stejnou příměsí saponátu, který jsem cítila v La Myrrhe. Uf, tohle se nějak nepovedlo.

Fille en Aiguilles - na začátku cítím nefalšované polévkové koření Maggi, které naštěstí brzy odezní, následuje nové koření se špetkou bobkového listu.  Nakonec čerstvé borové dřevo včetně jehličí pálené v krbu a špetka pryskyřice navrh.

Santal Majuscule- kakaový začátek, lehce sladký, pak celá kompozice zhořkne a začne drhnout v nose. Naštěstí se přidá santal se špetkou vanilky.

Jeux de Peau

Touhle vůní prý chtěl Serge připomenout čerstvě upečený chleba. No vlastně ano, chléb zrovna vytažený z trouby (může být i ten opečený toast) se objevuje hned po kořenitém úvodu s nepatrným kakaovým tónem. Potom si jakoby jen tak mimochodem kolem protančí seno i santal hraje v Jeux de Peau druhý housle a celou dobu se jen tak třepetá v pozadí.Jo, abych nezapomněla, zmiňovaný chlebíček je potřeba spláchnout mlékem.

To by ale nebyl Lutens, aby nám to nějak neozvláštnil. Mléko nám vydatně zahustil hromadou sladkého kokosu a přidal pořádně připálenou lékořici (chvíli vyloženě doutná). Po nějaké době se mi kokosové mléko transformovalo na našlehaný kokosový krém posypaný pár slupkami z meruněk, a tak už vydržela až do konce. Lutensovská kreativita se jí tedy rozhodně upřít nedá, ale tuhle vůni fakt nemám odvahu nosit :) .

Nuit de Cellophane

Tak tady se moje představa průsvitnosti a výsledek toho, co z vůně vzešlo na mé kůži, nějak neshodují. Za svěžími citrusy a lehkou zelenou ostrostí následují květiny – tedy s jasmínem a vonokvětkou nemám problém, ovšem vadí mi ta moje věčně problematická lilie, co se mi tam vkrádá. Po rozvinutí vystoupí medová sladkost zkombinovaná s nahořklou dřevitostí, chvilku i trochu drsnější živočišno a teprve se objevuje něco, co by se mi snad i líbilo, kdybych na to nemusela čekat tak dlouho: letní travnatá louka a v ní kopa meruněk prohřátých sluncem.

Daim Blond

Po prvním přičichnutí jsem si zoufale povzdechla. Tohle by měla být dámská vůně, kde je ta dáma? Natrpklá vůně hlohu je totiž doslova umlácena ostrým kardamonem. No ale stačila chvilka a dáma se přece jen objevila. Rozhodla se sezobnout pár sušených meruněk a k tomu si přepudrovat nos. Pudr ovšem nestačí, dáma se totiž chystá na procházku, takže si ještě před odchodem nakrémuje ruce a vezme semišové rukavice a konečně může vyrazit.

Cèdre

Ano, je to krásně zpracovaný cedr, bohužel mám k němu jedno velké ale, k němuž se dostanu. Než se ukáže sám hlavní aktér, máme tu medově sladkou skořici, po chvíli se konečně ukáže spolu „mýdlovou“ tuberózou a fakt jim to spolu moc sluší . Dokonce se mi tam mihne i „prachová“ ambra. Jenže tady máme to ale, a to když na mě bez varování vyskočí mokrý upocený živočich a buší mi do nosu o sto šest.

Nevadí mi živočišnost jako taková (třeba takový Koublai se mi jako pánská vůně líbí), ale přes ten přidaný „pot“ pro mě nejede vlak. Teprve když ty upocené tóny odezní, ukáže se opět cedr ve svojí krémově hladké podobě. Škoda, protože držák je to opět neskutečný.

Feminité du Bois

Dřevitá a velice ženská vůně s mírně štiplavou kořenitou špičkou (zázvor, hřebíček a špetka nasládlé skořice). Poté FdB ukáže i ovocnou stránku (čerstvě vymačkaná šťáva ze švestek), zároveň začne být i růžově dráždivá (lehké, ale velmi příjemné živočišno). Přidá se broskvový krém a trocha pomerančového květu. Dřevu v základu vévodí pikantní cedr, vespod prosvítá jemně sladká vanilka.

