Přiznání

moora a jinak, když jsi zmiňovala tu motorkářskou partu, tak jsem si vzpomněla na historku, jak děda, který na motorce hodně jezdil, i daleko, vezl někam na výlet babičku, na zadním sedadle, a ztratil ji, a přišel na to až o hodný kus dál

Jiná Realita děda přestal babi vozit na motorce hned po první jízdě kdy se babi bála a 'nepoložila' se do zatáčky ale v dobré víře to vyrovnávala. no vysekali se..

999 No úplně můj typ není, ale je fakt, že to docela tam bylo zbytečně

Jiná Realita  To je výborná historka!!

moora Přidávám se k fanynkám!! 

Mimochodem, můj děda (tatínek maminky) byl taky dost fešák, babička se pak znovu vdala, takže jsem ho nějak neznala ani z fotek, ale když jsme třídily pozůstalost po babičce, vypadla tam fotka tak hezkého chlapa, že bych se z fleku zamilovala! Až pak mi máma řekla, že je to její tatínek. Ale zemřel, když mu bylo 26 let, je těžké o něm uvažovat jako o "dědečkovi". 

Garfie Nemáš fotku? :-)

999 Nemám, ale můžu si ji vyprosit u mámy. Jak to teda vysvětlím, netuším...asi to budu muset hodit na dceru, nějaký školní projekt. 

Garfie Jasně, projekt krásný chlap :-).

999

brrr úprimnú sústrasť.

brrr je mi to ľúto

Dočítám zpětně, brrr upřímnou soustrast. Podle toho, cos o babičce psala by byl ten pohřeb s lidmi víc než zasloužený...Už jsem to tady psala, když zemřela moje česká, starší babička, která mě dostala na starost v peřince po šestinedělí, přišlo mi, že až v ten moment definitivně skončilo moje dětství. Nebo to, co mě k němu ještě pořád živě poutalo. A to přitom babička nebyla žádná a priori srdečná a sluníčková osoba, skoro naopak. Nicméně jsem jí velmi milovala. Nakonec ona jako jediná z rodiny tehdy fandila  naší "zakázaný" lásce s nastávajícím. 
No a Janulik03 mi připomněla mojí slovenskou prababičku. Nabíraná sukně a kabátek, obojí černé, šátek, chalupa na vsi, dvůr a dlouhý úzký pozemek do kopce, stará dřevěná skřín- ta šatní, měla zevnitř po okraji napsaná data a události tužkou ve sloupci pod sebou- kdo se kdy narodil, zemřel, ...v každé místnosti kropenka na svěcenou vodu. Moje babička byla nejmladší ze 7 dětí, mám její fotku z maturitního tabla- vypadala jak filmová hvězda, to jsem si teď taky vzpomněla po tom, co psala Garfie 

Už jsem to tady psala, když zemřela moje česká, starší babička, která mě dostala na starost v peřince po šestinedělí, přišlo mi, že až v ten moment definitivně skončilo moje dětství. Nebo to, co mě k němu ještě pořád živě poutalo. 

tenhle pocit jsem měla po babiččině smrti taky. když jsme vyklízeli její byt, bylo mi jako kdyby mě někdo rval na kusy. 

letfenixa slniecko marieu Děkuju.

My si teď dáváme lehce detektivní činnost. Babička umřela v domově a do jejího pokoje nás pustí až s testy, takže jsme poprosili tamní sociální pracovnici, jestli by nám z něj nepřinesla takovou kartonovou A4, na které babička měla napsané kontakty. Mobil nás samozřejmě nenapadnul a adresy ta paní nemá šanci v babiččině poště najít. U většiny lidí z ČR jsme už adresy pro zaslání parte vypátrali a teď se pouštíme do zahraničních. Z babiččiných spolužáků, kteří drželi dost při sobě a pravidelně se scházeli, ještě nějací žijí. Takže jednoho jsme vypátrali díky Sttutgarten Zeitung, který o něm napsal článek jak ve svých 93letech denně plave, běhá, háže koulí a reprezentuje v nějaké místní seniorské lize, dalšího jsme našli pomoci jeho lucemburské online galerii, na třetího jsme narazili díky článkům o životě v kibucu v 50. letech. To mě fascinuje, jak ti lidí rozprsknutí po celém světě, byli stále v kontaktu i po těch 75 letech od maturity, některé si dokonce pamatuju, protože u babičky doma (a v ostravském hotelu Chemik :-) býval takový jejich "meeting point".

