A včera jsem se mrkla na novýho Clinta Eastwooda (zamlada jsem mu nemohla přijít na jméno, ale čím je starší, tím je lepší, i jako režisér): Sully: Zázrak na řece Hudson. Nalákal mě i Tom Hanks v hlavní roli...
No, není to žádnej intelektuální ohňostroj, ale Clint to dal dohromady celkem dobře - navíc ta událost je značně ojedinělá a rozhodně si (hlavně její protagonisti) zasloužila malou oslavu v podobě příjemnýho, oko i mysl diváka nijak neurážejícího filmu.
Na bělovlasýho Hankse jsem si teda musela zvykat, ale jinak cajk. A zábavnej konec.
Tak jsem konečně viděla film taky. A jo, Tom Hanks cajk, ale mám k tomu dvě výtky. První Aaron Eckhart mi skoro celej film lezl neskutečně na nervy s tím jeho samolibým výrazem, že jsem měla chuť mu jednu vrazit, abych mu ho vymazala z ksichtu.
Druhá se týká opět scénáře, kdy podle mě Todd Komarnicki podle mě úplně zbytečně zdramatizoval děj, kdy tam vsunul to, že to byl Sully, kdo vyšetřovatelům NTSB musel říct, aby při následných simulacích, zda by to dotáhli na nějaké letiště, zohlednili celý rozhodovací proces včetně těch 35 sekund navíc.
Já celé to vyšetřování tehdy sledovala včetně dokumentu z Leteckých katastrof a probíhalo úplně standardně. Pamatuju si to naprosto přesně, že nejprve udělali simulace, kdyby točili hned, že jim v simulacích vyšla šance na návrat na letiště pouhých 50 % a následně vzali v úvahu celý rozhodovací proces a zase udělali x pokusů a tady už na simulátoru havarovali pokaždý a ne, že by byli v NTSB neschopný paka a Sullenberger je na to musel upozorňovat sám.
Já jsem prostě na filmy natočené podle skutečných událostí dost přísná zvlášť, mám-li veřejně dostupná fakta kolem předem nastudovaná, , no. Což byl zrovna tenhle případ. Tuhle patetickou vložku ten scénář podle mě vůbec nepotřeboval. Kapitán Sullenberger a celá posádka letu 1549 by byli velcí hrdinové i bez toho. Nicméně všechno ostatní už dobrý včetně vykreslení následného posttraumatického stresového syndromu, kterým Sully po přistání na Hudsonu trpěl. To bylo naopak pro zvýšení dramatičnosti zapracované do děje šikovně.
Jinak samotná Eastwoodova režisérská práce kvalitní jako vždy. Přesto u mě od něj nadále vedou Dopisy z Iwo Jimy, pokud jde o film natočený podle skutečných událostí. Dodnes si pamatuju, jak jsem byla emocionálně rozsekaná, když jsem je viděla úplně poprvé a poddala se tomu. Samozřejmě k tomu taky dost přispěl skvělý Ken Watanabe.
Jsem nějak dneska k těm filmům rozkecala, co?