Five O´Clock Au Gingembre

Osobně jsem se celých pěti hodin se zázvorem sice nedočkala, nicméně se dostavil hned po nahořklém bergamotu – pěkně pikantní, jak má být. Kolem si to pak prosvištěla špetka skořice, k tomu trocha dřeva, všechno namočené ve slaďounkém medu. Po rozležení přišel nasládlý kouř, který si chvilku hrál přehazovanou se žlutými pryskyřicovými tóny, ovšem nakonec tuto hru bezpečně vyhrál.

Sa Majesté la Rose

Tedy nevím, jestli jí můžu nazvat majestátní růží, ale vybalila to na mě docela drsně a držela se zuby nehty – hotový květinový lektvar. A postup? Nejprve vhoďte do hrnce heřmánek i se zelenými lístky, poté přilijte hodně silný růžový olej, přidejte trochu koření, zakápněte vařícím medem a zamíchejte. Je hotovo a na konci vám z toho vykvete kompletní růže i s listy a dřevnatým stonkem.

Vitriol d’œillet

Pro mě zvláštní kořeněná orientálka, jsou v ní vlastně všechny složky, které se mi ve vůních nelíbí, ale Lutens to prostě umí namíchat tak, že jí nedokážu dát palec dolů, ba naopak. Po pepřovo-paprikovém rozjezdu dostává konečně trochu prostor karafiát a další sušené květy, které jsou posypané strouhaným muškátovým oříškem a hřebíčkem a přidává se i něco jako „suché mydlinkové“ tóny. Jako celek bych to přirovnala k večerní procházce po pláži, při níž vás jemně zahřívá teplý větřík vanoucí od moře.

À la nuit

No tohle je opravdu noční jasmínová zahrada. A smrt jasmínem? Kdepak. Pěkný šťavnatý bílokvětinový nástup, potom jasmín začíná postupně tmavnout, houstnout a vlhnout pod nánosem medu. Podobně krásnou „medově“ květinovou opojnost jsem dosud našla jen v Songes nebo Beige a teď tady, i když je pochopitelně sheldrakovsky potemnělá.

Hurá, žádná živočišnost! V té noční jasmínové záplavě jen tu a tam prosvítá několik zelených lístečků. Zároveň je ta zahrada osvětlená hořícími dřevěnými loučemi. Snad jen to kuchyňské koření (hřebíček?), které vynikne po úplném rozvonění, se do zahrady příliš nehodí. Ale jinak jsem příjemně překvapená.

L´Eau

(http://perfumum.blox.pl)

Antiparfém? Leda pokud to budu posuzovat z hlediska, že tato vůně je opakem toho, co od Lutense, i když ani to už vlastně není pravda, když vzpomenu na nevydařený Nuit de Cellophane. Já bych to spíš viděla na kolínskou a docela slušnou, bezesporu lepší jak Cellophane už jen pokud jde o tu vzdušnost a průsvitnost.

Je jiskřivě mýdlová, svěže citrusová, v jistých okamžicích až kovově chladná, příjemně bylinková – po rozvonění vynikne zejména „nasládlá“ máta. Květinově krémová magnólie s pudrovým nedrhnoucím pižmem a slaným podtónem tomu pak vytváří věrohodný obraz vypraného bílé prádla třepetajícího se ve větru na mořské pláži během přílivu.

L´Eau Froide

Tak čerstvý vzduch ve starých zrezivělých vodních trubkách, jo? No tady tomu opravdu věřte . Máme tu staré kovové trubky, ale čerstvým vzduchem je rozhodně neproplachujeme, nýbrž citronádou s pikantním pepřem a zázvorem, potom francovkou, ve které se měsíc máčel eukalyptus (v této kombinaci oblíbené toť mazadlo mojí nebožky babičky). Potom skrz trubky proženeme „studený“ kouř a jejich vnitřek vysteleme lístky mražené máty, na nichž ulpělo i pár zrníček soli. Tak tomuhle už říkám antiparfém v pravém smyslu slova, žádná kolínská. Jako recese dobré, jen nějak nevím, proč bych to měla chtít nosit.

