Tak jsem se o víkendu mrkla na Božskou Florence. Nalákalo mě nejen obsazení, ale i režisér... skladatel... prostě samí moji oblíbenci. A taky zvědavost, jak se Meryl popasuje s (předem inzerovaným) falešným zpěvem.
No, Meryl byla dobrá (jako vždy) a Hugh výbornej (překvapivě ).
Tím ovšem všechno skončilo, protože postava Florence mi neskutečně lezla na nervy a ani trochu nepobavila (prej komedie, pche).
Nevím, proč vůbec Frears utratil tolik času, námahy a v neposlední řadě peněz (honoráře Meryl a Hugha jistě nebudou z nejnižších), aby nám předložil dvouhodinovej vopruz v podobě sebestředný, tupý brécy - jejímž jediným kladem je (zděděná) hromada prachů, za který si koupí (a ovládá) hory i s horákama, t.j. Carnegie Hall i s divákama.
A to bez jediný kritický myšlenky, naopak se zdá, že postavě od začátku fandí... na rozdíl od laskavého diváka, kterej se nemůže dočkat, až Florence - konečně! - přestane skřehotat a vypustí svoji sobeckou a zbytečnou duši