Ono už je to zamlulvený, ale jak dočítám zpětně víkend, tak se musím ohradit. Když jsem psala, že podle mě je lepší vysvětlovat do úmoru, než zakleknout. Se to pak zvrtlo k nepásání v autě a braní jen ohledů na dítě a ne na rodiče a tak. To jsem tedy vůbec tak nemyslela. Právě vymezení hranic a jejich dodržování u nás funguje. Prostě je ale vyžaduju, pokud to okolnosti dovolí, jinou metodou než zakleknutím. Já totiž zakleknout, tak si vyrobím s dítětem ještě větší problém a na delší dobu.
Ale pokud dcera v autě brečela, tak jsme zastavovali. Nebo jsem s ní začala jezdit dlouhé trasy vlakem. V tom jsme se jí teda podřídili hodně. Ovšem k tomu nás dovedla nepěkná zkušenost, když mi v autě na trasa pouhých 6 km upadla do šoku. Ona nesnášela jízdu v autě od první cesty z porodnice. A to si člověk odpustí takovou zkušenost znovu začít. Nebyla blicí dítě, jak moc je jí v autě špatně, jsme zjistili, až začala mluvit. Bohužel ji to drží dodnes a bývá ji hodně špatně i třeba jen na 10km :-( Ale připoutaná musí být. To mě až do její docházky do mš nenapadlo, že někdo v dnešní době dítě nepoutá. Tam běžně přijízděli a odjížděli rodiče s dětma poskakujícíma v autě. nebo na klíně za volantem a dítě "řídilo" To u nás taky bylo hodně mrzení, protože samozřejmě chtěla taky tak jezdit. A taky jsme měli pověst histerických rodičů, protože jsme odmítali svést dětí, pokud jsme neměli dostatečný počet sedaček. "Vždyť je to kousek"