La Fille de Berlin

Ano, duo Lutens/Sheldrake konečně vytvořilo růži bez přehnané opulentnosti a lektvarovosti Sa Majesté la Rose. Zpočátku by se s jistou dávkou fantazie dalo říct, že je díky pepři pichlavá, má trny a spolu s příjemně svíravou nasládlou fialkově-dřevitou palčivostí se představuje v lehounce temnějším podání. Zdobí ji i několik křehkých zelených lístečků s naprosto minimalistickým závojíčkem živočišných tónů.

Potom už dostává prostor samotný karmínově červený květ růže, orosený dvěma kapkami vody. V základu ji jemně prohřeje musk, typově podobný tomu z Encens Mythique d´Orient, se špetičkou ambry, ta rudá stopa ovšem zůstává. Není to žádná úderná sheldrakeovina, přesto o sobě dává vědět dostatečně dlouhou dobu.

Santal Majuscule

Takže jak nám Serge ten santal vlastně namíchal? Nejprve pikantně, až postupně získává svou typickou kouřovost. V tom se odněkud přižene mohutný oblak nesladkého (skoro až nahořklého) kakaa, doslova drhne v nose. Ovšem nezůstává jenom přitom, přidává se i takové to lehké a příjemné lutensovské živočišno, které se mi tolik líbí např. ve Feminité du Bois. Když vyprchá ta největší kakaová nálož, santal se objevuje s novou společnicí, nádherně šťavnatou a zároveň i lehce kořeněnou rudou růží. Na úplném ústupu pak ještě santal dostává i takový nepatrný „krémový“ podtón.

Santal Blanc

Ohó, tak pozor, došla jsem ke zjištění, že ve srovnání s touto vůní má Santal Majuscule svůj přívlastek co do obsaženého santalu asi neoprávněně :) , byť je to jinak krásná vůně a zlehka hraje na tmavší strunu (podobné si jsou jen při prvotním přičichnutí k rozprašovači).

Ovšem zpět k Santal Blanc: úvod má o malinko pikantnější - pepř, kmín a špetička skořice. Po nich se následuje hromada čerstvě posečeného sena, na němž chladne čerstvě upečený bílý chléb. Ano, ukřižujte mě, narážím na pozdější Jeux de Peau. Toto však není připáleně lékořicové, ani kokosové a všechna ta další hrůza.

Místo toho se začíná do popředí propracovávat santal, krémově mléčný, slint .Z květinových tónů se mihne jen osamocená snítka jasmínu, protože tady je to prostě hlavně dřevité. Dokonce to později i příjemně drhne díky pikantnímu cedru a chvilkami i rozinkově sládne. Neuvěřitelně balsamická vůně, bezproblémově nositelná a vydrží mi dělat společnost půl dne.

Santal de Mysore

Střetla jsem se s několika názory (i přímo u prodavačky v Palais Royal), které Santal Blanc specifikovaly jako více dámskou vůni a Santal de Mysore jako pánskou vůni. Do jisté míry je to pravda, ale jen na první počich. To před vámi totiž defilují všechny možné suroviny indického obchodníka s kořením: pikantní bylinný šafrán, a hele on má v nabídce i čerstvý kokosový ořech  – to je snad ta nejpřirozenější vůně, kterou jsem zatím v jakékoliv vůni našla, žádná otravná kokosová pasta, dokonce má i tu dřevitou slupku – kmín a opravdu vydatná dávka kari.

Ve vzduchu se s kořením mísí i jemná kouřová vůně zapálených vonných tyčinek. Potud to má opravdu tendenci působit malinko pánsky, formou suchého, jemně štiplavého tepla.

Potom ovšem nastává zlom, koření se zvolna usazuje, vůně měkne a tělo vám obepne skvostný krémově mléčný santal, jehož přirozená nasládlost je zdůrazněná i špetkou „vanilkového“ benzoinu, omlouvám se předem za ten výraz, ten je tedy k sežrání.

A i zde, podobně jako v pozdějším Santal Blanc nacházím, tentokrát v drydownu, onen tón čerstvě upečeného chleba chladnoucího v ošatce vystlané senem. A zase to není připálené jako v ještě pozdější Jeux de Peau, naopak je to nadýchané, až hřejivě vzdušné. Nikoho jistě nepřekvapí, že intenzita (obzvlášť v první polovině) a výdrž jsou ohromující.