přiznávám že mě vůbec nenapadlo že v neděli dopoledne to bude před ikea úplně stejné peklo jako to bývá za normálních okolností uvnitř

brrr babičky je mi líto, ale tohle pátrání bude zajímavé.

Moje babičce, že strany otce, první dítě zemřelo a tak byl Edik dítě doslova vymodlene. Strašně ho milovala, nedala na něj dopustit a vychovala z něj pěkně sobeckyho hajzla. 

Mou matku podvadel, nestaral se o nás. Ona za ním odešla přes 300 kma neměla tu nikoho, jen je.

Při těch jeho excesech ho nešťastná babička pořád omlouval, snažila se pomáhat, mluvila do něj, ale odvrhnout ho prostě nedokázala. 

Což jí moje matka měla za zlé. Za matkou se pak přistěhovalci její rodiče a vysostni sedláci, taková ta sůl země, začali pracovat na hutních. 

Kdyz se matka rozvedla, otec se o nás moc nezajímal a kaslal i na svou matku. 

Ta bydlela v malém studeném domečku. Za zahradou pole a za ním sídliště, kde jsme bydleli my všichni. 

Pořád mám před očima a dodnes mě to bolí..bylo mi tak 5-6 let. Otec babičku vzal na Štědrý večer k nim, ale hned druhý den ji poslal domu. A ona přišla prosit k nám, k matce, jestli by u nás mohla s námi, svými vnučka i, pár dní pobyt. 

Matka neochotně souhlasila a my byly šťastné jako blechy, moc jsme babičku, bábu K....ou, miloval.

Nevim, jak dlouho u nás byla, ale pořád mám před očima, jak ji moje matka říká, že už je tu dlouho, že by měla jít.. 

A pořád koukám z toho šestého patra dolů, na silnici, jak jde fujavici, celá schoulena proti vetru.. Samá, do ledového vystydleho domečku, kde byla tak sama.

Syn na ni kaslal dal, byla moc osamělá. Strašně rady jsme k ní chodily, ale vím, že matka to moc nepodporovala, pořád ji vyčítal syna.

Pak se prý asi zbláznila. Chodila v noci po zahradě a stávala u plotu a přes pole koukala na svítící sídliště. 

Ne, že se vykašlal na nás, ale že tohle udělal moji babičce.. Doufám, že se smaží v pekle, parchant zas... 

Uz tu zase rvu jako kráva.. Mám tě tak strašně ráda, babičko! Jmenovala se Růženka.

Dadoo páni  , to je tedy sila, jenom to číst.

Dadoo babicka Ruzenka to byla moje milovana prababicka, ktera se o me starala kdyz sla v roce maminka do prace, jak se tu probiralo v jinem vlakne. nemusela jsem do jesli

Tak Betty ještě nikdy jsem se s tím takhle nepriznala.

Otec byl strašně pěkný chlap. Typ J. Abrhama.

A tady někde je i původ mých celoživotní velmi komplikovaných vztahu s matkou. Jsem prý totiž celý tatínek.. Povahou, chováním. A ona by mě přece měla ráda. Kdybych byla hodná.

No nic. 

Uz jsem velká. Už ale hlavně vím, už jsem to celé pochopila a dokázala se s tím vyrovnat.

Dadoo Někdy jsou ty příběhy hrozné, co lidi prožijou.