Boxeuses

Ano, z teoretického hlediska lze Boxeuses brát jako variaci na FdB, ale to je pro mne mnohem světlejší a vyloženě ženská vůně, tady nám to Serge tentokrát přitmavil. Pravda oproti jeho jiným výstřelkům se zase drží zkrátka, takže je lépe si ji představit spíše jako interpetaci dámské kožené boxerské rukavice, která tento sport provozuje spíše pro zajímavost, než že by chtěla někomu doopravdy nabančit, jak ukazuje jedna fotka na perfumeshrine a já se kloním k tomuto názoru.

Začíná směsí sladkého koření, z něhož rychle vystoupí tmavá lékořice, následují sušené švestky zlehka nasáklé medem. A konečně dojde i na ty kožené rukavice. Kůže je to lehká, měkká, říznutá trochou teplého živočišna a jemně zakouřená nějakou pryskyřicí. A jelikož se jedná pouze o dámský kondiční trénink a ne skutečný zápas, je potřeba si na závěr dopřát odpočinek na dřevěné lavičce (suchý dřevitý základ).

Bois et Fruits

Je to tak, zprvu je ta podoba s Feminité du Bois více než zřejmá. Stejná kořenitá špička, stejná šťáva ze švestek, obohacená navíc o meruňky a fíky, dokonce i ten cedr je stejný. Na mně zde ovšem toho živočišna vylézá daleko víc než ve FdB a ani zdaleka nevoní tak příjemně, spíš klasicky upoceně . A moc tomu ani nepomohlo, že ve finále ty fíky na mně začaly osychat. Takže to, co se napřed zdálo jako přitažlivá sexy žena a la FdB nakonec sklouzlo do „usedlé“ bezpohlavnosti v Lutensově podání .

Fourreau Noir

Jde o velmi zdařilou vůni se svěží levandulí. Po chvíli se připojí mandle se sladkou krémovou tonkou. Nakonec se nám levandule zahalí do pláště z kouřových pryskyřic, zdobeného lehce připálenou lékořicí. Podobně jako Encens et Lavande má i tato skvělou výdrž.

Tuhle u Lutensů nedělali pro tebe, ale pro mě ;)

Ano, je to antiparfém. Vůni "vody" se snaží zachytit kdekdo, ale vůni "zrezlých trubek"?!

L´Eau Froide a já

21.6.2012

Dnes jsem ji zkoušela potřetí a nakonec jsem podlehla a objednala. Prostě ji potřebuju. Já vím, že kritika ji Lutensovi strhala, ale mně se strašně líbí. Je to „chladná vůně čistoty“, pokud teda milujete čistotu přímo vydezinfikovanou , vůně bylinkové zubní pasty a Rochovy soli… no prostě ideální relaxace.

22.6.2012

Už je někde na půl cesty mezi Francií a mnou (bedlivě sleduju na internetu pohyb velkého černého auta s malým černým balíčkem uvnitř).

7.8.2012

Mamka prohlásila, že moje L´Eau Froide voní jako koupelna její babičky.
Beru to jako kompliment, i když prababička se narodila kolem roku 1875… určitě měla dobrý vkus 

Je mi to jasné :) . Krásná recenze.

Louve

(www.cafleurebon.com)

Jestli bych nějakou z Lutensových vůní, které jsem doposud zkoušela, označila za jedlou, pak to bude určitě Louve. A není to jenom o hořkosladkých mandlích, alespoň ne celou dobu. Ano, začíná nástupem chutného amaretta, jehož nahořklost vám v jednu chvíli poměrně silně zaútočí na patro, ale je doplněno i výraznou třešňovou příchutí. Takhle vydrží nějakou dobu, než se zničehonic odněkud vyloupne křehounká růžička, jejíž okvětní plátky jsou zlehýnka posypané marcipánem .

A pozor jedeme dál: jak růžička mizí ze scény, objevuje se pudrové pižmo – to je vám lidi čisťounký jak dětská prdýlka . Ha, a je tu nahořklá „balzámová“ ambra (lehce zakouřená), sice jí chybí ta jistá slanost, i tak si ovšem troufám tvrdit, že by se mohlo jednat o pravou ambergris , která se ke konci tu a tam halí do tenkého, téměř nesladkého vanilkového oparu.

Bornéo 1834

Není pačuli jako pačuli, ovšem tady se Serge teda vytáhl . Máme tu loď, ale ne pirátskou, nýbrž nákladní, která se chystá vyplout z Bornea se zásobami. Máme tu lodní sklad a v něm dřevěné sudy s rumem z cukrové třtiny, dřevo je od něj sladce navlhlé. Po chvíli se otevřou dveře a dovnitř vnikne mohutný oblak kouře (labdanum), z hustého oblaku se vynoří námořník v kožené zástěře, který sem přišel složit ještě několik dřevěných soudků s kakaem. Tak na tuhle dlouhou plavbu jsem se vydala moc ráda :) .

Douce Amère

Název hořkosladký likér sedí nebo možná spíš lektvar . Oba tyto hlavní prvky totiž spolu neustále soupeří. Nejprve je to hořká zeleň, kterou vzápětí střídá nasládlá skořice s badyánem. Z lektvaru pak vystoupí puget bílých květů a nakonec se vrací do své původní „lektvarové“ podoby – směs hořkých bylin, suchého dřeva a sladké vanilky (ta na mně přetrvává nejdéle).

La Myrrhe

Tahle myrha mě vůbec nenadchla. Ze začátku totiž na mně voněla jako sladká jarová voda (mandarinka, vodní květy a med – to se nějak nepovedlo). Po delším čekání se sice myrha objevila v kombinaci se dřevem, kořením a „lutensovským“ živočišnem, ale ten prvotní dojem už to prostě nezachránilo.

 De Profundis

Tak hřbitovní, depresivní ani nahnilá tato vůně určitě není. Svojí hřejivostí, zemitostí a hořkosladkou zelení mně osobně připomíná teplý podzimní podvečer, ale až po chvilce. Na úvod tu máme štiplavé až chladné kadidlo, hořkou a jistým způsobem i malinko svěží zeleň, zemité tóny a kovově chladné aldehydy - tady se měla nechat inspirovat La Vierge de Fer ;) . 

Tím však temnota ve svém největším rozsahu končí, ustupuje do pozadí (i když nemizí docela, v pozadí je tušit pořád) a z hlubin k nám začínají pronikat podzimní červánky. Kadidlo se mění z chladného na hřejivé, takže v této fázi spíš evokuje dojem zapáleného ohně a vydrží mu to až do konce.

(http://akafkaesquelife.files.wordpress.com)

 Kromě toho s sebou přináší křehoučké chryzantémy, s nimiž si pohrává vítr, a "šťavnaté" fialky v rozpuku a podtón kandovaného ovoce, typově podobný tomu z Black Violet, avšak mnohem méně sladší. Šťavnatost fialky však zanedlouho mizí a pod teplem z ohně se stává "sametovější". K tomu se přidává hřejivý musk.

A aniž byste si všimli, strávili jste u ohně celou noc. Přichází ráno a mlha, která způsobí, že na chryzantémách a fialkách se místo ranní rosy utvoří krystalky soli.

Encens et Lavande

Myslíte si, že levandule ve vůních není nic pro vás, je moc ostrá, moc pánská apod.? Tak Christopher Sheldrake vás možná přesvědčí o opaku. Pohrál si s ní totiž v kombinaci hustým teplým a později pro změnu chladnoucím kadidlem a vytvořil z ní perfektní Jin a jang.

Ano, první dojem je typicky bylinně štiplavý a aromatický, jak to jen levandule dokáže, jenže ona pak vzápětí začíná krásně křehnout a zdánlivě se rozpadat. V tom však odněkud přivane teplý vítr s vůní kadidla a pohrává si s jejím okvětními plátky. Donese je až k řadě obrovských zapálených svícnů. Ty plátky ovšem neshoří v jejich plamenech, nýbrž velmi zlehka dopadnou před ně na chladnou podlahu z šedého mramoru, která je navoskovaná medově nasládlou ambrou.

Jak ten větřík pomalinku přináší další a další okvětní plátky, vytváří na šedé podlaze světle fialový koberec. Svíce jedna po druhé dohasínají, teplo mizí, vzduch trošičku zřídne a zůstává v něm jen suše pryskyřičnatá stopa. Před chladem už váš tak chrání právě jenom ten levandulový koberec a ona slabounká ambrová vrstvička, přesto ten souboj andělsky čisté levandulové křehkosti a temnou šedohnědou stránkou zůstává až do samého konce dokonale vyvážený.